V pondělí 22. května 2006 však navíc v evropském vydání International Herald Tribune vyšel na toto téma článek, ve kterém se mimo jiné s odvoláním na vysoké americké úředníky tvrdí, že "Česká republika se snažila vyhnout veřejné diskusi o tomto projektu z obavy, že by se to mohlo stát otázkou parlamentních voleb v červnu. Výsledkem bylo, že američtí představitelé se zdrželi otevřených hovorů o možné základně na českém území. Zůstalo to však možností, o které se obě strany rozhodly hovořit soukromě." Skutečně zajímavá informace pro českého občana.

Česká veřejnost se první fakta o možném umístění americké raketové základny v České republice dověděla v létě 2004 na základě zpráv americké mediální sítě Knight Ridder Newspapers (27. června 2004) a Centra obranných informací ve Washingtonu a skutečnosti, že na tyto informace upozornilo sdružení Res publica a internetový deník Britské listy. S velkou nelibostí tehdy byla brána nediskrétnost zástupce českého velvyslance ve Washingtonu Vratislava Jandy, který jednání americkým novinářům potvrdil. Tvrdil však tehdy, že "jednání jsou předběžná" a že "celá tato otázka bude plně prodiskutována v českém parlamentu a v české veřejnosti, než by o tom česká vláda rozhodovala". Skutečností ovšem je, že zveřejněnými informacemi byli tehdy překvapeni i poslanci ze zahraničního a branného a bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny.

Na rozdíl od Polska, kde má veřejnost k otázce amerických základen spíše kladné stanovisko, Maďarska, kde již USA měly svou základnu a Rumunska a Bulharska, kde je se souhlasem vlády vybudují, je česká veřejnost k možnosti cizích základen většinově odmítavá. Je třeba připomenout, že český prezident Václav Klaus po prvních informacích v roce 2004 otevřeně odmítl možnost amerických či jiných cizích základen u nás vzhledem k našim historickým zkušenostem s přítomností cizích vojsk na českém území.

Také předseda vlády Jiří Paroubek nedávno popřel, že se vedlo oficiální jednání, a řekl, že celá záležitost pokud se nás týče jsou jen spekulace. Nyní po zveřejnění informací v International Herold Tribune se ovšem naskýtá logická otázka, zda mluvil pravdu. Nebo zda tato jednání byla vedena nejen bez ohledu na stanovisko prezidenta republiky, ale také za zády předsedy vlády. Snad Ministerstvem obrany řízeným Karlem Kühnlem nebo Ministerstvem zahraničí v čele s Cyrilem Svobodou? Jiří Paroubek by měl nyní nejen svou neinformovanost vysvětlit, ale zejména zaujmout stanovisko k případnému budování základen Spojených států nebo NATO na našem území jedním slovem: ano nebo ne.

Vláda prezidenta Bushe po roce 2001, kdy vypověděla smlouvu ABM o omezené antiraketové obraně a oznámila, že v USA vybuduje rozsáhlý antiraketový štít, se snažila o výstavbu antiraketové základny i v Evropě. Nyní se do tohoto úsilí zapojilo i NATO. Na bruselské květnové konferenci ředitelů zbrojních agentur členských států této organizace prohlásil Marshall Billingslea, který tomuto zasedání předsedal, že "vyrůstá hrozba útoku raket dlouhého doletu na členské státy NATO a tomu je třeba čelit".

Podle něho to vyžaduje výstavbu antiraketového štítu v Evropě, jehož finanční náklady by byly únosné. Ve svém projevu ovšem nejmenoval žádný stát, jehož rakety by mohly Atlantickou alianci ohrožovat, všechny nutné informace jsou podle něho ve studii on 10 000 stránkách, jejíž vypracování bylo zadáno již v roce 2002. O tomto materiálu se má jednat na summitu NATO, který bude ve dnech 28. a 29. listopadu v lotyšské Rize.

