Capova fotografie anarchistického milicionáře padajícího po smrtelném zásahu z doby Španělské sociální revoluce je pak vůbec nejpřetiskovanější fotografií zobrazující hrůznou realitu války.

Robert Capa se vlastním jménem jmenoval Endre Friedmann a narodil se ve středostavovské rodině neortodoxních židů v Budapešti v roce 1913. Jeho matka Julianna Henrietta Berkovitsová pocházela z Veľkých Kapušan na východním Slovensku. Mladý Endre cítil velkou sympatii k levicovému hnutí, ale zároveň si zachovával kritický odstup vůči jeho partajničení a několikrát odmítl vstoupit do Maďarské komunistické strany. Brzo se však dostal kvůli svým názorům a stykům s předními maďarskými levicovými aktivisty do zorného úhlu tajné policie a po jednom zadržení mu bylo ze strany úřadů doporučeno, aby opustil Maďarsko. Přesídluje tedy do Berlína, kde se živí jako pomocník v temné komoře u agentury Dephot. Víceméně náhodou je jednoho dne vyslán do Kodaně fotografovat přednášku Lva Trockého a zde pořídí své první později publikované snímky.

S nástupem fašistů k moci se v roce 1933 přesouvá do bezpečí Paříže. Tam se seznamuje se svou pozdější ženou Gerdou Pohorylles. Jelikož mají oba hluboko do kapsy a jejich fotografie se neprodávají, vymyslí si historku o slavném americkém fotografovi Robertu Capovi, který je za mořem velice uznávaným a nyní náhodně zavítal do Francie. Ve Spojených státech pak užívají stejnou lest, tentokrát s francouzským geniálním fotografem, jež je na návštěvě v USA. Tak Endre Friedmann zemřel, aby uvolnil místo Robertu Capovi. Capa, věren své levicové orientaci se ve Francii soustředí hlavně na fotografování nepokojů a demonstrací, které provázely předvolební agitaci francouzské Lidové fronty (sdružení komunistických a socialistických stran, které nakonec volby na léta 1936-38 vyhrálo).

Po vypuknutí fašistického povstání a následné revoluce ve Španělsku Capa rychle míří do Barcelony, kde fotografuje revoluční nadšení a odhodlání obyvatel tohoto katalánského města. Vzápětí odjíždí s jednotkou anarchistické milice CNT na cordobskou frontu do Andaluzie. Tam 5.9.1936 vzniká během útoku na postavení fašistické falangy jeho nejznámější fotografie. Na mírně rozostřeném záběru vidíme právě zasažené tělo milicionáře, který padá mrtev k zemi. Později se zjistilo, že se jedná o anarchistu Cerro Muriana. Na adresu některých pochybovačů, kteří obviňovali Capu z toho, že fotografie je naaranžovaná, autor uvedl: "Při fotografování ve Španělsku není potřeba žádných triků. Nic se nemusí aranžovat, fotografie už jsou prostě tam a člověk jenom zmáčkne spoušť. Nejlepší fotografie i nejlepší propaganda je pravda." Capa je španělským konfliktem zasažen i osobně, když jeho manželka umírá při jednom fašistickém útoku pod pásy tanku.

V roce 1938 je Capa poslán do Číny, kde má dokumentovat nastupující válečný konflikt s Japonskem. Jeho fotografie mladičkého čínského vojáka se dostává ne přední stránku amerického magazínu Life. Po vypuknutí 2. světové války je vždy v prvních liniích spojeneckých jednotek, kde se snaží zachytit válku v její syrovosti. Fotografuje portréty lidí v rozbombardovaných čtvrtích Londýna, vojáků ve vypjatých válečných operacích, zajatců i otce nesoucího zraněné děvčátko po spojeneckém náletu na italské město. Jeho válečné zkušenosti mu dovolují pohybovat se relativně bezpečně v těch nejnebezpečnějších úsecích fronty, zúčastnil se vzdušného výsadku na Sicílii, byl v prvním sledu jednotek na plážích v Normandii, při osvobození Paříže atd.

