Symptomatické na této idealizaci minulosti od Štěpána Kotrby je, že se v době Gagarinova letu do vesmíru vůbec ani nenarodil. Narodil se až o dva roky později, v roce 1963. Mylně extrapoluje ahistoricky na začátek šedesátých let polovinu šedesátých let, kdy skutečně "chodil s bandaskou pro mléko". To byla ale doba úplně jiná a byla opravdu už příjemná a liberální. V roce 1961 byl (post)stalinismus v Čechách ještě hodně silný - na rozdíl od let 1965-1967, které snad už při vědomí (co si pamatuje z doby, kdy mu byly dva roky?) - zažil jako dítě Kotrba.

Poznámka Karola Klusáčka: Je to přesně tak, jak píše Kotrba, na uvítání Gagarina nemusel nikdo lidi hnát... Byla to dějinná událost pro celý svět, a pravý obraz o jeho hrdinství dala výstava, kde byla vidět kabina koule , v níž obletěl svět. Každý člověk , který riskuje život pro lidský pokrok, zasluhuje obdiv, bez ohledu na státní příslušnost.

Komentář ŠOK: Hned v úvodu svého příspěvku říkám, že jsem Gagarinovo přistání a jeho návštěvu Prahy nezažil, zažil jsem ale jeho ohlas u lidí různého věku - od starších dětí, přes jejich rodiče, až po lidi věku mého děda, který se narodil roku 1900 a vedl do padesátých let jeden z Baťových obuvnických provozů ve Zlíně. Autoři Vladislav Černík, Milan Neubert i Tomáš Krček Gagarina a rok 1961 zažili, stejně jako čtenáři Klusáček či Jiří Kroc. Jen Jan Čulík už si nevzpomíná či své vzpomínky modeluje podle zažitého inpytlopedického schématu. Je přece dobré přidělit nálepku "stalinské" všemu, čemu nerozumíme. Hodit všechny a všechno do jednoho pytle "stalinismu", "komunismu", "totality". A étosu pokoření vesmíru člověkem jsme přestali rozumět, protože nás život na Zemi neurotizuje až dost. Přestali jsme snít, odcizili jsme si vědu a racionalitu zkoumání dějů okolo sebe.Vědci jsou frustrováni, že kdejaká hérečka zajímá média víc. Své ambice jsme redukovali na pouhé PŘEŽÍT. Bushe, Parkanovou, Topolánka, Blaira, chudobu, zklamané naděje... Není to málo?

Poznámka JČ: Nezkreslujte, sakra, na základě ideologické zaujatosti a vzpomínkového optimismu fakta. Rok 1961 byl v Československu ještě v zajetí ideologického doktrinářství a když psal Gustav Brom oslavný popěvek o Gagarinovi, musel vědět, že za tento propagandistický čin ve prospěch "slavného Sovětského svazu" bude po zásluze odměněn, a taky se tak stalo. Nebuďte jak Jan Hřebejk a nepleťte si éry. Rok. 1961 nebyl rok 1965. V roce 1961 byli ještě mnozí katoličtí básníci v koncentračních táborech, vězněni nespravedlivě a bezdůvodně. Zdeněk Rotrekl, odsouzený r. 1950 na doživotí, byl propuštěn až 1962. Josef Kostohryz byl propuštěn až r. 1964. Václav Renč v květnu 1962. Svoboda je nedělitelná. Jak asi působila na "kulturní sféru" v tehdejším Československu skutečnost, že největší básníci té doby byli ve stalinských lágrech? V roce 1959 byl zrušen literární časopis Květen, jímž se předtím pokoušeli mladí autoři liberalizovat kulturní prostředí. V roce 1958 byli zakázáni Škvoreckého Zbabělci, rozmetána sazba Salingerova Kdo chytá v žitě a Hrabalových povídek. V roce 1959 na mimořádné konferenci Svazu československých spisovatelů znovu řádil známý stalinista Ladislav Štoll. Kluci z páté třídy byli možná Gagarinovým letech do vesmíru nadšeni, ale lidé si byli dobře vědomi, že to nadšení je režimem uměle podporované a má propagandistický podtext. Pamatuju si z té doby, že se hodně mluvilo o tom, že si Rusové dali dobrý pozor, aby oznámili informaci o uskutečněném Gagarinově letu teprve, až už byl bezpečně zpět na Zemi - kdyby byl při letu zahynul, fiasko by utajili.

Protestuji proti ideologickému či sentimentálnímu zkreslování historie. To, že je dneska česká vláda ponížená vůči novému Velkému bratrovi, neznamená, že máme popírat, že v Československu existoval začátkem šedesátých let ještě tvrdý režim. Je naprosto symptomatické, že se Parkanová a Vyčítal inspirují propagandistickou písní právě z této autoritářské éry.

A Tomáš Krček dodává:: Jan Čulík nemůže pamatovat atmosféru dubna 1961, kdy Zemi obletěl Gagarin - bylo mu necelých devět let, chodil tedy do třetí třídy - to je jiné vnímání světa. Já měl šestnáct, byl jsem v druhém ročníku průmky, v tom věku se vnímá život a události všemi póry - proto pamatuji i kulisy toho velkého dne. Obávám se, že Čulíkův odsudek Bromovy písničky je svým způsobem interakce - on je na unis obklopen generací, "Havlovými dětmi", kteří vědí sice prd o tehdejší době, ale do omrzení - a se zápalem srovnatelným s nadšením svazáků z těch časů - opakují mantru o zlých Rusech, démonických komunistech, atd. Není divu, když jim to do hlav nalévají jejich učitelé - paradoxně ti samí, kteří dříve...atd. Co si ti mladí taky mohou odnést kupříkladu z domova, kde stejný rituál převlékání kabátů a pološeptem vyprávěných narychlo vyfabulovaných odbojových legend jen potvrzuje všeobecný trend politické korektnosti. Tolik dnes kreacionisty a náboženskými fanatiky napadaná Darwinova teorie o vývoji druhů nehovoří, jak je často mylně jeho odpůrci vykládána, o přežívání nejsilnějších v soutěži o přežití. Nikoliv, nejúspěšnější jsou uprostřed druhu nejvíce přizpůsobiví - prostředí, změnám podmínek. A to platí beze zbytku - stačí se podívat kolem sebe...

Pozn. JČ: Není to zpětná interakce. Je možné, že vnímání v Praze a Ostravě bylo jiné. Možná pan Krček v Ostravě nevěděl o těch vězněných básnících. Lidé v Praze ano.