7. 6. 2004
Třetí vlna mystifikace - nástup odloženýchPředvečer vstupu České republiky do Evropské unie je vítanou příležitostí rekapitulovat, co se za posledních dvanáct let stalo nejen u nás, ale i v celé střední a východní Evropě. Nikoli snad jen proto, abychom přispívali k váhavému a opatrnému politickému diskursu, který až na výjimky probíhá v těchto zemích jakoby s obavami, aby někdo nepřišel na to, kdo vlastně do té EU vstupuje, a zda nedojde k překvapení, až se staří, starší a noví členové tohoto evropského sdružení začnou setkávat i mimo bruselské vyjednávací kanceláře. Budou totiž muset i naši minulost začít reflektovat společně a stejně tak my s nimi tu jejich, k čemuž máme dosud ještě méně odvahy než k pohledu na sebe samé. Ale jistě patří k dobrému vychování začít nejdříve u sebe, a potom se teprve věnovat těm druhým. |
Současná česká povolební scéna nabízí poměrně vzácný pohled na vývoj a uspořádání poměrů po listopadu 1989. Zdá se, jako by docházelo k završení triády mystifikačních procesů, které významně ovlivnily celé politické spektrum, a také společnost, která se na území tohoto státu nacházela. Triáda mystifikací je poměrně speciální procedura, jejímž hlavním motivem je instrumentalizace přesvědčení. Podstatou této procedury je nová ideologie: spočívá v určité dovednosti ideového přemostění politických proklamací způsobem, který inscenuje politické reálno v režimu odpoutání od skutečného stavu věcí. Nová ideologie je vystavěna jako systém spekulativního kapitálu, jehož investice (politické programy, cíle, prostředky atp.) mají sice mizivou návratnost, ale o to větší zajištění: spočívají na přepisu odhodlání k životu. Tímto režimem mohou participanti nové ideologie vcelku nenásilně převést občany od reality, v níž jsou nuceni žít, k přesvědčení, díky němuž se mohou něčeho dožít. A je lhostejné kdy. Byla-li totiž drtivá část společnosti do listopadu 1989 ve vleku ideologie redistribucí, a to téměř na většině dostupných úrovní, navíc vhodně vyživovaná rovnostářským étosem, pak společnost po listopadu je společností neutralizací. Bylo to proto, že převážná část předsudků, které nabízela předchozí ideologie, dostala po změně poměrů poněkud zvláštní výraz: jako by se chtělo říci, že jakákoli vyžadovaná hodnotová, ideová, morální aj. setrvačnost je reziduuem , které musíme neutralizovat, aby vůbec bylo možné vhodně otevřít prostor pro změny, které si z povahy věci demokracie vynucuje. Rozumí se demokracie v současném pragmatickém stylu. Nejvhodnějším prostředím, které bylo schopné sehrát úlohu urychlovače těchto změn, byla tzv. nová politická elita. Jejím hlavním pracovním nástrojem se poněkud překvapivě stala inscenovaná politika a zřejmě nezamýšleným důsledkem vlna mystifikací. I když je tento pohled na věc poněkud nestandardní, je vhodné si ho stále připomínat, neboť nabízí víc, než bychom zřejmě očekávali: je to pohled na konstrukci kulis, které politickou scénu na jedné straně umožňují, aby na straně druhé ji velmi důsledně zakrývaly. Protože jenom z této, či podobné perspektivy lze s jistou rezervou nahlížet na pravidelné proměny politických elit a jejich produkce politické praxe, tedy především režimu vyjednávání, který se bohužel nijak významně neprojevuje kontinuitou rozhodování a jednání, ale spíše naopak diskontinuitou východisek, za nichž je nově a znovu nově sestavován program zrovna té vlády, která má minimální oprávnění k tomu, aby na něco navazovala. Neboť jestli něco vcelku důsledně prochází dosavadním vývojem společnosti až do dnešních dnů, pak je to režim nedůsledností a zcela dobrovolné neschopnosti držet se toho, co si jednotlivé politické strany daly do vínku jako své ideové zadání. Pak je ovšem vcelku v logice věci, že není-li kontinuita přesvědčení doménou politických stran, musí být hlavním operacionálním režimem vyjednávání instrumentalizace přesvědčení občanů. Neboť jenom tak je možné předkládat společnosti výsledky jakékoli politické dohody, byť je minimálně hodnověrná, jako nutný a nezbytný důsledek pragmatické definice politické