Michal Jurza píše: "Fungující imperiální politika sleduje svoje vlastní zájmy a profit". Tato věta, a to je důležité, protože to je nové, je vztažena ne k Sovětskému svazu, ale k USA! Vezměme Michala Jurzu za slovo a snažme se přijít na to, jaké byly v minulosti zájmy USA, jaký profit. K tomu bude jistě účelné, podaří-li se nám podívat se na věc z jiného úhlu.

Knih zabývajících se vztahy USA-Čína je na přeplněném tchaj-wanském knižním trhu přehršle. Jedna za všechny: David M. Lampton: Same Bed, Different Dreams. Managing U.S.-China Relations 1989-2000. University of California Press, Berkeley, Los Angeles, London, 2001. Sáhnul-li jsem po jiné (James Mann: About Face. A History of America's Curios Relationship with China, from Nixon to Clinton. Vintage Books, New York 1998), udělal jsem to proto, že ji pro toto téma pokládám za vhodnější.

To přesto, že, jak autor (bývalý vedoucí pekingské pobočky Los Angeles Times) sám výslovně uvádí, nezabývá se vyváženě oběma stranami (neměl k dispozici dostatek materiálů z čínské strany), sleduje převším jednání americké strany.

Jaké bylo toto jednání v uvedených letech? Autorova odpověď je jednoznačná: bylo především pokrytecké.

Spojené státy v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let nesčetněkrát projevily svoji přátelskost vůči komunistické Číně (vskutku v míře nebývalé, s výjimkou Británie nebyly v polovině sedmdesátých let vztahy Spojených států k žádnému jinému národu bližší -- "...the United States was closer to China than to any other nation except Britain [Spojené státy měly blíže k Číně než k jakémukoliv jinému státu kromě Británie]" s. 370), až mohl Gorbačov s hořkostí konstatovat, že přátelství Spojených států je určeno Číně, (a to přátelství vyjádřené nejen proklamacemi, ale například i doložkou nejvyšších výhod), ne však Sovětskému svazu, který ale žádné masakry vlastních studentů na svých náměstích neprovádí.

Na otázku po důvodech takového přátelství autor odpovídá jednoznačně: Spojené státy potřebovaly Čínu v boji proti Sovětskému svazu; Čína si od zlepšených vztahů se Spojenými státy slibovala (kromě materiálních zisků) především podporu USA při řešení tchaj-wanské otázky. Jak autor uvádí a nesčetněkrát dokládá, na obou stranách nešlo tedy o skutečné přátelství, ale o vztah založený na odporu k třetí straně.

Při četbě této knihy českého čtenáře nemůže nenapadnout otázka: A proč vlastně Spojené státy tak jednoznačně preferovaly Čínu? Proč nezvolily v boji s komunistickou Čínou přátelství k Sovětskému svazu? Proč pokládaly Sovětský svaz pro sebe za nebezpečnější? Na tuto otázku autor odpověď nedává; jenomže pro mě je právě tato otázka klíčová.

Československo je v knize zmíněno jen dvakrát, z toho jednou ovšem v souvislosti s rokem 1968: "In the autumn of 1968, China, responding to an American overture (z roku 1955, pozn. P.F.), said it would be willing to resume the talks, probably because of its growing concern about the Soviet Union's invasion of Czechoslovakia that summer. [Na podzim roku 1968 reagovala Čína na vstřícné americké kroky (z roku 1955) a uvedla, že by byla ochotna obnovit rozhovory, pravděpodobně v důsledku svého rostoucího znepokojení ohledně invaze Sovětského svazu do Československa onoho léta.)" (s. 19) A ačkoliv tehdy navázání a následnému rozvoji "přátelských" vztahů ještě nedošlo (došlo k němu v první polovině sedmdesátých let) a ačkoliv nás k tomu nic, co je v knize uvedeno, bezprostředně neopravňuje, můžeme uvést pracovní hypotézu, že důvodem, proč Spojené státy pokládaly Sovětský svaz pro sebe za nebezpečnější a proč tedy od raných sedmdesátých let jednoznačně preferovaly Čínu, byl rok 1968. Nebyl-li to důvod jediný, byl jedním z nezanedbatelných.

Michal Jurza dále poukazuje na to, že Spojené státy neudělaly v náš prospěch bezprostředně nic, a to ani slovně. Nedávno na hodině čínštiny jeden z mých spolužáků, původem z Kostariky, vzpomínal, jak to bylo, když je na konci sedmdesátých let začali ohrožovat Nikaragujci.

Netrvalo to prý ani čtyři hodiny, a už tam byli Američani, a to prý u nich dodneška nikdo nechápe, jak tam mohli být tak rychle, protože u nich, v Kostarice, prý i obyčejný oběd trvá někdy déle. Mě při tom jeho vyprávění napadlo, že je docela dobře možné, že rychlost amerického zásahu je přímo úměrná vzdálenosti od Panamského průplavu, takže podle této logiky by bylo možné, že americká vojenská pomoc z roku 1968 do České republiky teprve dorazí.

Jenomže i já vím, že takhle to prostě nefunguje. Jedním z charakteristických znaků politiky velmoci je to, že není prováděna na jediném místě a (až na výjimky) v bezprostředním čase. Spojené státy, stejně jako ostatní demokratické země, nepodnikly v roce 1968 bezprostředně nic. To ale neznamená, že si neudělaly obrázek o tom, s kým mají tu čest, že nejednaly jinde a jinak.

Nabízí se otázka, kterou taková politika vyvolává: Je-li přátelství vlastně nepřátelstvím, řeší-li se politikou k jedné zemi politika k zemi jiné, mají-li všechny věci i vztahy jiný význam, než jaký zdánlivě mají, jak se v tom potom vyznat? Ano, to je ta správná otázka! Ta by nás, v České republice, měla zajímat! Ono totiž, pokud jde o politiku velmocí: Všechno je možné; některé věci jsou ale přece jen pravděpodobnější.