Přitom nedávno vyšla kniha, která se tomuto tématu věnuje nad jiné podrobně a důkladně. Mám ji zde a napsali ji sociologové Petr Sak a Karolína Saková. Je výsledkem zhruba třiceti let výzkumu mládeže.

Každá generace tvrdila, že mládež je horší, než jsme byli my. Tvrdili to za Rakouska, za první republiky, tvrdili to po válce, tvrdili to v osmašedesátém, tvrdí to i dneska. Možná má většina z těchto lidí pravdu. Otázka je, jakým způsobem se to dotýká médií, která, jak už tady bylo řečeno, pouze reflektují realitu. Copak ony vzory, o kterých už tady bylo řečeno, že ovlivňují chování dalších generací, copak tyto vzory - šikana či násilí -- nebyly prezentovány jako vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí ? Moc korumpuje a ti, kteří se nechali zkorumpovat, vládnou. Copak všechny tyto pravdy neurčují chování dalších generací? Ale pokud ono sdělování hodnot autoritami společnosti existuje, pak se ptám, kdo je odpovědný a říkám zároveň, že ta odpovědnost tkví v samotném systému moci. Vaší moci.

Zamyslete se přátelé - vy, kteří rozhodujete, vy kteří tu moc máte - zamyslete se, paní senátorky, páni senátoři, paní poslankyně, páni poslanci nad tím, jaké hodnoty vaše politické strany, vaši představitelé lidem všeobecně sdělují. Jaké hodnoty jim sdělujete vy a o jaké hodnoty vy usilujete.

Přiznám se, že jsem překvapen, když prezident i někteří ministři vlády hovoří o humanitárním bombardování a vůbec jim nevadí, že se přitom zabíjí lidé. Přiznám se, že jsem překvapen, když se bývalý prezident nebo současný premiér přátelí s válečnými zločinci.

Asi si nebudeme říkat, že za politiku je odpovědná politická elita a za současný stav v Iráku je zodpovědný americký prezident. Až potom budete cenzurovat zpravodajství, aby se v něm náhodou neobjevily obrázky násilí a obrázky mučení, které jsou běžnou realitou vojáků, které vy sami vysíláte do špinavé války, až budete cenzurovat ty, kteří se chtějí svobodně vyjadřovat - byť jejich tvůrčí čin je na hranici hodnot, které civilizace vyznává, tak si uvědomte, kdo za to může. Kdo může za to, že součástí té "naší" civilizace, o které tvrdíte hrdě, že je lepší než ta druhá, se stala pornografie, se stala deviace ve všech podobách?

Protože násilí je a zůstane přirozenou součástí světa, přírody a civilizace v ní. Pouze deviantní formy rozkoše z brutality, oni pozitivní hrdinové dnešních válek, jsou zvrácenou podobou té "vaší" společnosti vznešených hodnot. A to, o čem zde mluvila paní senátorka Moserová, je ona optika, ve které nás vidí oni "ostatní", oni "jiní". Senátorku Moserovou nebudete zajisté podezřívat ze sympatií ke komunistům... A není podstatné, že ctnostně a křesťansky lidsky vidíme my sebe, jestliže ona lidská práva, jimiž se všechny politické reprezentace ohánějí, jsou brutálním způsobem pošlapávána v praxi, v politické praxi, která rozhoduje o tom, zda se někde vraždí nebo se někde nevraždí. Ona křesťanská pseudomorálka určuje ony argumenty, na jejichž základě se tak děje, tak potom "ctnostně deviantní" společnost je přirozenou civilizací, ve které žijeme. Ve které musíme žít. A hájit v ní romanticky ony ideální hodnoty "pravdy a lásky" je "poněkud zvláštní".

Takže buď pohlédněme pravdě do očí a přiznejme si, že za násilí v médiích může násilí v realitě našich životů -- že za něj můžeme všichni, kdo tvoříme étos společnosti, a že pro onu mravnost, zákon, pořádek a civilizační hodnoty chceme něco udělat - anebo mlčte, páni politici. Protože všechno ostatní jsou vpravdě pouze vaše výmluvy a váš populismus. Odpustky se nerozdávají.

Točíme se zde kolem regulace násilí v médiích a doposud jsme si neuvědomili onu přímou úměru mezi násilím v médiích a násilím ve společnosti. Doposud jsme si neuvědomili to, že chceme-li regulovat násilí v médiích, druhou rukou chceme tím pádem regulaci ve společnosti.

Nic proti tomu, pokud se na tom společnost většinově shodne. A pokud se shodneme na hodnotách, které by měly být v této společnosti uplatněny. A nemusí být tento názor vždy u všech totožný. Protože které hodnoty by měly převažovat? Má to být ono křesťanství, o kterém se tak hovoří v návrhu ústavy Evropské unie? Které křesťanství? Historie válek pro větší moc církve a víry, historie zbrocená krví? Historie zrady, jakou spáchal papež Pius XII. na svých židovských spoluobčanech, když nebránil autoritou své i celé církve zvěrstvům II. světové války?

Návrh ústavy Evropské unie představuje celoevropskou shodu jenom na některých hodnotách. Na všech ne. A o tradicích a oněch "konzervativních hodnotách" v nedávné historii se vede vášnivá debata napříč celým politickým spektrem. Ve všech státech Evropské unie. Má to být ono řecké či římské, které stálo na počátku? Má to být ona křesťansko-židovská tradice, má to být ještě i osvícenectví? Má to být tradice Napoleona Uchvatitele? No tak výborně. Proč ne?

