10. 1. 2007
Když svádí Bůh(reportáž z ženského kláštera)Petra Hudcová
S mnichovskými sestrami benediktinkami jsem se poprvé potkala na Břevnově. Slabost pro návštěvy sakrálních staveb ve mně přebila ostych, a tak jsem vyrazila na setkání, které se ve spřáteleném mužském klášteře koná několikrát do roka. Když se během něj sestry zmínily, že si k nim do Mnichova české návštěvy jezdí procvičovat němčinu, byl plán na letošní dovolenou na světě. (Z časopisu Dobrá adresa |
České svaté a spol.V mnichovské komunitě Venio žijí s německými jeptiškami tři české řeholnice: Anežka (mimochodem vystudovaná stavařka) Petra (ekonomka) a Jana Mlada (nejde o překlep a vyjádření věku, druhé jméno si Jana vzala jako připomínku nejmladší dcery knížete Boleslava I., které se povedlo vyjednat s papežským stolcem zřízení českého biskupství a založení vůbec prvního kláštera v Čechách).Venio je komunita poněkud netypická. Mimo jiné tím, že řeholnice jsou kromě času modliteb "v civilu", tedy bez hábitu, a chodí do zaměstnání. Naše (rozuměj české) sestry do Mnichova přijely na návštěvu z polského kláštera v Přemyšlu před třemi lety, a nakonec v Německu zůstaly. Nejstarší z českých sester Anežka strávila v Přemyšlu dvanáct let. Tamní klášter je kontemplativní, to znamená, že sestry v něm žijí v klauzuře, uzavřené okolnímu světu. Život v klauzuře a v hábitu v nejvýchodnějším cípu Polska se po tak dlouhé době těžko opouští. Návrat do vnějšího světa a ještě k tomu bez závoje je druh životní změny, který si málokdo z nás dovede představit. Když se Anežka vydávala na svou řeholní cestu, neexistoval u nás žádný ženský benediktinský klášter. Procestovala tedy několik benediktinských klášterů v Polsku a nakonec našla duchovní i fyzický domov v Přemyšlu. O dvanáct let později se spolu s Petrou a Janou Mladou, které mezitím do Přemyšlu přišly, rozhodly přesídlit do komunity mnichovské. Čtvrtá česká sestra, která tehdy v klášteře byla, v Polsku zůstala dodnes. Potřeba vracet se ke kořenům je u českých sester viditelná. Jejich řeholní jména (Anežka a Jana Mlada) mluví o lásce k domovu jasně. Obě dvě spolu s Petrou začaly už v Přemyšlu uvažovat o návratu do Prahy, aby zde obnovily tradici ženské benediktinské duchovnosti v Čechách. A protože cesty Boží jsou nevyzpytatelné, vzaly ten návrat oklikou přes mnichovské Venio, které převzalo za zakládání nového kláštera v Praze odpovědnost. A tak se z polských klauzurních, až po paty zahalených sester staly příslušnice bezhábitové, ne úplně tradiční německé komunity, která vyznává maximální přiblížení dnešnímu světu a jeho každodennosti. První přijímáníSe smíšenými pocity vetřelce přijíždím do mnichovské čtvrti Nymphenburg v okamžiku, kdy v klášteře podle rozpisu začínají ranní modlitby. Chvilku nerozhodně postávám před cílem a přemýšlím, jestli tady po šestihodinové cestě vydržím čekat ještě další půlhodinu, než se sestry domodlí. Nakonec se odhodlám tajemný obřad přežít. V moderní, netypické kapli se pokouším rychle zorientovat a najít nejnenápadnější místo ze všech. Ve snaze nebýt vidět samozřejmě skládám krosnu hned vedle jednoho ze dvou centrálních míst kostela, u svatostánku, což mi dochází až příliš pozdě. Zoufale se snažím vplynout mezi účastníky bohoslužby. Moje pokusy o pochopení logiky vstávání a sedání naprosto selhávají, nejradši bych byla neviditelná. V hlavě mi řve kritický rodič i vyděšené dítě současně. Jediné, co jsem schopná rozeznat, je bílý závoj nejmladší sestry, novicky Petry. Její rozjásaný úsměv mi dodává odvahu neutéct a vytrvat až do konce. Po mši, která následuje bezprostředně po ranních chválách (modlitbách) následuje velké seznamování. Jsem úplně vedle a navíc hodně unavená, ale sestry jsou přes všechna má faux-pas strašně milé. Klášterní tajemstvíKaždý den v klášteře začíná ranní modlitbou neboli chválami v půl sedmé ráno. Den půlí polední modlitba