Muž-živitel rodiny, žena v domácnosti - tak to v dějinách fungovalo jen v měšťanských kruzích, a to po dobu maximálně 200 let (a to dost přeháním). Nedbejte na historické romány a filmy o středověku a raném novověku, mnohé jsou spíše odrazem způsobu myšlení jejich soudobých autorů než věrohodným portrétem středověké či raně novověké společnosti.

Naopak běžný model byl: pracuje celá rodina. Lidé neměli většinou jedno zamestnání, ale věnovali se několika aktivitám. Dejme příklad: Muž byl vlastníkem maličké tkalcovské dílny, on, žena i děti tkali, on ještě k tomu obchodoval, žena prala a podomně prodávala drobné předměty.

Další příklad: muž měl mulu a nechal se najímat jako dopravce; když nebyl "kšeft", nosil sudy v pivovaru. Žena sloužila u bohatých lidí, obdělávala políčko (i obyvatelé měst měli většinou za hradbami políčka a věnovali se částečně zemědělství) a prodávala zeleninu z políčka na ulici.

Dvanáctiletá dcera sloužila u příbuzných za být a stravu. Pokud jde o šlechtice, těžko se na ně dají aplikovat modely "zaměstnanosti" 19. a 20. století: urozený muž i urozená žena byli často "v domácnosti" oba, ale byla to pro oba práce na plný úvazek, reprezentovat, navazovat užitečné kontakty a organizovat reprezentativní akce.

Takové byly tradiční rodiny, nikoli dlouhodobě neudržitelná viktoriánská měšťanská "idyla" (což samozřejmě neznamená, že v té době zároveň nevládl patriarchát. Jistěže ano, ale neopíral se o vykázánií žen z pracovní sféry do výlučně mateřské role, ale o jiné mechanismy).

Život nám může přichystat nejrůznější překvapení, proto není zrovna praktické, když je člověk předem stereotypizován podle svého pohlaví buď na chodící peněženku (muž) či chodící inkubátor, resp. květináč (žena).

Každá lidská bytost by měla počítat s tím, že její obživa je především zodpovědností jí samotné (pokud není z různých důvodů v situaci nemohoucí). S tím by měla počítat i společnost a zaměstnavatelé. Pokud si materiální zabezpečení pak partnerská dvojice flexibilně uspořádá jinak, a toto uspořádání je potenciálně proměnlivé (třeba v souvislosti s výchovou děti, k pracovním příležitostem) a nevázané na předsudky a na dominanci, tím lépe.

(Mimochodem, stále se setkáváme - naštěstí již ne v oficiálních dokumentech - s absurdním termínem "hlava rodiny" - je tristní, kolik lidí si stále nedokáže představit žít v demokracii ani doma :o) )

Ovšem něco jiného je móda, která se šíří mezi českými dívkami a nad kterou mi zůstává rozum stát: považovat muže za chodící peněženku, hledat v partnerovi především živitele rodiny. Pro mě je to návrat do 19. století.

Žena s věnem 200 zlatých hledá dobře zabezpečeného státního úředníka s platem minimálně xxx ročně!

Bohužel dnes podobným způsobem mladé ženy opět otevřené mluví (často paradoxně hájí model muže-živitele ženy, které samy pracují za slušný plat a nechtěly by být na plný úvazek v domácnosti).

Nelze se pak divit, že se mnozí mladí muži se cítí zneužití a zahořklí, když vidí, že ženy v jejich okolí se rozhodují pro vážnější vztah podle konta partnera. Na druhé straně nelze tento přístup klást za vinu pouze mladým ženám: je to především důsledek platové diskriminace a tzv. skleněného stropu (pro ženy je, přes jejich kvalifikaci i schopnosti, stále mnohem těžší než pro muže, dosáhnout na vysoký plat a vysoké funkce) a kulturních modelu českého neokapitalismu.

Konzumně-konzervativní, v západní Evropě již několik desetiletí zvolna mizející rétorika se k dívkám line že všech stran: muž-živitel a žena-ozdoba je navzdory české realitě neustále vnucovaný model. Místo žen, které něco dokázaly, jsou v médiích manželky významných mužů, mezi nejvlivnějšími Češkami se pravidelně umisťují manželky politiku.

Ženám je již od kolébky předkládána povinnost být krásná, aby měla příležitost vzít si bohatého muže (je úplně jedno, že ošklivého-jasný dvojí metr). Zcela ve stylu prostituce se krása ženy směňuje za peníze muže a pakt je posvěcen médii a (pseudo)odborníky, kteří to obhajují jako přirozený model.

Jistě? Jak pak vysvětlíte, že ženy, které si samy vydělaly velké peníze v podnikání, většinou "přirozeně" nenavazují vztah s obtloustlým arogantním bohatcem, ale dají přednost partnerovi pohlednému, často mladšímu? (Je tristní uvažovat v tak povrchních kritériích, ale jen poukazují na absurditu argumentace o "přirozenosti") O tom, kde je lidská důstojnost obou "smluvních stran", ani nemluvě...

Řešením není ani konzervativci předkládaný lživě tradiční (ve skutečnosti historicky výjimečný) model muž-živitel, žena-matka na plný úvazek.

1) je ekonomický neúnosný pro naprostou většinu rodin (právě proto je historicky výjimečný)

2) je nesvobodný: omezuje lidem možnosti volby, navíc buďme upřímní, jeho důsledkem je závislost ženy na muži (kdo má peníze, má moc)

3) bere dětem možnost intenzivního duchovního obohacení více osobami - otcem i matkou (představte si, jak musí muž dřít, aby všechny sám uživil: kdo by se mu divil, když pak přijde domů a místo péče o děti chce jen odpočívat - "děti, nerušte tatínka!")

Oslavovaný společenský model muž-živitel, žena-kráska je tristním mentálním vězením, škatulkou, do které se jen těžko natěsnáme a pokud se nám to podaří, tak je to ještě horší a běda nám!

Jeho konzervativní varianta muž-živitel, žena-matka a hospodyně na plný úvazek může být dočasně i trvale fungující alternativa pro některé páry, pokud se ovšem nepovyšuje nad ostatní jako ideální model, nevnucuje se ženám (ani mužům), zaměstnavatelé podle něj nesoudí všechny jedince a nedělají se mu na míru zákony! Pokud se ovšem prezentuje jako ideál a spása, stává se stejným nástrojem útlaku a nesvobody jako model konzumní.

Pokud chceme, aby se rodilo více dětí a abychom byli - muži i ženy - svobodnější, je třeba něco úplně jiného,než konzervativního stereotypu muž-živitel, žena-pečovatelka, neřku-li stereotypu konzumního muž-živitel, žena-ozdoba.

Je třeba:

1) větší angažovanost otců ve výchově dětí, výchova mužů v tomto smyslu (v Praze má člověk často pocit, že pro můuže je snazší líbat na čumák svého psa než líbat na tvář své dítě - za tento postřeh vděčím svému báječnému tatínkovi)

2) odstranění platové diskriminace a zároveň upravení pracovní doby všech tak, aby muži i ženy měli čas na rodinu a nemuseli obětovat celý svůj den firmě.

3) levné a kvalitní školky a družiny

4) (povinná?) střídavá rodičovská dovolená

5) dětem a kočárkům přátelské prostředí (obchody, restaurace, dopravní prostředky)

Divila bych se, kdyby se pak u nás nezačalo rodit více dětí...