Zeptáte-li se právníků, co je to právo, již nikdy si nebudete jisti, že to snad někdo s určitostí ví. Natož pak vy sami. Někdo tvrdí, že je společenským subsystémem, žijícím vlastním životem, řešícím svým osobitým jazykem a instituty zvnějšku přicházející problémy, a že je snad na jednotlivém člověku samém ve své existenci nezávislé (N. Luhman).

To je ale jeden z mnoha přístupů k právu. Jejich nevýhodou však je, že se zabývají jen právem. Náš problém však leží jinde. My si ve skutečnosti stěžujeme ne právo, ale sami na sebe. Na naši neschopnost a nemohoucnost s právem zacházet a jím legálně a legitimně řešit konflikty. Právo je enormně složitý, monumentálně rozsáhlý systém norem, mnohdy i zbytečně konkrétních, nebo naopak nešikovně obecných, a je proto přirozenou reakcí, že zacházet s ním není lehké ani pro právníky. To je skutečně pravda, právníci mají s právem starostí nejvíce, alespoň by měli mít. Ale všichni ostatní by měli začít uvažovat jiným způsobem, protože situace zdaleka není tak bezvýchodná.

Již dlouho jsou pryč ty doby, kdy bylo právo u nás jen marxistickou "nadstavbou třídní společnosti, pomáhající majetným zachovat si své postavení" a z toho titulu se stalo garantem státní ingerence do všech oblastí veřejné i soukromé sféry. Podle Lenina totiž nic nebylo soukromé, vše bylo záležitostí veřejného zájmu. Tehdy se právo v našich očích diskreditovalo svou neschopností a hrubostí při korigování našich ryze soukromých záležitostí (když přijmeme teorii společenské smlouvy, tak takové soukromé oblasti, na státu nezávislé, jistě najdeme každý sám). Tehdy snad bylo možno odvolávat se na právo, které nám ukládalo ponižující a nepatřičné povinnosti a omezení. Právě ono se stalo nástrojem útisku a legalizace zločinné činnosti minulého režimu, který právo znásilnil, aby prostředky západních společností (když už legitimity nemohl dosáhnout) využil k výkonu své moci.

Jenže ta doba je pryč a když si přečteme vznosné formulace naší Ústavy, tak bychom v to mohli začít přinejmenším věřit. Právo bylo, je a bude. Ovšem něco v pozadí se výrazně změnilo v jeho povaze a účelu. Možná to není patrné vzhledem k pomalu probíhajícímu posunu myšlení nás občanů, ale změna je přesto zásadní. Právo je tu teď k tomu, aby umožnilo naši seberealizaci, upevnilo vzájemné mantinely a stalo se nikoliv nástrojem útlaku, ale prostředkem k dosažení autonomní svobody. Jestliže dosud vše bylo veřejnou záležitostí, pak nyní platí článek 2 Listiny základních práv a svobod (nebudu jej přepisovat, kdož jej nezná, nechť se sám dopátrá a začte!).

Naše současné právo se opravdu stalo entitou, nezávislou na jednotlivci. Naši zákonodárci jsou toho živoucím důkazem, neboť jsou se svými zákony takříkajíc ve vleku společenských potřeb, které se do práva otiskují. Pravda, díky problematické právní kultuře zákonodárného sboru někdy dosti deformovaně. Právo je zkrátka tu a je na nás naučit se s ním žít a vycházet v dobrém.

Pro další pochopení posunu je v právní kultuře důležité si uvědomit, jaký je rozdíl mezi formalistickým a hodnotovým výkladem právních norem a institutů. Oba přístupy znají více výkladových postupů (jazykový, logický, systematický, historický) a konkrétních výkladů podle původce (autentický, legální, oficiální, doktrinální, aplikovaný aj.). V čem se ale ve skutečnosti odlišují je jejich přístup k hodnotě práva samotného. Formalistický výklad je obvykle nástrojem v ruce toho, kdo právo využívá a vykládá právo tím postupem, kterým dospěje k očekávanému a vytouženému výsledku. Hodnotový výklad naopak uznává, že za opodstatněním práva stojí vlastní společenské hodnoty, které je při výkladu práva třeba ctít a být s nimi v souladu; není pro něj proto libovůle a pragmatismus tím rozhodujícím vodítkem při nalézání správné interpretace.