a uzavírají společné modlitby večerní - nešpory. Po poslední modlitbě dne -- kompletáři, pak mlčí. Třetí den pobytu už jsem schopná pochopit nejen rytmus modliteb, ale i slova, a tak zjišťuju, že první ranní modlitba začíná větou: "Pane, otevři má ústa". Naprosto logicky se ptám, jestli ta poslední večerní končí taky "Pane, zavři má ústa", bohužel nikoliv. Oproti české tradici mnichovské sestry při modlitbách neklekají, tedy pokud zrovna nemají chuť modlit se vkleče. Při mši stojí během přijímání všichni přítomní kolem oltáře a zpívají. Jeden hlas se prolíná s druhým tak, že nedokážu rozpoznat, kde jeden přestal a druhý navázal. Ta jednota je nesmírně silná. Čtyřikrát denně půlhodina modlitby a každý den mše mě zezačátku přivádějí k šílenství, ale postupně ze mě tréma i únava opadají. Pravidelný rytmus klášterního života je ve srovnání se stresujícím mobilním chaosem venku balzám na duši. Oběd mají sestry vždy společně s těmi, kdo jsou u nich na návštěvě. Na mém místě pokaždé leží malá látková obálka se jménem a plátěným ubrouskem uvnitř. Je přiložen text poděkování před jídlem. Jíme v tichu, mlčí všichni kromě jediné sestry, která při obědě předčítá. Další sestra obsluhuje, od stolu se společně vstává až když dojedí všichni. V sobotu a v neděli můžou jít sestry taky do bazénu, který je pro ně zvlášť rezervovaný, pravidelná strava je ale to, co jim opravdu závidím nejvíc. Miluju všechny ty špecle a bavorské omáčky, polívky a saláty z domácí úrody, korunované chlebem tmavým, celozrnným nebo polystyrenovým (bohudíky má člověk na výběr). Už v klášteře je mi jasné, že se mi po místní stravě bude stýskat. Naneštěstí jsou sestry i v jídle značně střídmé a tudíž rychlé. Obzvláště české návštěvy proto prodlévají v jídelně ještě po skončení oficiálního jídla, sestry jim postupně nosí mísy s nesnězenými dobrotami a my s pocity provinění z obžerství končíme s přejídáním až v okamžiku, kdy je jídelna kolem už úplně uklizená. Pomáhám s nádobím, na zahradě, v prádelně. U prádla mě má na povel jakási laskavě rázná postarší paní. Teprve později mi dojde, že tahle milá žena v civilu nemusí být "jenom" klášterní hospodyně, a tak si při polední modlitbě dodávám odvahy a zkoumám tváře sester proměněné závojem a modlitebním pláštěm. Jsou to tytéž ženy, jako je vídám v civilu, jenže jsou jiné, krásnější, soustředěné jinam. Moje zvědavé pohledy ani zoufalé listování v breviáři (modlitební kniha) je vůbec neruší. Hranaté srdce PáněOdpoledne mívám volno, sestry pokračují ve svém denním rytmu, ty české mají lekce němčiny a na oplátku učí německé sestry zpívat žalmy v češtině. Jeden žalm modlitby a jedno čtení při mši jsou v češtině vždycky. Tuhle lekci vzájemnosti by potřebovali nejen sudetští Němci a Češi z pohraničí. Když se ptám, kde se dá poblíž zajímavě promarnit pár hodin volna, doporučí mi mé hostitelky kostel Nejsvětějšího Srdce Páně (co jiného čekat od jeptišek :o). Exaltovaná barokní obraznost, kterou ten název zní, mi nikdy moc neimponovala, a tak se na kostel jdu podívat bez velkého nadšení. Mnichovské Srdce je ale jiné, je hranaté a postavili ho nedávno, v devadesátých letech. Vnější stavba je skleněná a celá je potištěna něčím, co vzdáleně připomíná egyptské hieroglyfy. Je to zvláštní písmo, kterým jsou na kostele napsaná komplet všechna čtyři evangelia. Interiér je převážně ze dřeva. Dřevěné laťky jsou rozloženy tak, že od vchodu k oltáři světla přibývá a prostor se projasňuje. Dovnitř i ven je tak dobře vidět nejen skleněnými dveřmi. Mezi oběma vrstvami, skleněnou a dřevěnou, je po obvodu kostela křížová cesta, kterou tvoří fotky z dnešního Jeruzaléma. Význam tajemství Ježíšova srdce (což zní jako dost zapeklitá katolická hantýrka), je tu přímo hmatatelný. Propojenost vnitřního a vnějšího, proudění energie a lásky zhmotněné v prostoru... Duch svatý je rodu ženskéhoZe sester (a nejen z