Všeobecné připomínky

Podle názoru ministerstva vnitra a policie nemůže být návrh Třetí zprávy o České republice, který vydal Evropský výbor proti rasismu a nesnášenlivosti považován za férový a vyvážený zdroj informací o situaci romské menšiny, žadatelů o azyl, uprchlíků a ilegálních přistěhovalců, protože používá velké množství nepodložených, nekompletních a zavádějících výroků. Zdroje těchto informací jsou mlhavě označovány jako "různé zdroje", "organizace občanské společnosti", "nevládní pozorovatelé" atd. Některé tyto výroky proto vytvářejí zaujatý obraz o rozsahu diskriminace a špatného zacházení od strážců zákona.

Odstavce 10 a 12

Ustanovení paragrafu 18a zákona č. 40/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, týkající se získávání a ztráty občanství České republiky, jímž se zabývá daná zpráva, umožňuje osobám, které byly občany ČSFR v době rozčlenění československé federace a od té doby dál žijí na území České republiky, získat české občanství prostřednictvím zrychlené procedury, totiž prostřednictvím prohlášení. Ministerstvo vnitra odmítá spojovat problémy spojené s uplatňováním výše řečeného ustanovení s etnickou totožností žadatelů. Podmínky, které jsou součástí tohoto ustanovení, se týkají rovnou měrou všech osob, bez ohledu na jejich etnickou totožnost. Je jasné, že je obtížné pro osoby bez trvalého zaměstnání či pobytu na území České republiky, aby prokázaly svůj trvalý pobyt na území ČR, ale podle zákona leží břemeno důkazů na žadateli. Nicméně relevantní úřady kontrolují místo pobytu osoby, která činí prohlášení i v případech, kdy tato osoba odmítá s úřady spolupracovat. Není zapotřebí přijímat v této věci žádná opatření.

Odstavec 41

Ministerstvo vnitra konstatuje, co se týče doporučení ECRI, aby poskytovalo výcvik činitelům kteří se zabývají žadateli o azyl, že všichni noví zaměstnanci ministerstva vnitra procházejí intenzivním vstupním výcvikem, jehož významnou součástí je otázka lidských práv.

Dále je nutno zdůraznit, že účelem ochrany prostřednictvím azylu není poskytovat zaměstnání, ale poskytnout ochranu z důvodů, které určuje zákon. Takže se přirozeně poskytuje povolení pracovat pouze až poté, co bylo rozhodnuto o žádosti o ochranu formou azylu. Jinak by mohla být instituce azylu zneužívána.

Co se týče průměrné délky doby, které je zapotřebí, aby administrativní úřad vydal své rozhodnutí v rámci administrativních procedur, můžeme všeobecně uvést, že v nedávném období došlo k jejímu značnému zkrácení, což je hlavně důsledkem legislativních opatření přijatých za tímto účelem. "Restriktivní opatření", o nichž se zmiňuje zpráva, byla přijata nikoliv proto, aby zhoršila postavení žadatelů o azyl, ale naopak proto, aby rozlišila "neoprávněné" žadatele o azyl od těch, kteří skutečně naplňují měřítka, podle nichž jim lze poskytnout statut azylu podle Ženevské konvence. Tento rozdíl rozhodnou měrou přispívá k zlepšování podmínek ochrany, které jsou poskytovány "oprávněným" žadatelům o azyl i k efektivnosti celého systému.

Odstavce 49 a 52

Zákon č. 222/2003 Sb., jímž byl pozměněn zákon č. 326/1999, týkající se pobytu cizinců na území České republiky a změn určitých zákonů, změnil příslušná legislativní ustanovení týkající se podrobování ilegálních přistěhovalců přísnému vazebnímu režimu ve vazebním středisku. Od 1. ledna 2004, v souvislosti s řečenou novelou, už nejsou cizinci podrobování přísnému vazebnímu režimu jen proto, že nelze dokázat jejich totožnost. Další změny tohoto právního ustanovení se připravují v další připravované novele.

Odstavce 50 a 53

Ilegální přistěhovalci jsou umisťováni do vazebního střediska podle rozhodnutí kompetentního úřadu Cizinecké policie poté, co skončily jejich administrativní procedury deportace. Pokud jsou žadatelé o azyl zadržováni ve vazebním středisku, je to jenom proto, protože podali žádost o azyl během zadržování za účelem administrativní deportace. Skutečnost, že český azylový zákon umožňuje cizincům, zadrženým pro účely administrativní deportace, aby žádali o azyl ve vazebním středisku daleko překračuje rámec Konvence z roku 1951 o právním statutu uprchlíků a protokolu k této Konvenci z roku 1967. Tvrzení, že nevládní organizace nemají lehce přístup do vazebních středisek je nepřesné. Jediným faktorem, který omezuje jejich možnost navštěvovat vazební středisko je kapacita návštěvních místností v tomto středisku.

Tvrzení, že deportovaní cizinci obyčejně dostávají výjezdní doložku platnou 5 dní, je zavádějící. Důležité je, zda je či není cizincova diplomatická mise umístěna na území ČR. Výjezdní doložka bývá pravidelně vydávána na 15 až 30 dní.

Odstavec 75

Ministerstvo vnitra vyjadřuje hluboké znepokojení ohledně obvinění z rasově motivovaného policejního "týrání a násilí proti příslušníkům romské menšiny, včetně případů úmrtí ve vazbě". Inspekce ministerstva vnitra vyšetřovala jen jediný případ úmrtí ve vazbě (případ Vladimíra Pecha, 19. června 2002, policejní stanice Královo Pole v Brně). Pan Pecha vyskočil z okna toalety. Není pravda, že "pachatelé nebyli identifikováni a nebyli pohnáni k spravedlnosti"; závěr vyšetřování byl v tomto případě, že nedošlo ani k úmyslnému trestnému činu proti této osobě, ani nedošlo k zanedbání služebních povinností. Proti rozhodnutí bylo podáno odvolání, ale státní zástupce toto odvolání odmítl jako nepodložené.

