Cizí protiraketová základna v Česku?

2. 8. 2006 / Stanislav Kaucký

Pentagon zvažuje možnost ve středoevropském prostoru perspektivně vybudovat a provozovat pozemní část protiraketového systému pro obranu před raketovým úderem z Blízkého východu nebo jihozápadní Asie. Zatím není rozhodnuto, zda se tak stane v Polsku, Maďarsku či v České republice. Tato iniciativa je vedena mimo rámec NATO na základě dvoustranných jednání Spojených států a jednotlivých zemí, kde by tyto základny mohly v budoucnu stát, přičemž Američané se nyní snaží, aby se NATO do dlouhodobého a náročného projektu protiraketové obrany aktivně zapojilo.

Není divu, že se záměrem mít na svém území cizí vojska nesouhlasí řada našich občanů, zejména ti, kteří si pamatují "dočasnou" přítomnost sovětských vojsk na našem území po srpnu 1968.

Současná protiraketová obrana představuje tři systémy: protiraketovou obranu USA (USA Missile Defence -- USA MD), protiraketovou obranu NATO (NATO Missile Defence -- NATO MD) a protiraketovou obranu bojiště NATO (NATO Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence, ALTBMD).

Protiraketová obrana NATO má řešit obranu území členských států Aliance proti raketové hrozbě všeho druhu. Má zajišťovat obranu teritoria včetně civilního obyvatelstva i armád. Projekt Aktivní vrstvené protiraketové obrany bojiště NATO má zajistit obranu spojeneckých sil (nasazených v operacích) proti balistickým raketám s dosahem do 3000 km. V oblasti protiraketové obrany bojiště spolupracuje NATO s Ruskem, Česká republika je do jejího řešení zapojena. Počátečních operačních schopností má tento systém dosáhnout v roce 2010.

Cílem protiraketové obrany USA je vybudovat integrovaný celosvětový systém k ochraně USA a jejich spojenců proti omezenému útoku balistickými raketami všech dosahů. Není zaměřen proti konkrétnímu protivníkovi, ale na vybudování vlastní schopnosti reagovat na nepředvídatelné hrozby. USA nabízejí spojencům možnost rozšíření působnosti americké protiraketové obrany na celé alianční území. Česká republika je prozatím zapojena do této diskuse účastí na odborných jednáních. Ministerstvo obrany uvádí, že absence informací o podstatě a smyslu systémů protiraketové obrany či případné zkreslování informací vytváří prostor pro bezdůvodné obavy z těchto systémů. Jenže kdo jiný by měl laikům vysvětlovat specifické záležitosti obranného systému pro ně srozumitelnou formou než armádní specialisté?

Protiraketová obrana USA

V případě amerického protiraketového systému jde o spojenou, integrovanou a rozvrstvenou obranu proti balistickým raketám, jež má být schopna likvidovat útok rakety (raket) v každé ze tří možných fází jejího letu -- počáteční vzestupné (například laserovými zbraněmi), střední (antiraketami ze země či střelami SM-3 systému Aegis umístěnými na bojových lodích) a v konečné sestupné fázi (např. systémy Patriot PAC-3).

V současné době se nacházíme ve druhém dvouletém období (2006-7) existence systému PRO (první období v letech 2004-5). Systém PRO je budován tzv. spirálovou metodou vývoje. Jde o postupné zdokonalování systémů, jejich testování a zpětnou vazbu tak, že celá obrana nebude nikdy definitivně ukončena, nýbrž bude v souvislosti s vývojem nových technologií průběžně zdokonalována a rozšiřována. Jedním z hlavních cílů současného období je vytvořit pro ni mohutný mezinárodní základ. Právě proto Českou republiku koncem července navštívila pracovní mise amerických expertů, která bude jednat o zapojení českých ozbrojených sil, případně o jiné formě účasti Česka, například včetně základny, vývojového střediska či umístění některých senzorů.