českých) je cítit zvláštní kombinace pokory, odhodlanosti, vlastenectví a vědomí kontinuity. Přestože slovo čistota asociuje dnes spíš čistě vyprané, uklizené a nezašpiněné věci, je čistota sester jiného řádu (ne že by se nemyly). Když mluvím o tom, že jsou řeholnice čisté, rozhodně to neznamená, že by se s nimi nedalo o některých věcech mluvit nebo je nazývat pravými jmény. Sexualita zůstává sexualitou, antikoncepce antikoncepcí a celibát celibátem. Nikdo nezastírá, jak důležité jsou záležitosti těla. Když o těchhle věcech sestry začnou mluvit, zapomínám občas údivem zavřít pusu. Ztrácím ostych a chci se ptát i na věci, které by mi jinde možná přišly nevhodné. Tak třeba co mniši a jeptišky nebo jestli se může řeholnice zamilovat. Naštěstí se ptát nemusím, protože sestry mají velmi dobře vyvinuté pozorovací schopnosti a vnímají moje otázky bystřeji, než je dokážu položit. Jsou k nim stejně vnímavé jako k celému světu kolem. Když mluví o příbězích, které prožily nebo jichž se účastnily, uvědomuju si, že toho vědí o životě zatraceně dost. Žádné naivní, realitou nedotčené dívenky tu nenajdete. Sestra Brigita je dáma v letech, věk se po předchozích pokusech ani nesnažím odhadnout, protože sestry vypadají vždycky nejmíň o pět let mladší. Je to drobná, štíhlá, velmi decentní paní. Všechno je na ní upravené a uměřené, navíc je docentkou psychologie. Každopádně je Brigita v důchodu a na první pohled naplňuje všechny moje představy o asketické německé řeholnici. Už po pár větách dialogu s ní ale taju a po čtvrthodině povídání se úplně rozpouštím. Se sestrou Brigitou se snažím vybírat ty nejinteligentnější otázky ze svého rejstříku a v duchu se modlím, abych ji neurazila. Neurazí se, ani když na ni vytáhnu reinkarnaci a homeopatii. Během následujícího týdne se ještě několikrát setkáme. V jejím podání se neslaná, nemastná Panna Marie stává odvážnou ženou, na svou dobu velmi emancipovanou a silnou. Maskulinní obraz nejen vládnoucí trojice, ale celé katolické církve se poněkud mění, když zjistím, že Duch svatý je v hebrejštině ženského rodu. Holčičí ministrování, které u nás provozuje jen pár odvážlivců riskujících pohoršení konzervativnější části katolických kruhů, je prý v Německu poměrně běžná záležitost. Tím největším nabouráním mých představ o Bohu, církvi, ženě v ní a o řeholním životě jako takovém jsou ale sestry samotné. + Ještě trocha propagandyZnakem + začínají sestry benediktinky své dopisy, zprávy a SMSky. Není to jen formalita; hledání toho, čemu se říká křesťanská láska, je ve Veniu cítit nejen v modlitbě, ale především v chování k druhým a ve vztazích sester samotných. Když matka představená rozpačitě přijímá přednost ve dveřích, kterou jí dává jedna ze starších sester, když jindy s laskavým pohledem plným něhy otevírá dveře sestře o holích, říkám si, kolik manželů tohle ještě po deseti, dvaceti, padesáti letech manželství umí. Že tady možná opravdu pořád působí ten pramen, který se tak těžko hledá, ještě složitěji udržuje a příliš snadno ztrácí. Že klášterní život je jednou z možných cest k tomuhle tajemství, i když cestou na první pohled extrémní a těžko srozumitelnou. Můj poslední večer v klášteře byl kouzelný. Protože mi autobus odjížděl až chvilku před půlnocí, dostaly jsme se k loučení až po řádové večerce. Pokušitelsky jsem vytáhla čokoládu a sestra Jana Mlada přinesla benediktinský rock (nejvyšší šéf všech planetárních benediktinů kromě zpěvu chorálu hraje v rockové kapele na elektrickou kytaru). Při společném čokoládovo-rockovém "rozjímání" jsme se pak rozpovídaly tak, že jsme skoro ani neslyšely usilovně klepající sestru Anežku. Tu, která mi později napsala v jedné krásné zprávě: "+ Vždycky je potřeba najít vyváženost mezi prací -- ať už manuální či duševní -- a tím, čemu se říká "duchovní život". A ještě lépe je udělat duchovní život ze všeho, ze svého života celého". |