Jejich názory by si jistě zasloužily hlubší rozbor, na což by ale bylo třeba dopřáti jim plného sluchu. Já jsem se spíše věnoval fotografování, jelikož studuji fotografii na vysoké škole a složení demonstrantů, bylo zajímavé natolik, že si říkalo o zachycení. V tom mě s tím, že mě odněkud zná, oslovil jeden mladík s kamarádem, ve kterém jsem poznal jednoho z předních organizátorů demonstrací iniciativy Ne základnám. Spolu jsme, slovy Haškova jednoročního dobrovolníka Marka, vedli ve známé společnosti velezrádné řeči.

Činili jsme tak však zpovzdálí, aby toto nerušilo nikoho z demonstrujících. Poté co Pepa Nos spustil, píseň Imagine od Johna Lennona, byl jsem touto jeho drzostí natolik znechucen, že jsem se rozhodl Václavské náměstí opustit. Moji dva noví kamarádi se mi však svěřili, že mají vlajku pohozenou nedaleko v křoví (v té době jsem se ještě divil, proč si někdo schovává vlajku do křoví).

O jakou vlajku se jedná, jsem tak úplně netušil, ale něco mi říkalo, že to nebude prapor hvězd a pruhů, adorovaný v novém hitu Honzy Vyčítala a paní ministryně obrany Parkanové.

Našli jsme místo úkrytu, ale k nasazení vlajky na tyč již nedošlo. Byli jsme totiž legitimováni objevivšími se policisty v civilu, a za pár chvil, jsem se již, přes své marné dožadování se informace proč jsem zadržen, vezl na policejní stanici v Bartolomějské ulici. Bylo mi pouze sděleno, že jsem se podílel na narušení poklidného nahlášeného (!) shromáždění. Na můj dotaz, jak se může někdo na tomto přestupku (který v tomto případě ani nebyl spáchán) podílet pouze fotografováním, mi bylo trefně řečeno, že právní diskuse neprobíhají na ulici.

Nebudu podrobně popisovat dvě a půl hodiny strávené na policii. Příslušníci policie se chovali víceméně korektně, kromě pár vtípků o tom, že mě zastřelí nebo "rozbijou držku". To však bylo jistě míněno jen jako odlehčení pro všechny tak nepříjemné situace a zkrácení dlouhé chvíle (šel jsem k výslechu ze tří zadržených poslední).

Při tomto čekání jsem se také dozvěděl, že vlajka znázorňuje logo organizace proti rozšíření amerických základen v Itálii. Trochu mně zaskočilo vysvlečení do spodního prádla při osobní prohlídce, což však trvalo pouze nezbytně nutnou dobu. Jen co my byly prohlédnuty i boty zbavené tkaniček a po natočení mého přednesu jména a rodného čísla na videokameru, byl jsem s to účastnit se prohlídky mého baťohu.

Ta bohužel mou vinou trvala trochu déle, protože jsem v něm měl hodně věcí, při jejichž sepisování (fix-růžový, klíče 8ks, gumička na vlasy-černá atd.) jsem v duchu musel dát zapravdu slovům Ivana Langera, že reorganizace policie je důležitější než nábor nových pracovníků.

K čemu bude policii např. číslo mé tramvajenky a výrobní číslo sim karty z mobilu, můžu jen hádat. Při samotném výslechu mi bylo na moje připomínky do mé výpovědi doporučováno, ať radši mlčím nebo si to všechno jen zhorším. Byl jsem poučen, že své protesty proti zadržení bude lépe sdělit až u výslechu týkajícího se samotného vyšetřování, na který mi přijde zvací dopis. Všichni jsme již byli tak unavení, že jsme jen těžko skrývali úlevu s jakou jsme se po vyřízení všech formalit rozešli.

Jistě si řeknete, že se nic hrozného nestalo, a já s tím i souhlasím. Ač jsem mladý, zažil jsem už horší setkání s policii, ale to sem teď nepatří. Nevím jestli bylo konání policie plně v souladu se zákonem, co však vím jistě je, že si oficiálně stěžovat nebudu. Chci jen informovat o tom s jakou pílí postupuje policie, při ochraně práva shromažďovacího.

Budu se těšit, že brzy uslyším o podobné razanci a preventivních zákrocích, až toto právo budou porušovat zase někdy neonacisté. Nebo až někdo vyběhne s praporem nesoucím heslo Ano radarům na některém poklidném ohlášeném shromáždění proti základnám.