Systém protiraketové obrany nejsou jen antirakety

Aby byl systém protiraketové obrany funkční, musí mít tři základní technické části -- senzory, zbraňový systém a systém velení a řízení. Senzory jsou určeny k vyhledávání, detekci, zachycení a automatické sledování balistické rakety ze země, moře, vzduchu i kosmu, zpracování parametrů předpokládané balistické dráhy, rozpoznávání druhu rakety ve změti klamných cílů (hlavic) a řízení navádění zbraňových systémů.

Zbraňové systémy k ničení raket zajišťují vyhledávání, rozlišování a ničení cílů s využitím technologie kinetické energie (tzv. hit-to-kill technology), jako např. Exoatmospheric Kill Vehicle (EKV) firmy Raytheon, STANDARD Missile-3, and the Lightweight Exoatmospheric Projectile (LEAP), nebo s využitím soustředěné energie, jako např. technologie výkonového laseru. Systém velení a řízení poskytuje velitelům údaje o cizí balistické raketě i údaje o automatickém sledování ze senzorů, pro nejúčinnější a efektivní reakci, přímé řízení a navedení zbraňových systémů k ničení rakety a podklady k součinnosti s orgány národního velení při vyhodnocení ztrát, účinnosti a zbývající doby do dopadu rakety na zem. V případě Česka se má údajně jednat o základnu s antiraketami, podobnou základně ve Fort Greely.

Jak by taková základna vypadala

Podívejme se na to, jak asi může taková základna vypadat, jak může být uspořádána a co všechno může obsahovat. Řada informací je totiž běžně dostupná na internetu. Jedná se o zodolněné objekty s veškerým technickým vybavením, umístěné až na výjimky zhruba do 40 metrů pod zemským povrchem.

Samotné stacionární železobetonové odpalovací zařízení (tzv. silo) je hluboké asi 24 metrů. Uvnitř je umístěna antiraketa o délce přibližně 16 metrů a hmotnosti 25 tun (přičemž více než 20 tun hmotnosti představuje pevné palivo). Nikde není stanoveno, kolik antiraket musí na takové základně být -- může jich být 10, ale teoreticky také jen jedna. Záleží to na spoustě okolností. V případě Evropy se hovoří o 10 antiraketách. Pro zajímavost - cena jedné antirakety je asi 40 miliónů dolarů. V návrhu rozpočtu Agentury protiraketové obrany MDA (Missile Defense Agency) je na fiskální rok 2005 uvedeno, že na třetím místě v zahraničí (tedy v Evropě) by mělo být v budoucnu rozmístěno deset antiraket.

Základna nejsou jen antirakety, ale i důmyslný datový a informační systém, prostředky zabezpečení, zázemí pro obsluhu a další. Důležité je, že nad povrchem by nebylo prakticky znát, že zde nějaká základna je. Těsně před odpálením se má odsunout železobetonový kryt a umožnit start antirakety přímo ze svého podzemního sila (tzn. že antiraketa se ani nepřekládá na odpalovací zařízení, ani nedoplňuje palivem).

Jedinými průvodními znaky přítomnosti by pravděpodobně byly anténní soustavy systému velení a řízení. Logicky -- rádiové spojení musí být nad povrchem a bez spojení není velení, resp. bez spojení by nebyla odpálena jediná antiraketa. Nutností jsou i zpevněné příjezdové komunikace, oplocení a technické prostředky zabezpečení.

Sila mají být umístěna s určitým odstupem řádově několika stovek metrů. Z toho vyplývá, že výstavba protiraketové základny by si vyžádala zabrání relativně rozsáhlého prostoru se zákazem vstupu. Podobná základna je mimo zmiňovaného Fort Greely budována rovněž na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii. Ta v České republice by tedy pravděpodobně byla třetí.

