Lásky se nám nedostává, lásky k ženě, ale i lásky k bližnímu. Je nás zřejmě hodně, tísníme se na malé planetě a dokazujeme, s jakou bezcitností zacházíme s matkou přírodou, vzájemně se k sobě chováme ne-li hrubě, pak cynicky a přezíravě, v představě o své dokonalosti a nezbytnosti si pěstujeme sebevědomé filmové náhražky, nejednou žijeme v operetním rytmu a v růžových výpravách - jevištěm je nám nejbližší okolí, neboť za humny nikoho nevzrušujeme, za hranicemi našich všedních dnů po nás ani pes neštěkne. Všichni nebo většina z nás touží po lásce, ale my sami ji nedokážeme darovat. Dávat a přijímat se musíme znovu učit. I lásce se je třeba učit. A nejen lásce.

Kolem nás zuří nenávistné boje, smířlivost je zřejmě přežitkem katolické víry v dobrého člověka, poslušnou ovečku, v jeho schopnost být druhému bratrem, sestrou, oporou ve vichřici hlouposti, nenávisti třídní, náboženské a politické v nenávisti posilované ubohostí, pýchou, nepřejícným tokem banálních polopravd a mrzkých duchovních zločinů. Z úst povolaných slýcháme nehoráznosti, při kterých naskakuje citlivějším osobám husí kůže a slabí neváhají skoncovat se životem -- duchovní barikády narůstají a síla ducha se začíná poměřovat s dokonale pěstovanou necitlivostí.

My nemáme zapotřebí, aby na našem hrobu jednou někdo říkal: to byl slušný člověk, člověk lásky a bohaté duše, pevného charakteru a dobrého srdce. Chceme žít hned, právě nyní v této vteřině, v pomíjivosti myšlenkových výpadů, i za cenu nejvyšší - že nikdy nepoznáme lásku, kterou buď dostaneme a nebo sami předáme.

Ve společenství byť silně pofidérním je mnohému člověku lépe, potřebuje se před poryvy vichru schovat, mít jistotu, že se může opřít o druha v planetárním jiskření, kdy jde leckdy o holý život, nebo alespoň živobytí.

Láska dokáže přikrýt svou silou nejednoho slabého jedince. Ne každý je předurčen k bojům, k výpravám na lovištích zhusta chudých, neboť lovců přibývá, nelásky k matce přírodě také a výsledek je jasný: z našeho okolí vyprchává jistota, že zdroje vedoucí k bohatství jsou nevyčerpatelné. Naopak vyčerpávali jsme a vyčerpáváme stále více energie, dosahujeme závratných objevů ve vědě, ve společenském uplatnění nových postojů, myšlenek, názorových katapultáží do meziplanetárních civilizací. Věříme prchavým úspěchům, zabýváme se milionem zbytečností a chybí nám velká neutuchající a pravá láska - není ke koupení, pronájmu, nikdo ji nemůže nařídit.

Základem špatné výchovy a následných odsouzeníhodných činů je neschopnost vyložit mladému člověku věrohodným způsobem, že láska a důvěra v druhého člověka může naplnit jeho život klidem a úspěchem, jistě nebude to úspěch materiální, ale duchovní. Materialismus vyhraněný je zhoubou pro každé společenství a vede k otupělosti a mravní bídě člověka někdy si stále neuvědomujeme sílu slov básníka Villona: nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. Pokud se stane a jeho slova dojdou naplnění, pak stěží budeme hledat lásku a pochopení.

V našem reálném čase vídáme za našimi hranicemi vlny hrubého a nejhrubšího násilí, člověk člověku je katem a všechno začíná vždy zvolna, nenápadně, myšlenka nepěkná zmocní se kohosi, zlé slovo je zaseto pomocí mediální scény, rozvířeno oficiálními a polooficiálními kruhy, tamtamy a bubny svolávají vlastenecky založené osoby, stále přítomný a číhající moloch vpadne do vyhlédnutých regionů a započne utrpení. Později se ptáme, jak se to mohlo přihodit? Přitom vinu nese každý, kdo někdy vyvolal soukromé běsnění, zažehl plamen nenávisti, podezíravosti, neúcty k souputníku odlišného názoru (nechci ani pomyslet na rozdmýchávání vášní politických, náboženských nebo rasových) jen proto, že nevyhovuje našemu omezenému vkusu, slavomanskému nazírání na naši osobu patřící v soukromém zrcadle na nejvyšší posty a určené k ovládání druhých.

Cit je výsledkem vývoje člověka od bytosti otupělé, nemravné, lačnící po krvi a zachování holého života, k bytosti vnímající potřeby druhého, schopné a ochotné vydat ze sebe to neviditelné a potřebné druhým - láska je žádaným produktem, tím co hledáme po celý svůj život a někdy si jí později po jejím nálezu neumíme vážit.

Měsíc lásky by mohl v budoucnu hrát významnou roli, stát se svátkem mezinárodního významu, jenže, to by pro člověka musel existovat určitě jen jeden Bůh, víra v sílu lidskosti a skutečného bratrství. Zdá se to příliš donkichotské? Možná, ale nezačít s tím nyní znamená podlehnout moru z minulého tisíciletí.