Vždy byly těsně spojeny s technickým rozvojem, s lidskou kulturou, staly se jejím zrcadlem. Někde stylově vytříbené, hrdě stojící v pečlivé propracovanosti, jinde nenápadně přikrčeny, sotva se držící na vetchých základech. Prošly jimi generace, lidské sny, touhy, bolesti i pohnuté dějiny a ony zůstávaly, tu a tam zkrášleny novým nátěrem, či jinak modernizovány nebo vylepšeny. Desítky čtverečních metrů prošlapaného betonu, když si za mrazu nohy neslyšně podupávaly monotónní rytmus, kilogramy oprýskaných zdí, poškrábaných šiframi banálních sdělení i tajemných vzkazů. Tuny rozbitých skel, odrolených zdí, zrezivělého kovu a stejné množství nátěrových hmot a jiného materiálu.

Vryli jsme do nich svoji paměť a s nimi nadobro zmizí. Nebudou a nikdo si toho ani nevšimne. Už jsme s nimi rozpojeni, už nás neváže sdílení cesty společným směrem, míjíme je izolovaně v autech za jinými povinnostmi a zájmy a ony se zatím propadají do minulosti. V krajině choulící se do sebe v tichosti padajících sněhových vloček, mezi stromy ohýbanými poryvy větru, bičovány deštěm a spalovány sluncem mizí, aby jen tu a tam postupně uvolnily místo globálně unifikovaným a nudným následovníkům bez individuality, výrazu a charakteru. Chce se povzdychnout. Kopali jsme do nich vzteky, když jsme netrpělivě očekávali opožděný autobus, ale stáli jsme i pokorně a nehlučně v očekávání blízkého člověka, opřeni zády, s očima upřenýma kamsi za horizont, kde se silnice ztrácí v nedohlednu.

Dokumentuji tyto civilní sakrální stavby a stavbičky nejvšednějších chvil člověka, jezdím po české krajině a fotoaparátem zaznamenávám kousek naší historie. Nedělal jsem dosud tišší práci, spojen s mlčenlivostí těchto outsiderů zašlé slávy domýšlím v nich příběhy lidí a vracím se do vzpomínek. Autobusová zastávka, dvě prostá slova, skrývající hluboký význam spočinutí, zastavení, setrvání před cestou, alespoň na chvilku, na nezbytně nutnou dobu v divokém kolotoči života. Místo, malý kousek země, kde v úprku dní, měsíců a roků nelze dělat nic jiného než být. Hromady špačků vykouřených cigaret, kupy odpadků, kov, dřevo, sklo, cihly, množství nejrůznějšího materiálu v ještě větším množství kombinací, stylů a forem.

To všechno a ještě mnohem více jsou autobusové zastávky, nesoucí stopy krajových zvyklostí, průmyslových aglomerací, charakteru krajiny i možností obcí, měst a lidí, kteří je stavěli bez jednotného vzoru nahodile a spontánně, často jen podle svých vlastních představ. V rozrušení před každou zajímavou zastávkou zastavuji, obcházím ji a obhlížím a pak mačkám spoušť. Jednou, po druhé, po třetí a po čtvrté, z každé strany, jako odsouzence a pak se vracím a doma je třídím, porovnávám a zařazuji, už ne v magickém pološeru karmínem jemně prozářené temné komory, ale u civícího monitoru počítače.

Přemýšlím o nich, snažím se ve zmatečném designu exteriérových solitérů vygenerovat cosi společného, typického, pokouším se objevit spojitosti a odkrýt souvislosti bez toho, abych je měřil přísným okem stylově vytříbeného gurmána. Ani to nejde, neboť jsou svojské, unikají jakýmkoliv měřítkům, nárokům, vzpěčují se porovnání, vzpírají katalogizaci a hodnotícím soudům. Smyslem zastávek je funkčnost, ta zakládala důvod jejich realizace a existence. Účel světil prostředky.