Kolik lidí má zajišťovat provoz základny

To byla technika, ale českého občana asi bude také zajímat, kolik Američanů by zde mohlo působit. Jak uvádí František Šulc z Lidových novin, základna v České republice má být podobná základně Fort Greely na Aljašce, kde je v silech již devět antiraket. Provoz základny ve Fort Greely údajně zabezpečuje 110 příslušníků Národní gardy. Jsou mezi nimi nejen operační důstojníci, ale i technici, specialisté na komunikace, počítače, ale i tak běžné profese jako provozní, kuchaři, příslušníci bezpečnostní služby i řadoví vojáci. Vzhledem k tomu, že na základně určitě není stanovená pracovní doba od 7 do 15,30 hodin, ale bojová pohotovost se drží non-stop, vychází mi z toho čtyři směny, tzn. po 27 lidech. Nějak mi to nesedí. Ledaže by bezpečnostní služba uklízela a přitom vařila guláš, závady na počítačích a údržbu antiraket prováděli operační důstojníci...

Spíše by odpovídalo, kdyby 110 lidí byla jedna bojová směna základny s 10 antiraketami. Jenže každá nová směna v počtu 110 lidí by se asi nevozila denně z Ameriky, aby odsloužila směnu a potom se vrátila zpět. Asi by bylo lepší počítat s 4 x 110, tzn. 440 příslušníky a dalšími v systému zabezpečení, suma sumárum 500 až 600 lidí a nikoliv 110. Předpokládejme, že 600 cizích specializovaných příslušníků by zde pravděpodobně mělo mít své rodiny, budou chtít také někde sportovat, bavit se a odpočívat.

Jak by ten technologický zázrak fungoval

Základna v České republice by byla součástí komplexního systému obrany proti raketám dlouhého doletu a mezikontinentálním balistickým raketám (ICBM) ve střední fázi letu. Funkce systému je soustředěna na všechny tři fáze balistické dráhy. Má být schopná zjišťovat nepřátelské mezikontinentální rakety bezprostředně po startu a přesně je sledovat ve střední fázi (v kosmu) pro účely výpočtu parametrů jejich dráhy a stanovení předpokládaného místa dopadu. Rakety této kategorie se ve střední fázi své balistické dráhy letu nacházejí několik stovek kilometrů nad Zemí. Základní informaci o místu, času odpálení a druhu rakety, kurs letu má systém získávat ze soustavy senzorů, instalovaných na Zemi, ve vzduchu, na moři i v kosmu. Počítače mají na základě těchto informací vyhodnotit předpokládané místo dopadu a zároveň veškerý proces navedení antirakety a vypuštění prostředku ničení v prostoru mimo atmosféru EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) tak, aby dosáhl předpokládaného bodu střetu. V závislosti na místu odpálení a typu rakety na to obsluha a počítače budou mít přibližně 10 až 20 minut. Start nepřátelské rakety má detekovat systém infračervených družic systému SBIRS, pohybujících se po různě vysokých oběžných dráhách. Dráha rakety má být dále sledována radary včasné výstrahy (mj. v grónském Thule a britském Flyingdales) a nově vyvíjenými víceúčelovými radary (X-band radary), které mají předávat příslušné údaje do řídícího střediska.

