Zamini (spolu s obranou) zasilo problém, který vlastně vůbec neměl -- a nesměl - vzniknout. Koho vůbec napadlo, připustit tuto diskuzi? Nestal se ten první, který rovnou neodmítl, vlastizrádcem?

Transatlantickou vazbu budujme jako Evropané, prostřednictvím NATO. Ne jako Češi, skrze názor toho jednoho nebo druhého onoho, který je zrovna v čele příslušného ministerstva.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR objednává průzkumy veřejného mínění, za peníze daňových poplatníků, jako na běžícím pásu. Jeden za druhým, s cílem najít prostřednictvím výzkumných agentur otázky, které by přinesly tak kýžené odpovědi. Za silo, či alespoň radar, dnes Zamini bojuje jako o život, ač to po něm nikdy nikdo nechtěl. Bojují -- ale za koho?

Když ne silo, tak alespoň radar. Tímto směrem se to snaží kočírovat. Jako by byl radar menší zlo. Takové humánní zlo -- k českým holubičím povahám pěkně padnoucí. Když chce jeden druhého v boji oslepit, nepůjde rovnou po meči, ale po radaru. To je přeci prvořadý cíl. Na slepého se pak pálí snáze. Znáte to z filmů. Nejprve v souboji hodit hrst písku do očí, pak je vše snazší. Nevíme ještě přesně, kdo má být nepřítelem (jen se tak šušká/lže). Takže zvýšení bezpečnosti všech nás tu pospolu. Prý bezpečnost především. Lež jako věž? Oči nebo radar? Prvořadý cíl, to v každém případě. Z výše uvedeného je dostatečně zřejmé, že radar bude na ráně první. Balamucení je zbytečné. Fakt vyvrátit nelze. Bezpečnost je v čudu. S tím se mají obyvatelé smířit? Nebo ti ochotní politici jít vycpat? Podle ctěného gusta, chce se doporučit. Závěr je jednoznačný -- silo s raketami a radar jeno tělo jsou. Bez debat!

Z vlastenectví a z podstaty myšlení každého suverénního národa je zřejmé, že cizáci na vlastním území nejsou vítáni. Máme ještě živou zkušenost.

Budiž připsáno ke cti všem (tedy třem) prezidentům poválečného Československa, že i když ne územím i vlivem naše republika nebyla zrovna největší, tak autoritou a postavením, až do roku 68 alespoň tuto část suverenity státu uhájili. Jako jedni z mála -- vlastně jediní.

Je-li libo stavět u Libavé, račte, nabízí se A. Vondra a pár dalších. Armádu máme profesionální. Tedy vojsko placené. Někdo by mohl říci, pracující v žoldu. Věřme, že alespoň někteří mají ve svém nitru ten kousek vlastenectví, které chybí těm, kteří jim velí a vládnou. Věřme, že vojenští odborníci dají poctivé stanovisko. Paní budoucí, zřejmě i rychle minulá ministryně obrany, nám snad nebude z televize zpívat tu známou a populární "Včera večer u sila, poctivost jsem ztratila..."

Prezident je hlavou země, která stále nemá vládu. Tedy vládu autoritativní, plnohodnotnou. Už několik měsíců, déle než je záhodno. Je zde jen "vláda dojížďák." A stát směřuje do stavu, kdy i další vláda, zřejmě též budoucí dojížďák, bude odkývnuta. Není jiného zbytí.

Existuje tak reálná obava, že může nastat stav, kdy hlava státu Václav Klaus bude jedinou autoritou, která bude muset říct jasné stanovisko, jako vrchní velitel. Bude to na prezidentovi, který se nepochybně nejprve poradí s Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Měl by však vzít v potaz především stanovisko občanů. Ne na základě placených průzkumů. Formou rigorózní -- referendem. Ne radar či silo. Pouze ano -- ne. Prezident občany i Parlament potřebuje, o tom není sporu. Buď jak buď.

Mějme rádi americké občany, mějme je rádi stejně jako Slováky, rozdělené Jugoslávce a další. Mějme rádi všechny -- ty žijící blízko, s nimiž máme osobní zkušenost, i všechny ty vzdálené, které známe jen z knížek nebo televize. Dívejme se však pozorně, kdo jim vládne, resp. velí a jak.

Velvyslanectví USA v Praze svoji úlohu - podávání zpráv o situaci a o názorech obyvatel v zemi působení, jistě plní.

Jen některé otázky jsou věčné. Otázka, zda vybudovat protiraketovou základnu USA v ČR, zda ano či ne, by tedy zřejmě vůbec nemusela být položena. Snad má ta otázka opravdu jepičí život a rozum převládne.