Tento americký záměr vybudovat v Evropě antiraketovou základu s příslušnými radarovými stanicemi, jež by měly být spojeny s antiraketovými detektory na družicích, se začal otevřeně rýsovat již v minulých měsících, kdy americký tisk psal, že Washington již vede příslušná jednání a Polskem, Českou republikou a Maďarskem o umístění těchto základen. Nejvíce se spekulovalo o Polsku, ale úvahy, jak bylo zveřejněno, se týkaly i českého prostoru.

Bushova vláda již vystavěla první antiraketové základny na tichomořském pobřeží USA a provedla několik zkoušek s antiraketami, byť nikoliv ve zcela realistických podmínkách, z nichž více než polovina nebyla úspěšná. Washington zdůvodňuje svoje rozhodnutí vybudovat antiraketový štít pro USA existencí Severní Koreje, Iránu, Sýrie a v minulosti i Saddámova Iráku, jež prezident Bush označil za "rogue states"- darebácké státy. Severní Korea již oznámila že má jadernou zbraň a vyzkoušela i dalekonosnou raketu. Ovšem je otázka zda tato raketa jež je schopna doletět na tichomořské pobřeží USA je dostatečně přesná, aby zasáhla daný cíl. A zda je vůbec unese nynější primitivní jadernou hlavici, protože miniaturizace těchto hlavic vyžaduje čas a zkoušky. Odborníci proto předpokládají, že skutečným cílem antiraketové obrany je někdo jiný, kdo má již vyvinuté raketové zbraně dlouhého doletu s jadernou hlavicí. A to jsou pouze Rusko a Čína.

Podobná argumentace byla z americké strany použita i pro zdůvodnění požadavku na realizaci antiraketového systému v Evropě. Američané tvrdí, že Irán pracuje na možnosti stát se jaderným státem a má již rakety středního doletu s akčním radiem 2 000 až 2 500 kilometrů, podobně jako Pákistán, Indie a Izrael. Nikdo nevěří, že by pákistánské rakety, stejně jako indické a izraelské ohrožovaly Evropu či americké posádky v ní. Tyto státy se ve Washingtonu považují za přátelské a spolupracující s USA.

Zbývá tedy jedině Írán, který nemá a v dohledné budoucnosti přes veškeré schopnosti svých vědců a techniků nebude mít miniaturizované jaderné hlavice pro své rakety. A ty mohou v důsledku svého doletu ohrožovat jedině Izrael, Turecko, nebo země na jihu Evropy. Politická argumentace operující nebezpečím z Iránu je navíc falešná také v souvislosti s informacemi zveřejněnými dne 20. května 2006 v americkém listu Los Angeles Times, který napsal o snahách zapojit do protiíránského protiraketového štít některé státy Perského zálivu. Američané podle všeho chtějí pro tuto věc získat Saudskou Arábii, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Quatar, Bahrajn a Omán. Je jasné, že proto není třeba vybudovat antiraketové a detekční základny v Polsku, či jinde ve Střední Evropě. Je tedy pravý cíl důvodů pro výstavbu tohoto systému jiný. Antiraketový štít má totiž především sloužit proti druhé nejsilnější jaderné a raketové mocnosti -- Rusku.

USA jsou stále nejsilnější vojenskou supervelmocí světa a vydávají na zbrojení mnohonásobně více než kterákoliv jiná země. Podle stockholmského ústavu SIPRI vydaly USA v minulém roce na vojenské účely 505 miliard dolarů, zatím co Británie 47 miliard dolarů, Francie 45 miliard dolarů, Japonsko 42 miliardy dolarů, Čína 35 miliard dolarů, Německo 33 miliardy dolarů, ale Rusko jen necelých 20 miliard dolarů. Z těchto čísel jasně vyplývá, že je zde veliká asymetrie na výdaje v oblasti vojenství a výzbroje mezi USA a Ruskem a Čínou.