Antirakety GBI (Ground-Based Interceptors) jsou umístěny zatím jen na dvou místech (po vybudování evropské základny to bude na třech), proto musí mít široký rozsah navedení. 2. a 3. stupeň těchto antiraket je použit ze strategických balistických raket Minuteman II. Místo původních bojových hlavic však nesou prostředky ničení EKV. Jedná se o velmi složitou soustavu o celkové hmotnosti 70 kg, tvořenou senzory, pomocnými motory s tryskami, nádržemi s pohonnými hmotami, komunikačními prostředky, ad., která vyhledá, zaměří, rozpozná a zničí cíl. Prostředek EKV přitom dosahuje rychlosti letu přibližně 5000 m/s. Středisko velení a řízení má všechny nezbytné informace předávat prostřednictvím rozsáhlé sítě komunikačního systému IFICS (In-Flight Interceptor Communications System) až přímo antiraketám. Ty musí být navedeny co nejblíže a do vstřícného kursu útočících bojových hlavic. Optoelektronické a infračervené senzory naváděcí soustavy prostředku EKV mají zachytit cíle až z relativně malé vzdálenosti a přitom musí odlišit skutečnou hlavici od klamné tak, aby byla kinetickou energií, tedy nárazem, spolehlivě zničena. Obrovské vstřícné rychlosti, rozsah prostoru, velikost obou objektů, nutnost rychlé reakce a extrémní přesnost střelby jsou často přirovnávány k projektilu vystřeleného z pušky na projektil vystřelený z jiné pušky. Spolehlivá funkce nesmírně složitého systému je přímo závislá na perfektní činnosti všech komponentů. Jestliže jeden z nich poskytne nepřesné údaje nebo selže, selže i celý systém a balistickou raketu nezachytí.

Sporný smysl základny na území České republiky

Hlavní nejasností zatím zůstává schopnost protiraketové základny v Česku bránit území našeho státu. Za předpokladu použití antiraket GBI k ničení balistických raket protivníka ve střední fázi letu (stovky až tisíc kilometrů nad Zemí) by to byly určitě prostory mimo Českou republiku, nejspíše Spojených států. Proč? Antirakety prostě nejsou určeny k ničení balistických raket v sestupné fázi letu, ani prostředek EKV by v atmosféře nefungoval. Přesto je o tom řada našich lidí přesvědčena a výstavbu základny u nás proto podporují.

K obraně ČR by musely být použity další zbraňové systémy pro konečnou fázi letu, např. systémy Patriot PAC-3, odlišné svým principem činnosti a provozními možnostmi. Patriot je určen k obraně omezených prostorů, nikoliv celé Evropy. Patriot přirozeně není schopen zničit balistickou raketu velkého dosahu ve střední fázi jejího letu. Do takové výšky a dálky prostě nedostřelí. Ale o nich v této souvislosti americké zdroje stejně vůbec nehovoří. Ideální by byla kombinace obou systémů, ale to není příliš pravděpodobné už jen proto, že by se to neúměrně prodražilo. Ať již jsou důvody k umístění americké protiraketové základny jakékoli, její smysl s ohledem na zvýšení bezpečnosti České republiky je velmi diskutabilní. Mimochodem Poláci se na tento fakt dívají podobně. Spíše má jít o opatření k posílení bezpečnosti USA a snad i jejich spojenců.

Veřejná, expertní či politická diskuse o protiraketové obraně je zatím v naší zemi minimální. Je velmi pravděpodobné, že zřejmě od září, kdy bychom měli dostat oficiální nabídku (poté, co američtí experti vyhodnotí výsledky svého zkoumání ve všech třech uvedených středoevropských zemích), nás čeká intenzivní mediální kampaň.

V Polsku je diskuse za poslední rok mnohem živější a hlubší než u nás. K tématu protiraketové obrany byly v Polsku za poslední tři roky vydány tři knihy a zejména od konce roku 2005 v odborném tisku a denících vydány desítky článků o přínosech a možných rizicích zapojení Polska do projektu. Téma protiraketové obrany bylo dokonce zapracováno do vládního prohlášení. Polsko rovněž podepsalo memoranda o porozumění mezi Polským ústavem telekomunikačního výzkumu a firmami Boeing a Lockheed Martin, která vytvoří podmínky pro možné technologické zapojení polských partnerů do projektu, jenž by mohl Polsku přinést především určité investice do infrastruktury v nejbližším okolí protiraketové základny, např. k vybudování přístupových komunikací, letiště, zabezpečovacích služeb, ad. Polsko ale ještě důkladně zváží všechna pro i proti, než vysloví souhlas.