Ale pak si připomeňme, jaké byly ideály chování v Řecku, jaké byly v Římě. Například mravnost v Římě dovolovala a brala jako standard soulož s mladistvými chlapci. A to i samotnými tehdejšími senátory. Řecký ideál krásy byl také pln homosexuálních odůvodnění, která by se dnešním křesťanům zrovna nelíbila. Má to být ona židovsko - křesťanská tradice? Která? Boje se Saracény? Nebo upálení mistra Jana Husa? Nebo pálení knih příslušníky jezuitského řádu? To má být ona vaše křesťanská tradice, na kterou se chcete odkazovat?

Řekněme si tedy, která tradice to má být, které hodnoty a která přikázání se nectí vůbec a které jiné se nectí částečně. Protože současné hodnoty, "revoluční" hodnoty po onom sametovém převratu v roce 1989, jsou hodnoty individualismu, egocentrismu, ziskuchtivosti, ekonomičnosti chování a hodnoty liberalismu - toho hodnotového liberalismu, který některým z vašich voličů způsobuje utrpení svou necitelností a tvrdostí. Hodnoty nejen ekonomického liberalismu, jako je ahistoričnost, ale je to i multietničnost nebo určitá multikulturálnost, která ovšem ne vždy je přijímána celou společností. I tehdy, když ta multikulturalita je mnohdy státem pozitivně diskriminována. Ale vy zde nyní chcete regulaci násilí a tudíž si musíte uvědomit, které násilí ještě je ještě přijatelné a které už není přijatelné. Které to množství výkřiků umožňuje ještě jeho vysílání před desátou hodinou a proč před desátou, proč ne před jedenáctou a kdy už ne vůbec. To rozhodování je přitom bipolární. A je na vás. Buď rozhodnete ano nebo rozhodnete ne.

A kam se v tu chvíli ztratí liberalismus a individualismus, který ve své vlastní politické orientaci vy sami vyznáváte? A má vůbec být?

Bylo tady řečeno, že děti musí vědět, k čemu jim je televize. A vědí to dospělí? Vědí, že televize má vypínač? Mladiství se dívají na televizi dvacet hodin týdně. Pouze jednu hodinu čtou. To je realita, podložená čísly výzkumů. A o čem vypovídá? O těch mladistvých? Ne, o jejich rodičích. A ti rodiče už jsou a byli fascinováni agresí, fascinováni tím, co jim předchozí nedemokratický režim velmi nedemokraticky zakazoval a co oni si pašovali z toho "demokratického" Západu, rozmnožovali na videokazetách a pak se na to dívali. Ten boom pornografie, ten boom násilí ve videopůjčovnách vznikl těsně po oné sametové "revoluci". Jeden z předřečníků zde tvrdil, že je potřeba změna postojů. Změna postojů západního světa k násilí byla v každé generaci vykoupena prozřením z nepřijatelnosti chování celé společnosti. A mohu zde hovořit o masakru My-Lai, mohu zde hovořit o Srebrenici anebo posledním případu ve věznici Abú Ghrajb. Vždy to byli novináři, kteří tím, že ukázali násilí jako realitu, najednou šokovali tu veřejnost, která si do té chvíle myslela, že je možné humanitárně bombardovat a že snad, nedejbože, přitom ani neteče krev. A novináři nejsou prodavači kečupu. Jsou to lidé, kteří někdy také nasazují svůj vlastní život proto, aby vám umožnili prozřít. Vám, politikům.

Odpovědnost rodičů za to, že hodnoty válek "za demokracii" či za ropu vštěpují svým dětem, ta odpovědnost je jejich odpovědnost, je jejich občanská odpovědnost. Do jaké míry dají přednost hromadění peněz a statků anebo předáváním generačního poselství humanity. Já chápu ty, kteří s domnívají, že násilí je mnoho. Nejen v médiích. Ale těch petentů je bohužel "jenom" sedmdesát tisíc. Až jich bude několik miliónů, změní tuto společnost. My jako radní, my jako novináři , my jako lidé z médií můžeme jejich názor brát vážně do výše jejich podílu na moci. Ale bude ony petenty brát vážně společnost, která nechce chodit k volbám, protože je znechucena svými vzory -- vámi, kteří by měli určovat zákony, je znechucena vaší věrolomností, je znechucena lžemi, je znechucena podvody, manipulacemi. Neváží si politiků, neváží si politiky a neváží si hodnot, na nichž vyrostla jejich civilizace.

Potýkáme se s věcmi daleko složitějšími, komplexnějšími, než je jenom násilí v médiích. Potýkáme se s krizí hodnotových žebříčků všech občanů a to nejen tohoto státu, ale celé Evropy. V tom vidím neřešitelnost problému o kterém zde diskutujeme. Protože násilí nejde zakázat, lidskost nejde přikázat, aniž bychom sami sebe nazvali cenzory. Ono jde jenom zpytovat své vlastní svědomí, svědomí všech, kterým přísluší rozhodovat - byť jen o sobě a svých činech. Svědomí všech, kteří v této společnosti žijí.