Často si nevím rady, protože se vymykají jakékoliv logice. Na odlehlém místě, kde se může sotva sejít několik lidí dohromady, trčí v krajině obří hangár, předimenzovaný monument, zatímco frekventované místo nabízí jinde úkryt jen sotva malé skupině cestujících. Zdá se mi, že jediným společným rysem starých autobusových zastávek je jejich bizarnost a skutečně, v tomto smyslu lze objevit opravdové skvosty nespoutané fantazie jejich tvůrců. Kýč a kýčovitost je oním geniem loci, charismatičností nahodilého, projevem ničím nekorigovaného tvůrčího nadšení.

Analogicky mají cosi společné s tvorbou kýčovitého rodinného prostředí, v němž lidé druhé poloviny dvacátého století, podle svých individuálních představ a vkusu aranžovali své domovy. Využívali jen velmi omezenou nabídku sektorového zařízení, kterou doplňovali nejrůznějším sortimentem vlastní výroby, pro Čechy tolik specifickým kutilstvím, kterým dotvářeli interiéry v nepřeberném množství detailů a doplňků.

Toto jsou logické souvislosti tehdejšího kulturního prostředí, a proto ani autobusové zastávky nemohly být jiné než takové, jaké byly, totiž že jejich vzhled i konstrukční vlastnosti odpovídaly většinou jen minimálním nárokům stylové kultivovanosti i zájmu, možnostem a schopnostem tehdejších potřeb bývalého Československa.

A přece nelze vnímat tuto svéráznou kulturu jen jako jev negativní a nekreativní. Naopak, dokladem toho je, že v současné době znovu ožívá v různých formách retro-návratů, ať už třeba vlivem na design, nebo v podobě presentací a výstav. Navíc byla tato "lidová tvořivost", i když se to na první pohled nezdá, často projevem velmi upřímné naivní tvořivosti, potřeby zkrášlovat, výrazem touhy po něčem osobitém, odlišném a co na tom, že výsledek nesplňoval nějaké obecné parametry kvality. Potřeba řezat, brousit, malovat či stavět podle svého, za účelem vylepšení, "vypěknění", "zhezčení" bezprostředního prostředí, byla prioritní.

To je rovněž fenomén české kultury tehdejší doby, který vytvářel její charakter, specifičnost a dnes už neopakovatelnost. Kýč jako respektovaná umělecká forma mezitím ve světě zdomácněl i v oblasti tzv. vážného umění, infiltroval se do atelierů umělců, návrhářů, ale ztratil i svoji původní bezprostřednost, typickou pro české prostředí. Začal být kalkulován, spekulativně využíván k presentaci jinakosti, odlišnosti či originality, s kterou ale už nemá většinou nic společného. Kýč totiž nikdy nelze vymyslet, nelze ho vědomě převzít jako vzor, či styl, výraz a formu. Kýč je výsledkem střetu radostné nedokonalosti s urputnou snahou po dokonalosti, vzniká v konfliktu přirozené neumělosti s uměleckou ambicí. Současné umění sice přijalo vnější projevy kýče, ale tím ho zbavilo samo v sobě jeho původního smyslu.

Došlo tím k zajímavému jevu. Jestliže byl dříve kýč považován za cosi méněcenného, nízkého či nepatřičného, co nesplňuje podmínky nějaké formální a obsahové hodnoty (kýč ale nikdy žádný obsah neměl) vůči umění s velkým U, pak toto umění z kýče vykradlo právě to, co mu vytýkalo a tím paradoxně dodalo kýči (který o to nikdy nestál) smysl a obsah, zatímco samo sebe v řadě případů degradovalo do -- ke kýči podružné role.

Vrátím-li se ke zmíněným souvislostem, je právě svérázná originalita to, co je charakteristické i pro autobusové zastávky (svoji "uměleckou" patinu na nich zanechal i čas) a pro část tehdejší české kultury vůbec. Společným prvkem byla hravost, jakkoliv často podivná a mnohdy esteticky odpudivá, přece jen projevovaná v úsilí kombinovat neslučitelné.

