Nevěděl jsem pane Čulíku, opravdu nevěděl, ale po pravdě řečeno, nestydím se za to ani dnes. V té době, v tom věku, jsem měl docela jiné starosti. Nemohl jsem vědět už jen proto, že biografie našich rodů jsou velice rozdílné. Zatímco rod, z kterého jsem vyšel já je typický pro ostravský průmyslový region, je rod z kterého jste vyšel vy charakteristický pro stověžatou. Ale nemám pocit, že bych si za onu mladistvou nevědomost měl nyní sypat popel na hlavu a vydat prohlášení, že jsem pochybil, když jsem se nechal unést prvním obletem Země jakýmsi Rusem, zatímco...

Chtěl jsem jen zasadit svůj střípek vzpomínky do mozaiky toho opravdu památného dne - malinký střípek. Z jistého úhlu pohledu to byl totiž unikátní den. Jinak to byl den jako kterýkoliv jiný. Spoustu banálních věcí se udála, lidi umírali a rodili se, někteří byli i třeba počati, došlo k běžným lidským tragediím, radostem, spousta lidí dokonce o žádném Gagarinovi ten den neslyšela. Nezapli si rádio, spousta lidí - nejen v té Ostravě - byla celý den v práci, dělali třeba šestnáctku, jestli víte co to je, třeba takovou tu blbou, že šli na noční a šli domů až odpoledne - a byli rádi, že jsou rádi.

Na závěr mého blábolivého dopisu si ještě přisadím slezským bardem :

PETR BEZRUČ: PRAGA CAPUT REGNI

My umíráme na severu
a já dědiny počítám,
co jako staré vrby v šeru
mi svítí, než se skácí tam,
kam pád jich vzácní páni řídí,
smích na rtech, v ruce lilii,
a jeden víc nás nenávidí
a jeden víc nás ubíjí.

Zrak zavřel jsem tam při půlnoci
jak maska smrti zakrytá,
kdos huláká do slezské noci:
jest Praha vaše záštita!
Své bídné mluvě práva k žití
si nekoupím za trojníky:
nás česká pýcha nenasytí
a při Vltavě pomníky.

Na slezské zemi není boha:
A zábava za zábavou
tam utíká, kde tančí noha
té Maryny nad Vltavou;
jen když nás osud Čechy zove,
nech po dědinách pohynem,
ty dámy a ti sokolové,
ti křepčí kdesi Žofínem.

Když svitne cosi v české hlavě,
nám časem pošlou desítku,
a není co číst na Ostravě
a není co číst ve Frydku.
Jak nás ta spřež tam dáví všecky,
to volá, křičí do nebe.
Z Čech v pomoc prapor vlastenecký?
Marš -- ten si nechte pro sebe!

Mru na německé kovadlině
a Polák na ni udeří,
kdekdo se zubí při Těšíně,
mám plakat u vás u dveří?
Ret tich buď, srdce bez úderu,
nech neslyší nás tam či tam --
my umíráme na severu
a já dědiny počítám.

Slezské písně (1909)

Pozn. JČ: Devítiletý Jenda Čulíků tak trochu vnímal atmosféru v rodině, mezi příbuznými a přáteli a známými rodičů...