To, co jsem popsal, je ovšem pouze hodnota práva samotného. Samo o sobě to ovšem znamená méně, než bychom asi chtěli. Způsobů, jakými právo může upravovat tytéž vztahy, bývá více a světová diverzita těch lepších právních řádů je toho důkazem. Klíč je tedy právě v tom, jak se právo nakonec vykládá a aplikuje. Mnohé teorie o povaze práva kladou jeho pravou podstatu právě do tohoto momentu (K. N. Llewellyn, a v angloamerickém právu vůbec). Pro ně je potom veškeré psané právo pouze jakýmsi neutrálním genotypem, z kterého se právo vyvine až působením konstitutivních momentů při jeho reálné aplikaci.

My jsme si ovšem zvykli stěžovat si na právo psané, uzákoněné, tedy pozitivní. Je to ovšem "spravedlivé"? Osobně jsem zastáncem toho názoru, že právě je nutným zlem, jak stabilizovat rozporné společenské zájmy. V sociologii se to škatulkuje jako tzv. konfliktuální paradigma, které se vyčleňuje proti konsenzuálnímu paradigmatu. To naopak pohlíží na společnost jako výsledek dobře míněné dohody, jak zlepšit život izolovaných jednotlivců propojením do fungující společenské provázanosti. Podle mne ovšem i tento druhý přístup ke společnosti sám uznává, že tak vlastně předchází neproduktivním konfliktům a celá dichotomie se stírá.

Jestliže se mnou lze souhlasit a právo považovat za nutné zlo, pak je zjevné, že hledat v něm příčinu zla mnohem horšího a sice nefungujících společenských vztahů a institutů je jen nacházením zástupného problému. Jsem si jist, že sebelepší právo (kdyby takové ještě lepší právo než nyní máme skutečně existovalo, proč jej prostě nepřevezmeme?..) nemá potenciál zabránit tomu, aby ve společnosti zanikly skupiny, které se seberealizují jeho nerespektováním ve sféře kriminality a jeho zneužíváním zase ve sféře podnikání, politiky, či právní oblasti samotné.

Ve skutečnosti již naše právo dávno poskytuje možnosti, jak se můžeme bránit ryze účelovému a formalistickému výkladu. Kdyby nám jako poslední instance v tomto systému nepostačoval Ústavní soud (který podle mého názoru doposud po stránce právního výkladu tuto funkci plní dostatečně, dostupnost je otázkou jinou), naše možnosti jsou již mnohem širší. Osobně považuji za nejdůležitější normu našeho současného Občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb. v aktuálním znění) § 39: neplatnost ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Už jen tento odkaz pozitivního práva k neprávnímu normativnímu systému ukazuje, jak obrovská tíže společenské odpovědnosti leží na těch, kteří budou tímto paragrafem poměřovat individuální případy. Podobných průlomů z ryzího právního formalismu nalezneme samozřejmě mnohem více (všudypřítomná dobrá víra; koncept průměrného spotřebitele; péče řádného hospodáře; pokojný stav; oprávněná očekávání aj.) a když nemusí jít instituty našemu právu neznámé, jejich uplatnění se významně rozšiřuje. Na pozadí veškerého práva veřejného, i většiny soukromého, leží vzletná přirozenoprávní myšlenka lidských práv a z ní vyplývajících práv politických, sociálních, kulturních apod. O jejich konkretizaci a vymahatelnosti se starají mnohé další normy pozitivního práva. Naše právo zná ovšem i další instituty záruk zákonnosti, ať už v rovině materiálního práva, nebo práva procesního. Osobně pevně věřím, že s tím, co už máme, se dá spokojeně žít ve funkční demokracii, s legitimním výkonem veřejné moci v rozsahu, daném právním řádem.

Že tomu tak není, to je myšlenka, které jsem si celou dobu vědom. Vinu ovšem nedávám právu samotnému. Nevěřím, že jakkoli dokonalý systém norem, byť by byl mnohem přehlednější, systematičtější, méně rozsáhlý a opravdu reálně dostupný (nejsem zastáncem teze, že formální dostupnost právních pramenů všem občanům plně ospravedlňuje "ignorantia iuris(legis) neminem excusat") je klíčem k nápravě všech věcí lidských. Právo je skutečně jen subsystém společnosti, pro většinu lidí jen svého druhu černá skříňka, do níž vstupují a z níž vystupují podněty okolí a jimž budou rozumět jen do jisté míry, která je pro ně užitečná.