Na úrovni regionů neměli slovo odborníci, specialistou byl zedník Franta a truhlář Josef z tzv. Drobné provozovny. Národní výbor přijal usnesení a starosta zvedl telefon. Kluci, udělejte nám to hezké, to byl základní požadavek a kluci úkol splnili, často bez předem jasně určené představy. Oficiální vzory existovaly jen v oblasti bytové výstavby, oficiálního umění a tzv.agitace, jež měla jako propagace společenského zřízení svá striktní kriteria, podmíněná politickými požadavky a rozhodnutími. Všechno ostatní mělo v podstatě výraz živelnosti, paradoxně s dostatečným prostorem k uplatnění svobodné fantazie právě proto, že řemeslníci neměli k dispozici návod, jak by realizace měla standardně vypadat. To je v dnešní době typizace a nároků na jednotný charakter skoro všeho zhola nemožné.

Po pádu železné opony v roce 1989 se u nás začaly logicky prosazovat nové vlivy, představy a názory. Spojili jsme se světem, ale i s jeho globálním směřováním. Začaly k nám pronikat nové materiály, technologie, nové postupy a trendy, již dlouho odzkoušené na západ od našich hranic. Lidé se s nimi učili zacházet a využívat je. Zedník Franta a truhlář Josef už najednou věděli přesně, jak bude výsledná práce vypadat, už nepotřebovali fantazii. Ušmudlané montérky a svetry vyměnili za jednotné firemní kombinézy, měli k dispozici kvalitní vrtačky, pily a jiné nástroje, které jim ulehčily práci.

Totéž se projevilo i v bydlení. Přestalo platit udělej si sám, začalo platit vydělej peníze a práci zadej odborníkům, třeba rekvalifikovanému Frantovi a Josefovi. Tím se vytratila ona "lidová tvořivost", potřebu "zkrášlovat si sám" nahradila potřeba zajištění finančních prostředků. Pokud se lidé do něčeho sami pouštějí, tak povětšinou kombinují jen v typizovaném designu to, co se nabízí v dostatku všeho na trhu, včetně materiálové a stylové rozmanitosti. Měřítkem už není vlastní představa, onen zdroj tvořivosti, ale trendy se svými vzory a přesnými předlohami, jak má výsledné snažení vypadat. Vodítkem při rozhodování se stal návod, tedy přesně to, co dříve lidé neměli. Žijeme podle návodů na všechno, není skoro nic, co bychom museli vymýšlet. Z našich sestavených výrobků se vytratilo ztotožnění, z činností zmizela participace, projekce sebe sama do výsledku práce, osobní vklad je námahou, kterou už nemá smysl podstupovat.

Renovace společnosti podle ve světě zavedených standardů pokračuje v kompletní struktuře všeho, co nás obklopuje a z měst i venkovů mizí ono charismatické kouzlo nedokonalosti, na které jsme tolik hořekovali. Domy s novými fasádami nejnemožnějších barev lemují stále stejné chodníky ze zámkové dlažby, do ulic tupě civí okna zateplených domů bez říms a reliéfní stará oprýskaná a v průběhu let podomácku vylepšovaná domovní vrata nahradily ploché a nudné výrobky z umělé hmoty. Domovy jako ze škatulky jsou chloubou úrovně jejich majitelů, odrážejí finanční možnosti rodiny, ale zřídkakdy originalitu.

Ano, osobitost, to je to, co je společné starým ušmudlaným autobusovým zastávkám, anachronismům dneška, roztroušeným podivným tulákům bez přátel, těm stylově nemožným stavbám a přístřeším, opuštěně stojícím a smutně hledícím před sebe. Chce se povzdychnout. Je v nich kousek upřímné poezie a hodně nostalgie, neboť vždy byly spojeny s člověkem a člověk dneška, jakoby s nimi opustil i sám sebe.

Po desetiletích existence čekají trpělivě na svůj konec, na rozebrání, rozřezání a odvezení na skládku. Jedna po druhé zmizí, nebudou, až obnova naší země dosáhne i do těch nejzapadlejších regionů, až se budeme mít dobře. A vyvstanou nové, lepší, modernější, podobné jedna druhé, jako vejce vejci.

Jsem rozhodnutý, udělám tu knihu, dokončím ji, nebudou moci v ní být všechny, ale ty, kterým se to poštěstí, budou přesvědčivě dokládat střípek naší historie, kousíček něčeho významně bezvýznamného, co se už nikdy nevrátí.

(Otištěno v časopise Proglas leden 2008)