reality. Avšak tento proces s sebou přináší něco, co nikomu neprospívá, a je dost možné, že ani nikdo nechce. Totiž vlny mystifikací, aby bylo možné zakrýt všechno to, co se evidentně nedá zahrnout do systému přesvědčení. Povětšinou je tím právě to, co nemá být vůbec vidět, aby produkce politického reálna nebudila obavy buď z čiré neschopnosti, a nebo, to v horším případě, z rafinované demontáže předchozích vládních garnitur. Viditelným důsledkem výše uvedené produkce vždy dočasné politické reprezentace jsou pravidla prázdných dohod, která zcela ovládají českou politickou scénu. Jejich principem je instituce vyloučení, rozumí se vždy předčasné a obranné řešení vlastní slabosti tím, že za silné a schopné dohody se označíme my sami, aby nemohlo dojít k tomu, co sama politická elita používá jako hlavní prováděcí princip: technologii neutralizací. Její důslednost je totiž dnes už tak mocná, že sahá až k podstatě eliminace protivníků. Především těch potenciálních. Potom se nelze divit, že jediným prostředím, které částečně tlumí důsledky neutralizací je instituce, která sama produkuje dodatečné efekty neutralizací a která umožňuje jejich stále nové modifikace a převody do oblastí, které je nejprve nutné kontrolovat, aby později mohly být neutralizovány. Touto institucí je parlament, a druhou obranou linií systém propojení funkcí. Nejlépe funkcí exekutivních a zákonodárných. Zřejmě jenom tak je možné uchránit efektivní proces neutralizací od toho, aby zasáhl i ty, kdož ho nechali spustit. Konečným stavem etablování politických elit pak zůstává mechanismus fiktivní tolerance. Jeho východiskem je vhodný režim mystifikací účelů a cílem neustálá sebe-reprodukce. Rozumí se za podmínek, které nechávají ve hře stále tytéž aktéry politické hry. Domácí politická realita je totiž v důsledku spuštěného režimu neutralizací téměř pravidelně podrobována testu věrohodnosti zvolené mystifikace a jejích důsledků. Obzvláště po každých volbách je tento trend výrazně čitelnější. Připomeňme si tedy, co se vlastně nyní děje, jestliže vycházíme z předpokladu, že voličské preference dodávají potřebný mandát k tomu, aby řeč politiky, její obsahy a modely jednání nabízely voličům určitou elementární jistotu v tom, že to, co bude následovat po volbách, je zároveň i tím, co tak jako tak zohledňuje hlasy těch, kdož volili. Řekněme rovnou, alespoň v minimální míře. Proto snad stojí za to, připomenout si některé etapy politických dějin dekády, v nichž mystifikační procedury sehrály poměrně značnou roli. Mystifikace počátkem: éra banalitySpočívá v poměrně snadné a přitom neuvěřitelně odbyté koncepci tvorby nových ekonomických parametrů pro změny, které si vynutil listopad 1989. Její podstata spočívá v určitém paradoxu: totiž latentní obhajobě předchozího režimu, i když rétorika politických elit je přesně opačná. Paradox je o to zajímavější, oč dále jsme od pomyslného počátku: jestli až dosud něco přežívá jako tvrdá linie jdoucí napříč politickým spektrem a také společností, pak je to znovu systém výhod a redistribuce výjimek. Mystifikace počátkem spočívá v představě rozluky s totalitním režimem, zavedením plurality, demokracie, práva a soukromého sektoru. Pravda je ovšem taková, že nic z toho, co je zde uvedeno, žádnou rozluku s předchozím režimem neprovedlo a počátek nového byl pouhou rétorickou figurou, značně zbytnělou, za níž se dala schovat převážná většina rozhodnutí, jejichž důsledky dodnes znamenají jen jednu jedinou jistotu: banalizaci starého režimu a jeho podivuhodnou očistu - návrat jistot a étosu rovnostářství, který je nyní spíše čitelný jako nomenklaturní étos. Mystifikace středem: éra kompromisuOpoziční smlouva mezi ČSSD a ODS byla jakýmsi logickým důsledkem znalosti českých poměrů. Rozumí se znalosti mystifikace původu a konsekvencí, které z toho plynou. Přesněji řečeno: opoziční smlouva byla paktem o neútočení velmocí, který má své kořeny v době těsně po listopadu 1989, a to směrem k vyrovnání se totalitní mocí. Místo vyrovnání došlo však k dorovnání pozic, výhod a majetku pro ty, kdo strategickou