Násilím z divadla vytaženého AJL jsem pozval na besedu k nám do Hradce. Přijel na čas, jen se pídil po důchodcovské slevě. (Drze jsem ho upozornil, že jako profesor v Paříži by si mohl dovolit plné jízdné. Nemohl, krachl mu mezinárodní časopis). Ej, AJL, povídám, co budete těm mlaďochům vykládat? Ej, TK, povídá on, neměj péči. A vykládal. V aule vykládal o Pražském jaru (věděli jste, že ten termín vymyslel francouzský spisovatel Garaudy?), v kabinetě pak o Jacquesi Derridovi. Rychlý kurýr z Klicperova divadla žádal prevaschadítělstvo, aby přišlo na recepci, kterou pro něj scéna chystá. Ničevó, gavaril sudar. A šel s náma do hospody, kde povídá, jó, to v Paříži jsem s Aragonem pil... A já povídám moment moment, uvědomujete si AJL, že pro mě je to jako byste řekl, že jste něco někde pil s Janem Ámosem Komenským?! No a, povídá on, co si myslíte, až budete starej a budete svým žákům povídat, že jste pil s AJL, taky vám to nebudou věřit.

Tak rok nato mi AJL z Paříže na pohledu s Beckettovým citátem "Jste-li až po krk v hovně, nezbývá nic jiného, než si zpívat" napsal, abych přijel do Prahy do kina Ponrepo, kde bude mecheche, křest jeho knihy "Ostře sledované filmy." Tak nemocen angínou a rozjařen, skoro lítaje, vbíhám 5.února 2001 do suterénu kina Ponrepo a už v chodbě vrazím do blazeovaného doc. Jana Schmida (toho z "333"), který si cosi píše, a aj, v ústrety už mi kluše AJL.

Proč mě tak vítá, ausgerechnet mě? říkám si obalen Jiřími Dienstbierem a Menzelem a pochopím, až když se rozhlédnu po místnosti. Jsem zde totiž jediným příznivcem AJL pod šedesát let.

A již začíná křest, a to prologem ředitele filmového ústavu, jenž vypráví krásné zkazky o své rodině, o svém pejskovi, kočce a babičce, načež ho vykopne Prof. Jan Lukeš (též "333" na ČT2); vypráví o své konvičce na kávu a teprve když ho vykopne jediný zde nesenilní osmasedmdesátiletý AJL, je knížka pokřtěna, protože co si u nás neuděláte sám, to nemáte. "Chtěl bych", dí oslavenec "přečíst otevřený dopis režiséra Weisse o kritickém stavu českého filmu." Ale to už ho nikdo neposlouchá, neb se všichni se ženou k banketovým stolkům, prohýbajícím se jídlem, pohoštěním to pro změnu vegetariánským. Ti, kdož nejsou vegetariány se řadí u oslavence pro podpis. Oslavenec si sedl na pódium a znaven hledá tužku.

S druhým dějstvím přichází můj přítel Martin, který píše diplomovou práci o jednom z kolegů AJL a musí si s ním domluvit schůzku. Prodírá se Kačery a Menzely až nakonec přepadne přes křeslo, na němž sedí Jiří Krejčík. Jiří Krejčík si po vzoru své role profesora ve filmu "Pelíšky" bručí a manželka tohoto klasika kmitá, přináší z banketu víno a vegetariánské pochoutky, ušoupává si střevíce a režisér bručí tím víc, načež k němu přicházejí známí, kteří den předtím viděli v televizi jeho "GEN" a gratulují mu.

Udělám s ním z nudy rozhovor, pak k němu přijde kýžený AJL a dělají oba rozhovor pro český rozhlas, a když ho skončí, zařve na mě AJL bohatýrsky přes celou místnost: "Nasrals mě, bratře, pročs napsal nadšenou recenzi na poslední Svěrákův škvár?"

Víc už s AJL nemůžu promluvit, neb se ho chopí davy osmdesátiletých fanynek a vynáší ho ze sálu. Já pak využívám volného času, vymáhám od šéfredaktora časopisu "Listy" svůj čtyřstovkový honorář, pak usedneme z Martinem na lavici a před slintajícími úsměvy důchodců-novinářů z tzv. "Holubovy letky" dojídáme poslední drtky vegetariánských pochoutek (ubrousky se tiše snášejí na zem) když tu se kolem nás šourá už poslední návštěvník této slavnosti, opět to režisér Krejčík a podruhé týž den cituje sám sebe, v roli kterou mám k smrti rád, v roli řezníka z Hrabalových a Menzelových "Slavností sněženek":

"Tak jsme to všechno sežrali a můžeme jít domů!"

V noci se mi z vegetariánských pochoutek udělá nevolno. Přivolaný lékař konstatuje salmonelózu.