Po skončení války se soustředí na portrétování svých známých, většinou předních osobností světového umění. Jeho objektiv zachycuje například Ernesta Hemingwaye, Pabla Piccasa, nebo Henriho Matisse. Žije bohémským životem a doufá, že se lidstvo poučí z předešlého válečného konfliktu a on se tak již nikdy nebude muset živit jako válečný reportér. Se spisovatelem Johnem Steinbeckem odjíždí do SSSR fotografovat život obyčejných lidí v kolchozech. Na svých snímcích dokazuje, že je i vynikajícím fotografem klidu a míru, nejenom bouřlivých událostí. V roce 1947 zakládá agenturu Magnum, která má fungovat jako družstvo distribuující fotografie několika světových umělců. Sám je zvolen jejím předsedou. Jeho naděje na mírový život se však nenaplní. V roce 1954 je požádán, aby pořídil sérii snímků z probíhající francouzsko-vietnamské války. Do Vietnamu přijíždí v době, kdy padne pevnost Dien Bien Phu, a hned se proto vydává do její blízkosti. Zde šlápne na nastraženou minu a na následky zranění umírá.

Co nám tedy nabízí pražská výstava příznačně nazvaná "Tváře dějin"? Předně toho není zas až tak mnoho. Vzhledem k rozsahu Capova díla, máme možnost shlédnout pouhý reprezentativní vzorek jeho prací. Výstava tak není příliš rozsáhlá, ale na druhou stranu je nutno podotknout, že jsou zde zastoupena všechna důležitá období Capovy tvorby.

Fotografie jsou členěny do několika oddílů podle doby jejich vzniku a tématického záběru. Můžeme tedy obdivovat úchvatnou španělskou sekci, která je alespoň podle mého soudu také vrcholem fotografova díla, snímky z doby 2. světové války, portréty umělců z let 1945-54, několik fotografií z oblasti vznikajícího státu Izrael i poslední autorovy záběry z Vietnamu.

Z anarchistického a dovolím si říci i uměleckého úhlu pohledu je nejzajímavější právě zmiňovaná španělská sekce. Ve Španělsku Capa našel svůj styl v detailních portrétech lidí, ve snaze zachytit jejich emoce a odhodlání i v rychlých akčních záběrech dělaných z co možná největší blízkosti. Z fotografií anarchistických milicionářů na nás přímo srší jejich odpor, zanícení a naděje na vybudování nového, lepšího světa. Při prohlížení záběrů z boje jste díky rozostřeným a v pohybu dělaným záběrům rychle vtahování do děje, je z nich cítit chaos a nervozita, která provází každou válečnou akci.

Velice působivá je i série fotografií z rozpuštění mezinárodních brigád, které nechal zrušit Stalin po uzavření paktu o neútočení s nacistickým Německem. Směs zrady a přetrvávajícího odporu zračící se v očích podvedených interbrigadistů je více než výmluvná. Je jen škoda, že se autoři výstavy nesnažili toto autorovo období ukázat ve větší míře, protože právě práce ze Španělska jsou na Capově díle nejvíce ceněné. Stejně je to i u ostatních částí výstavy, opět dostáváme možnost seznámit se s pouhým zlomkem fotografií z daného období autorova života. Situaci částečně zachraňují vystavené publikace s Capovou tvorbou, kterými je možno libovolně listovat. Zvláště zajímavá je kniha Heart Of Spain, kde máme možnost shlédnout celou španělskou kolekci fotografií z doby sociální revoluce. Součástí výstavy má být i promítání dokumentu o Robertu Capovi, ale v době mé návštěvy se produkce z neznámých důvodů nekonala.

Výstava Tváře historie určitě stojí za návštěvu. Zvlášť nyní, kdy světem otřásají nové a nové válečné konflikty, které jsou mnohdy zobrazovány jako obrovská multimediální show s často povrchními a sterilními záběry. Vidíme množství dokonalých vraždících strojů, zásahy cílů z naváděcích kamer, rozesmáté tváře hrdinných vojáků či záběry roztrhaných těl jejich obětí, ale vše to působí značně vzdáleně a odosobněně. Z reportáží z moderních válečných konfliktů se vytratil člověk. Robert Capa dokázal člověka ve válce najít a skrze něho zobrazit její brutalitu a nestvůrnost. Nenáviděl válku, ale miloval člověka a jeho slavný výrok "Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyl jste dost blízko." není zdaleka jen jeho návod jak udělat dobrý snímek.

psáno pro A-kontra 3/2004