Janem Potůčkem v Reflexu předjímané a všemi lidmi z branže očekávané jmenování Kateřiny Fričové programovou ředitelkou ČT je ranou pro všechny ty zachránce české kultůry, kteří doteď měli z veřejnoprávní televize dojnou krávu. Profesionálka. Lakomá Barka. Lokomotiva. To jsou přezdívky, které drobnou, jak komín kouřící ženu provázejí na její pouti elektronickými médii. Buldočí zaujatost, klid a důslednost. To jsou vlastnosti, které jsou jí vlastní. Z houfu regionálních kmitočtů vybudovala televizi Prima. Zná výrobu a její ceny z privátu jako málokdo, a tak jednání o cenách už nebude poznamenáno vydíráním ze strany lobbistických skupin či tvůrců. Ví, jak uvažují privátní dramaturgové. Ve Fričové přitom získává Janeček zásadní oporu pro ideu seriózní, korektní veřejné služby. Čili i lapsy a podrazy televizního zpravodajství a publicistiky nejspíše narazí na tvrdý odpor. Za šest let, co ji potkávám na mediálních konferencích, jsem nikdy nezažil jediný podraz, kterého by se účastnila, jedinou falešnou nabo nepravdivou informaci, kterou by poskytla, jedinou neférovost, kterou by iniciovala. A to je mezi televizními profesionály, bojujícími za pozice a zisky svých televizí na hladovějícím trhu skoro zázrak.

Hodně vytrvalosti, odvahy a hodně štěstí, paní ředitelko. Budete ho potřebovat. Jdete do války.