Problém je naopak v těch, kteří právo aplikují, kteří je zprostředkovávají, vynucují, střeží a hlavně (ne)dodržují. Jsme to my, kdo s právem zacházíme špatně, kdo jej nebereme vážně, kdo se k němu uchylujeme až jako k poslední instanci etiky. Jsme to my, kdo nechápeme, že omezení rychlosti aut v obci je tu proto, abychom se jako chodci nebáli vyjít do našich ulic. Jsme to my, kdo nechápeme, že smlouva nemusí být vždy písemná a přesto je závazná. Jsme to my, kdo z lenosti a nedostatku motivace odmítáme dovádět případy přestupků a trestných činů do právem předpokládaných a nutných následků. Jsme to my, kdo nechápeme, že právo se alespoň musí snažit chránit ekonomicky slabší před ekonomicky nezávislejšími. A jsme to především a zase jenom my všichni, kdo nechápeme, že právo není vždycky to, co bychom zrovna potřebovali ke své potřebě; ale systematicky jej porušovat, kdykoli je to výhodné, znamená oslabovat je v rozsahu, který jednotlivce přesahuje.

Pak se stane, že místo výkladu práva řešíme pouze způsoby, jak se práva domoci a přístup k němu slouží těm, kdož ho ovládají, v manipulaci s těmi, kterým ho arbitrárně přiznávají (podezření, která vznáší Štrasburský výbor našich občanů-neúspěšných žadatelů proti úředníkům ESLP ve Štrasburku jsou příznačně výmluvná a skandální zároveň). To ale není problém práva, to je problém naší mentality a kultury, které ještě nepochopily, co vlastně stojí na pozadí současného práva integrující se Evropy a jaké jim dává možnosti. Je to zkostnatělost a lenost těch, kteří nejsou ochotni tvořit právo v podobě přezkoumatelné a konformní s nejvyššími standarty a hodnotami. Takové "právo" se pak mění na každém odvolacím stupni ve svůj opak a rozhodně nemá nic společného se spravedlností. To pak ale není právo. Právo (a spravedlnost) jsou vždy jen jedno, obtížně dosažitelné, ale rozhodně ne tak nedosažitelné, aby dovolovalo kontrární výklady. I naše malé okresní soudy mají nyní povinnost nalézat stejné právo, jako třeba Evropský soudní dvůr nebo Soud pro lidská práva. Dokáží to vůbec někdy? Stejná odpovědnost leží i na ostatních právnických profesích. Pokud bude posun v myšlení uskutečněn v rámci nástupu jediné nové generace, bude to úspěch.

Do té doby bychom se ale měli bránit všemi dostupnými prostředky, které právo a svoboda slova poskytuje. Možná bychom měli více pozornosti věnovat práci úředníků, kteří někdy projevují neskutečnou drzost a neúctu k úředním povinnostem ve zdůvodnění svých rozhodnutí. Mají ale pravdu, když vás s úsměvem posílají, ať si jdete stěžovat. Lépe se stěžovatelů zbavit snad ani nemohli, protože měsíce se táhnoucí úřední korespondence s nikým odnikud za námahu nikomu nestojí. Je to škoda, protože zákon by k dispozici byl: č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Schází však ještě vůle jej používat v praxi.

Dokud ale bude práce ve státní sféře sinekúrou, s nejvyššími sociálními a pracovními jistotami bez vztahu ke kvalitě odváděné práce, s nízkými požadavky na kvalifikovanost a s nedostatečně konkurenceschopnou úrovní platového ohodnocení s podnikatelskou sférou, pak bude boj o právo v první linii pro většinu postižených nepřekonatelnou konfrontací s úředním blbcem (pardon: šimlem...). Nikdy nepřestanu věřit, že i stát může lépe platit méně kvalitních a více výkonných úředníků, než jak je tomu doposud snad v posledním reziduu plýtvání a nekompetence - státní správě. A nezaměstnané, které tím stát vyrobí, považuji za menší zlo, než aby si takovými lidmi podvazoval řádný chod státního aparátu.

Tak jako dříve platil spíše zákon exkrementu padajícího, nyní nám více starostí musí dělat exkrement stoupající vzhůru do závratných výšin, až nakonec skončí v pozici, pro kterou již nemá dostatečnou kvalifikaci a svůj postup tak zarazí. Nesesaditelnost je ústavní zárukou soudcovské nezávislosti, ve státní správě ale pro takový luxus není místo.