hru přesunu moci mohli a byli ochotni hrát. Nová politická elita z doby před čtyřmi roky tiše rehabilitovala svým paktem o neútočení dřívější politickou garnituru. A ta předchozí, jak již bylo uvedeno, elegantně upozadila konfrontační režim vůči své předchozí garnituře. Připomeňme ještě, že ta současná má jedinečnou šanci tento systém změnit. (Zatím to ale vypadá jen na prohloubení mystifikační procedury než na její eliminaci.) Mystifikace středem tedy spočívá ve znalosti situace, v níž je zřejmé, že není-li jasného počátku, který nejen odděluje, ale především nově definuje, pak nemůže být ani žádného konce, který lze empiricky pokrýt nějakým časovým intervalem, například volebním obdobím a legitimizovat sérii rozhodujících exekutivních kroků na základě validity výsledků. Mystifikační procedura vhodně zaclání jakékoli zvolené cíle, přesněji, velmi důmyslně odvádí pozornost od těchto cílů tak dlouho, až vůbec není jisté a jasné, jaké vlastně jsou. Jistěže kromě nutné údržby vlastní moci. Není-li jasná forma legitimizace, není ani jasná koncepce míry a hranice pravidel, v níž se dané ověření výsledků může uskutečnit. Fatálním důsledkem tohoto stavu je přesvědčení současné vlády o tom, že oni jsou vlastně první a jediná euro vláda. Skutečnost je spíše taková, že se jedná o vládu, jejíž kompetence k vlastní definici je zcela nulová a tak jediným řešením je rezignace na to vědět, kdo vlastně její členové jsou a proč jsou, zcela mimochodem, zrovna ve vládě. Nemylme se, výroky politiků o tom, co se jim povedlo, patří do kategorie vyprávěcích žánrů, a nikam jinam. Není-li totiž jasný počátek, a to zcela záměrně, a není-li zřetelný konec, pak jediné co zbývá a co jaksi nějak jest, je současnost - současnost jako střed všeho dění. Opoziční smlouva byla vlastně potvrzením tohoto stavu, i když popravdě řečeno, opoziční smlouva, jak by z definice vyplývalo, by musela vypadat zcela jinak a lze říci, že její královská éra teprve přijde. Mystifikace zakončením: happy end EUKouzlo této mystifikace spočívá v tom, že cílem je Evropská unie a prostředkem neznalost. Obzvláště tehdy, jestliže přihlédneme ke skutečnosti, že současná vládní sestava je klub odložených, dříve neutralizovaných výkonných náhradníků na cokoli, především pak převážně na nic. Nová vládní garnitura zatím v poslední mystifikační vlně sice naznačuje, že se konečně dočkáme změny směrem k reálnému politickému prostředí, ale na místě je spíše otázka, na jak dlouho tento trend lze odhadnout. Dost možná, že i měsíce jsou dlouhá doba. Jinak lze očekávat, že se změnou optiky, která donekonečna nebude kopírovat mystifikační mlhu, by tato garnitura mohla nejspíše vypadat jako sbor trpaslíků, kterým se ztratila Sněhurka. Předchozí vládní sestavy totiž tuto figuru zdařile využívaly. Nicméně, bylo by jistě na pováženou, kdyby se, a to na druhé straně, řekněme na straně optimismu, dosud odložení, navíc odložení nikoli pouze svou vinou či nevhodnou sebedefinicí, ale především díky aroganci a systému neutralizací svých předchůdců, mohli dočkat jak své vlastní, tak i pokud možno, široké společenské rehabilitace. |
Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
7. 6. 2004 | Čína: Největší experiment v dějinách | Oskar Krejčí | |
7. 6. 2004 | Nový světový řád a jeho neřádné zdroje | Marek Hrubec, Martin Brabec | |
7. 6. 2004 | Třetí vlna mystifikace - nástup odložených | Jiří Bystřický | |
7. 6. 2004 | Kdo se bojí Michaela Moora | Martin Škabraha | |
7. 6. 2004 | Právo jako nástroj v rukou neschopných | Jan Sýkora | |
7. 6. 2004 | Richard Perle: Reagan, muž kterého jsem znal | ||
5. 6. 2004 | "Jste Ruska, ale předstíráte, že jste z Británie" | ||
4. 6. 2004 | Jednota v mnohosti, aneb má česká kultura v Evropské unii šanci? | Jan Čulík | |
4. 6. 2004 | Čína si může dovolit skoro všechno...(?) | Miloš Dokulil | |
4. 6. 2004 | Strategická východiska pro českou ekonomiku | Valtr Komárek | |
4. 6. 2004 | Čas války a hranice imunity | Zdeněk Zbořil, Jiří Bystřický | |
4. 6. 2004 | Pravidla české politiky | Zdeněk Zbořil, Jiří Bystřický |