Odstavec 89

Je možné, že městské úřady praktikují různé druhy diskriminace při udělování komunálních bytů, avšak tvrzení, že se při tom "využívá znalosti romských příjmení", aby se rozlišili romští žadatelé od jiných, se zdá být naprosto nepodložené. Ve skutečnosti by bylo často velmi obtížné rozeznat romské příjmení od neromského.

Ministerstvo spravedlnosti nemůže přijmout závěr, že jsou Romové odsuzování za trestné činy na základě diskriminace či v jakékoliv jiné souvislosti s prováděním spravedlnosti.

Odstavec 122

Odstavec cituje názory nějakých nevládních organizací (aniž by uvedl jejich názvy), že "počet romských dětí, umisťovaných do státních ústavů náhradní péče, tvoří nejméně čtvrtinu celkového počtu dětí v ústavech náhradní péče a že se odhaduje, že téměř polovina takovýchto případů je umisťována do ústavů náhradní péče ze sociálních důvodů, totiž z důvodů špatných životních podmínek a chudoby." Avšak toto jsou, jak se zdá, jen odhady bez skutečných důkazů - o procentech romských dětí v ústavech náhradní péče neexistují žádné statistické údaje. Jen ministerstvo zdravotnictví udržuje záznamy - v rámci svých statistických průzkumů - o počtu dětí do 3 let v ústavech náhradní péče. Z těchto údajů je zjevné, že od roku 1990 počet romských dětí umisťovaných v těchto ústavech klesá (v roce 1990 bylo do těchto ústavů umístěno asi 900 dětí, v roce 2002 asi 500 dětí).

Odstavec 123

Tento odstavec je také založen na výroku nejmenované nevládní organizace, že sociální pracovníci mají jiný přístup k romským dětem a jiný k neromským dětem. Podle tohoto výroku: "Když sociální pracovníci přijdou do romských rodin bez prostředků, často usoudí, že pro děti by bylo lepší, kdyby byly svým rodičům odebrány. Na druhé straně však v podobné situaci u neromských rodin sociální pracovníci častěji vycházejí z předpokladu, že zájmům dítěte poslouží lépe, když zůstane u svých biologických rodičů." Činnost sociálních pracovníků, kteří se starají o ochranu dětí, je regulována zákonem č. 359/1999 Sb., o socioprávní ochraně dětí, která zdůrazňuje, že zájmy dítěte jsou primárním hlediskem v praxi sociálních pracovníků. Ministerstvo práce a sociálních věcí nemá žádné informace, které by potvrzovaly toto tvrzení, a nezabývalo se žádnými stížnostmi na diskriminační chování sociálních pracovníků. Proto je nutno tento výrok vzít pouze jako osobní názor představitelů nějaké nevládní organizace, který však nebyl vyjádřen veřejně; kdyby byl, otázka by byla řešena.

Odstavec 126

Ministerstvo vnitra důrazně odmítá tvrzení, že jsou zadržovány děti a nuceny, aby přiznávaly menší trestné činy a že důsledkem je záznam v trestním rejstříku. Podle českého práva nelze trestně stíhat žádné dítě pod 15 let, takže nemohou být odsouzeny ani dostat zápis do trestního rejstříku, pro mladistvé provinilce ve věku 15-18 let byl přijat zvláštní zákon, který dává přednost výchovným opatřením před tresty.

Odstavec 127

Podmínky ve vazebních střediscích byly podrobně zkoumány po inspekční návštěvě z dubna 2002 od Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení či trestů (CPT). Konečná zpráva CPT netvrdila, že v různých typech vazebních středisek dochází k porušování lidských práv či v rasově motivovanému násilí.

Ve středisku Bělá-Jezová, kam jsou umisťovány v témže středisku i rodiny s dětmi, chodí děti do školy. V azylovém středisku v Bělé-Jezové, v jehož budově je vazební středisko pro cizince, mohou chodit předškolní děti do střediska pro děti. Pro všechny děti jsou k dispozici hračky a hry. Vazební středisko pro cizince v Bělé-Jezové je určeno pro matky s dětmi, anebo pro velké rodiny s malými dětmi, a bylo založeno 10. června 2002 jako instituce pro rodiny s dětmi. Ve středisku lze ubytovat 56 osob, je tam mírný režim a jeho obyvatelé mají možnost volného pohybu po prostoru střediska. Pro děti ve věku povinné školní docházky je zařízena pravidelná návštěva školy v blízkém městě. V případech, kdy oděvy cizinců neodpovídají příslušným hygienickým a estetickým podmínkám, jim vedení střediska poskytuje civilní oděv. V tomto ohledu spolupracuje vedení střediska se sociálními službami azylového střediska Bělá-Jezová a s Českou katolickou charitou. Zadržovaní cizinci mohou používat prádelny s automatickou pračkou. Pokud je překročena kapacita střediska, cizinci s dětmi jsou někdy výjimečně umisťováni do jiného vazebního střediska, ale jen na maximální dobu dvou až tří dnů.

Plánované změny cizineckého zákona vytvoří podmínky pro širší rozsah zábavních činností. Otázku pobytu dětí ve vazebních střediscích bude řešit nadcházející novela cizineckého zákona.