Poláci zatím nejsou stoprocentně rozhodnuti přijmout americkou nabídku, protože se domnívají, že není pro Polsko zcela výhodná. Nepovolí proto výstavbu protiraketové základny na svém území, dokud nebude zcela jasné, že jednoznačně povede k posílení národní bezpečnosti. Polsko má v porovnání s Českou republikou v tomto směru výrazný náskok.

Zapojení dalších evropských států

Velká Británie úzce spolupracuje s USA v oblasti protivzdušné, tzn. i protiraketové obrany. Ve Fylingdales od roku 1963 provozuje radar včasné výstrahy, který byl v roce 1992 zdokonalen pro schopnost celokruhového pokrytí. Nyní má být dále modernizován tak, aby se mohl plnohodnotně zapojit do amerického projektu protiraketové obrany a poskytovat přesná data pro sledování a navádění. Velká Británie usiluje o co možná největší otevření systému protiraketové obrany vůči Evropě a spolupráci evropských spojenců, resp. přenesení celého projektu do NATO. V neposlední řadě je Británie jednou z mála evropských zemí, která má určité technologické kapacity využitelné pro projekt. Do amerického projektu PRO je rovněž zapojeno Dánsko provozem radaru včasné výstrahy na území Grónska u letecké základny v Thule, který vybudovali Američané.

Klíčové otázky k zamyšlení

O tak důležitém opatření je nutné vést veřejnou diskusi. Češi nebudou řešit žádné technologické záležitosti, ani si lámat hlavu nad tím, zda a jak má systém fungovat a z čeho to zaplatí. Pro začátek bude stačit, když si zodpovíme otázku, zda jsme připraveni mít na českém území cizí vojenskou základnu (a je jedno, zda malou či velkou). Jde tedy o věc zčásti politickou, zčásti psychologickou a v neposlední řadě i morální.

Musíme přitom předpokládat, že by se velmi pravděpodobně zvýšilo riziko možného teroristického útoku, nikoliv na samotnou základnu, ale na jiná zranitelná místa v naší zemi. Zavírat před tím oči a tvrdit, že je to málo pravděpodobné, je spíš krátkozraké a naivní než prozíravé.

S tím přímo souvisí ještě jeden fakt -- ze tří protiraketových základen by ta evropská byla nejblíže k zemím, ze kterých by mohly být rakety odpáleny. Udělá tím z hostitelské země zajímavý cíl. Jakmile je totiž takové zařízení (protiraketová základna) vybudováno, stává se daná země pro případ skutečné raketové války tzv. cílem prvního pořadí. Je přitom potřeba otevřeně říci, že dnes na území ČR žádný takový cíl není. Pokud by ale zde byla vybudována protiraketová základna, vše by se od základu změnilo. Nezdá se vám to samo o sobě rizikem?

Okolo možné výstavby protiraketové základny na našem území je stále mnoho nejasností. Je to hlavně tím, že projekt je stále ve stádiu zámyslu, a současně i tím, že větší informovanosti přirozeně brání vyšší stupeň utajení celé řady technických a provozních údajů včetně přesného zámyslu americké vlády. Další kroky se dají očekávat na konci léta či spíše snad až na podzim 2006, kdy by měly Spojené státy oficiálně nabídnout možnost zapojení do projektu PRO některé středoevropské zemi. Další kroky musí učinit členské státy NATO, zřejmě již v průběhu summitu NATO v Rize v listopadu 2006. Do té doby by mělo být jasněji i v Česku, zda ano či ne americké protiraketové základně.

Zdroje

Ing. Stanislav Kaucký byl analytikem odboru komunikačních strategií a služeb Armády ČR, nyní působí jako redaktor nezávislého vojensko odborného měsíčníku ATM - Armády, technika, militaria

Článek bude publikovat srpnové číslo ATM - Armády, technika, militaria. Číslo bude v prodeji od 3.srpna.

Americká protiraketová základna v České republice | Radar v Brdech - klíčové argumenty
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 29.8. 2006