Proč tedy obavy před těmito státy v oblasti vojenství? Je to částečně důvod psychologický. Poslední prezident Sovětského svazu M. Gorbačov v posledním interview s americkým tiskem varoval jako přítel USA, že tato země "v důsledku svého postavení jediné supervelmoci je zpitá svou mocí a to ji vede to temné noci." Jinými slovy po dekádě minulého století, kdy se rozpadem Sovětského svazu dostala do tohoto postavení, chce si je udržet i nyní. Ovšem za prezidentství Vladimíra Putina se situace změnila, již neexistuje slabé Jelcinovo Rusko závislé na finančních dotacích a radách Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, kdy Moskva mohla být v politice maximálně junior partnerem Washingtonu.

Rusko má dnes dík ropě, plynu a zkonsolidovanému hospodářství devizové a zlaté rezervy v rozsahu přes 260 miliard dolarů, které dále stoupají. Tato nová ekonomická síla umožňuje reagovat po období stagnace na vývoj nových zbraní a zbraňových systémů v jiných zemích a odpovídat na to, co Rusko považuje za své ohrožení. Jinými slovy, neplatí už ono okřídlené rčení bývalého amerického prezidenta R. Reagana: "Dámy a pánové, my je uzbrojíme."

Prezident Putin po vojenských zkouškách již oznámil, že do služby se uvádí nový typ mezikontinentální rakety Topol -- M a jejího dvojníka pro strategické ponorky Bulava. Tyto rakety podle ruského prezidenta mají schopnost měnit za svého letu výšku i směr, což praktiky zabraňuje proti nim účinně nasadit dosavadní antiraketové systémy. Proto nepřekvapuje, že se Pentagon snaží buď přímo nebo prostřednictví NATO mít antiraketové a detekční základny co neblíže ruských hranic.Ovšem ani Moskva k tomuto cíli nemlčí. Ministr obrany Sergej Ivanov již veřejně oznámil, že pokud se přesunou tyto základny USA nebo NATO do blízkosti hranic Ruska, bude Moskva nucena učinit příslušná vojenská protiopatření. A to není dobrý výhled, to by mohlo znamenat první krok k něčemu, co by se mohlo podobat recidivě "studené války".

Antiraketový štít proto není pro evropské členy NATO nutností, protože tu nehrozí v reálně dohledné době nebezpečí. Neměli by se proto nechat zatahovat do americké vojenské globální strategie založené na vojenské superioritě, kterou hlásají kruhy neokonzervativců a zastánci tvrdé politiky jako viceprezident Cheney, ministr obrany Rumsfeld či senátor Mc Cain. NATO je dík Washingtonské smlouvě vázáno na jednomyslná rozhodnutí (prosazená tehdy Washingtonem) a to dává možnost i menším členským státům ovlivňovat jeho strategii. Na summitu v lotyšském Rize bychom proto neměli bez přesvědčení o správnosti přijímat americké návrhy o evropském antiraketovém systému jako se stalo v otázce naší podpory leteckého bombardování Jugoslávie. Jak známo podle všech průzkumů s tím většina českého obyvatelstva tehdy nesouhlasila. Evropa potřebuje klid a politické řešení sporných otázek, včetně iránské. A má nepochybně mnoho jiných naléhavějších problémů na které je možno vynaložit miliardy, které by jinak skončily při realizaci antiraketového evropského štítu v amerických zbrojních koncernech.

Bylo by nejen prospěšné, ale nyní už i bezpodmínečně nutné, aby naši politici ještě před volbami zaujali jednoznačnou a nezpochybnitelnou pozici k případnému umístění antiraketové základny Spojených států či NATO na území České republiky. A aby svým voličům také nelhali v tak zásadní otázce. Ta je dnes na stole, bohužel ne od našich politiků, ale prostřednictvím amerických sdělovacích prostředků.

Jiří G. Müller je publicista a spolupracovník sdružení Res publica

Stanislav Kliment je předseda sdružení Res publica