Jak je to tedy? Je P-K zavrženíhodný odpadlík nebo náhle osvícený myslitel? Bohužel, naše polistopadová demokracie je mladá a neumožňuje statistickou analýzu existujících dat. V budoucnu by mohl o motivacích P-K napovědět test, zda se v P-K probouzí svědomí jen v patových situacích, nebo zda jsou stejně aktivní i za stavu, když je rozložení sil ve Sněmovně např. 150 na 50. Dnes se můžeme při hledání "pravdy" opírat pouze o analýzu zákona.

Účeloví obhájci P-K argumentují článkem ústavy 23, odstavec 3, a citují slib poslance a senátora: "Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". A dále upozorňují na článek 26: "Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy". Účeloví odpůrci P-K poukazují na fakt, že (1) poslanci jsou před volbami nominováni na kandidátní listinu příslušnou stranou za předpokladu, že konvenují s programem a filosofií strany a že (2) volič primárně volí stranu podle jejího programu, nikoliv podle jednotlivých kandidátů.

Už v samotných paragrafech ústavy najdeme nesrovnalosti: Za prvé nutí poslance slibovat, že bude vykonávat mandát v zájmu všeho lidu. Je lid nějaká uniformní masa se společným zájmem? Na několika málo společných zájmech (jako je prosperita, právo na existenci atd.) se asi shodneme, ale co ty další? Cožpak tu nejsou zájmové skupiny s protikladnými zájmy? Není tu momentálně polovina občanů, co chtějí "pravicové reformy" a druhá polovina, co se jim brání nebo se je snaží korigovat v souladu s vlastním viděním světa? A za další: z nekonzistentnosti lze příslušný paragraf ústavy usvědčit i tím, že nerozlišuje mandát senátora a poslance Sněmovny, přestože jsou očividně rozdílné (jak plyne z odlišného způsobu volby). Jak mají poslanci Sněmovny vykonávat svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nebýt vázáni žádnými příkazy? Není to v rozporu s dikcí volebního zákona (247/1995Sb)? Kandidáti do Poslanecké sněmovny jsou nominováni politickými stranami, viz § 31, odst. 1. Až do 48 hodin před zahájením voleb může být kandidát odvolán příslušným zmocněncem strany, viz. § 36, odst. 1. Hlasovací lístek je vydán individuálně pro politickou stranu, viz § 38, odst. 1. Při volebním aktu volí občané politickou stranu vhozením jediného hlasovacího lístku, viz § 39 (byť mohou v rámci strany preferovat 2 kandidáty). Není to tedy politická strana jako celek, kdo je zárukou programu a kdo nese politickou odpovědnost? Jaké prostředky má politické strana k realizaci garantovaného volebního programu, jestliže bude každý z poslanců nezávisle prosazovat svůj vlastní? Je nepochybné, že pokud se aktuální politika strany, za kterou je poslanec do sněmovny zvolen, dostane do rozporu s jeho svědomím, nemůže funkci dále vykonávat. Podle vší logiky by v takovém případě měl rezignovat a svůj mandát odevzdat straně, za kterou byl nominován. Nic takového však nemůže být ve shodě s platným zákonem vymáháno. Zatím je to výhradně otázka poslancova vnitřního etického kodexu.

Pokud nebudou ústava a volební zákon v detailním souladu a pokud budou tyto rozpory účelově využívány, nabízí se zásadní otázka: Podle čeho budou v příštích volbách občané volit? A budou volit vůbec? Smíří se s myšlenkou, že se budou mandáty jednotlivých stran po volbách nepředvídatelně a v rozporu s voličovou vůlí přelévat od jednoho politického uskupení ke druhému podle "aktuálního svědomí a potřeb" jednotlivých P-K?