Máte samozřejmě pravdu. Názory závisí na tom, v jakém rodinném prostředí kdo vyrůstal. Já poslouchal jako malý "Vzkazy domovu" a Peroutkovy promluvy ze Svobodné Evropy a již v šesti letech jsem byl poučován, co nesmím ve škole říkat, píše František Řezáč.

Moje starší sestra měla totéž o pár let dříve za okupace. Měl jsem naprosto reálný strach, že tátu zavřou a jednoho milicionáře ze sousedství jsem se bál jako strašidla. Později k nám chodili tátovi kamarádi, co si odseděli menší tresty v Jáchymově a Horním Slavkově a já valil oči, když vyprávěli o koridorech z ostnáčů a ranních pochodech z lágru na šachtu za štěkotu psů. Já nemusel čekat na Muchu a Pecku.

Když jsem se pak u strejdy komunisty ptal, jestli ví, že jsou v Jáchymově koncentráky, divil se a hlavně se ptal, odkud to vím. Myslím, že to dobře věděl. Kdo vědět chtěl, věděl i o zavřených básnících. Z Gagarina jsme byli my, co jsme spolu mluvili, naštvaní a měli jsme z té písničky nemenší srandu, než dnes z Parkanové. Učitel ve škole mohl vykládat, co chtěl. Věděli jsme, že musí a ti statečnější to dokázali dát najevo.Přáli jsme úspěch Američanům. To jsme si pak vynahradili, bohužel až po ruské okupaci, při přistání Američanů na Měsíci. Ti dnešní snaživci a komunistobijci mi musí tedy nutně připadat směšní a trapní.