Konec konců, mnoho z těch humoristických knih, které jsem vydával, se prodávalo ještě méně než česká literatura.

U většiny knih bylo nejlepší, když jsem pracoval s texty a s překladateli. Všechna česká literatura, kterou jsem vydal, byla nesmírně dobře napsána a bylo skutečnou výzvou ji dobře přeložit. Není o nic lehčí nalézt ekvivalent v angličtině pro "jednoduchou" poezii Jaroslava Seiferta než pro obtížný jazyk Sestry Jáchyma Topola. Mnoho lidí tvrdilo, že se próza Karla Poláčka nedá překládat, ale Peter Kussi se o to pokusil a bylo zajímavé se toho účastnit.

Jak může někdo zachytit lehkost, s níž psal Karel Čapek svou zvláštně hovorovou a zvláštně avantgardní prózu? První generace jeho překladatelů do angličtiny z něho prostě udělaly "útulného" a viktoriánského spisovatele, s výjimkou případů, kdy ani to neuměli, viz Hordubal a Povětroň. Norma Comrada a Ewald Osers z něho pak vytvořili v angličtině daleko modernějšího autora, a jím by taky měl být.

Text, na němž jsem pracoval nejraději, byl ten, který jsem přeložil sám, Nuda v Čechách od Alexandra Klimenta. Je to nejkrásnější próza, jakou jsem kdy dělal, a mám pocit, že jsem měl velké štěstí, že žádní jiní nakladatelé neprojevili o Klimentovo dílo zájem.

Měl jsem také štěstí, že jsem začínal se zkušenými překladateli, jako byli William Harkins, Peter Kussi a o něco později Michael Heim. Na základě zkušeností od nich jsem pak mohl pracovat i s mladšími překladateli na antologii Daylight in Nightclub Inferno a na dalších věcech. Je mi líto, že nebudu moci dál pomáhat vzniku nové generace překladatelů z češtiny do angličtiny, jak jsem doufal. Velmi rád jsem spolupracoval s mladšími překladateli: Alexem Zuckerem, Neilem Bermelem a Craigem Cravensem.

Co se týče autorů, ti žijící projevovali jen o málo větší zájem o překladatelskou a vydavatelskou práci než ti mrtví. Avšak tohle nebylo nic záporného: autoři jednali pružně a byli ochotni odpovídat na otázky. Měli holt jen jiné věci na práci než do překladatelské práce zasahovat (kéž by byl Milan Kundera taky natolik zralý). Zjistil jsem, že mi byli Alexander Kliment a jeho dcera, která překládá z angličtiny do češtiny, nesmírně nápomocni s mnoha otázkami, které jsem měl ohledně jeho velmi obtížné prózy. Jiní čeští autoři mi také velmi rádi psali krátké informace na záložky. Když jsem dokonce požádal Ivana Klímu (než vypracoval pro Catbird Čapkův životopis), aby napsal na záložku informaci o Klimentově knize, poslal mi celou předmluvu. Některé informace na záložku byly příjemným překvapením: Chvála Josefa Škvoreckého pro Vladimíra Párala, kterého měl velmi rád v šedesátých letech (málo Čechů dostatečně Páralovi odpustilo na to, aby si byli schopni uvědomit, jak velký to byl spisovatel) a chvála Milana Kundery pro Karla Čapka, kterou mi dovolil, abych převzal z jednoho německého vydání. Kundera mi napsal, že teprve tehdy (v roce 1989) začal Karla Čapka řádně oceňovat.

Jak se rozhoduji, jaká díla z české literatury vydávat? Existují tři hlavní faktory: 1. znalosti 2. vkus a 3 zda se to bude prodávat.

Proti gustu žádný dišputát, tak otázku vkusu pominu.

Když nějakou knihu neznám, nemohu ji samozřejmě vydat, a čtu česky příliš pomalu a pracoval jsem příliš mnoho na to, abych měl dost času na čtení. Většina knih, které mi doporučili na bohemistiku orientovaní univerzitní učitelé, patřila ke klasikům: Vančura, Poláček, Olbracht. Většina těchto knih nemá žádný prodejní potenciál. Spisovatel, který je v anglosaském světě už známý, jako Čapek nebo Hašek nebo Seifert (protože dostal Nobelovu cenu) se prodává líp než většina současných autorů (a prodával by se ještě lépe, kdyby existovaly známé anglosaské zfilmované verze, viz Kundera). Ale pokud nejsou jejich knihy vyučovány v kursech, anebo nemají nějaký jiný atraktivní háček (například holocaust, viz Weil), nikdo o nich nenapíše recenzi a knihkupci si je neobjednají. To přesně se stalo s románem od Karla Poláčka, který jsem vydal v angličtině.

Současnou českou prózu mi většinou doporučovali neakademičtí překladatelé. Například Alex Zucker prosazoval Topola a tým matky a dcery Tatiana Firkušná a Veronique Firkušná-Callegari prosazoval romány Hodrové a Ajvaze. Poprvé jsem objevil Danielu Fischerovou, když jsem před mnoha lety viděl jednu z jejích her (přeložil ji Michael Heim), ale s vynikajícími povídkami Daniely Fischerové mě seznámila až Elena Lappin, editorka naší antologie Daylight in Nightclub Inferno: Czech Fiction from the Post-Kundera Generation. A Lappinová mě také seznámila s dílem Alexandra Klimenta, stejně jako s dalšími spisovateli, které jsem dosud nepublikoval, anebo jsem se s nimi dosud nespojil.

Částečnou výjimkou byl Bill Harkins, profesor - překladatel, který mě upozornil na dílo Vladimíra Párala. Ale to bylo náhodné. Byl jsem u něho na návštěvě a hovořili jsme o tom, zda by se dalo něco udělat ke stoletému výročí narození Karla Čapka a na zemi v jeho kanceláři ležel mezi papíry překlad Páralova Katapultu. Před lety tu knihu odmítli jiní nakladatelé, asi proto, že to byla ne právě současná kniha neznámého autora. Naštěstí se mi ten román nesmírně líbil, a tak jsem ho vydal začátkem roku 1989, takže to byla jediná nová česká literatura, která byla k dispozici, když došlo k sametové revoluci. I Katapult se strašně špatně prodával (knihkupcům stačil prodej paperbacků Kunderových knih), ale byl široce recenzován a dostalo se mu chvály, jaké si zaslouží.

A co Čapek? Jedním z důvodů, proč jsem založil nakladatelství Catbird Press, bylo, abych oživil jeho pověst v USA. To se mi do určité míry podařilo, ale přesto se zdá, že Čapek není zrovna příliš vítaný v literárním akademickém světě (s výjimkou kursů literatury sci-fi a utopií) a ani není považován za spisovatele, kterého by měli znát intelektuálové. Směšoval přece žánry dávno předtím, než se to stalo módou (a dělal to vědomě!) a povrch jeho díla je tak lehce srozumitelný. Jeho životní příběh taky není dost zajímavý: asexuální workaholik, náruživý kuřák novinář, který se nemohl rozhodnout, zda je dramatikem, romanopiscem, autorem cestopisů, kreslířem nebo zahradníkem. (Kafka na cestách? Hašek pro děti?) A měl v úmyslu napsat své mistrovské dílo proto, aby lidi řádně pochopili hodnotu pluralitní demokracie. Pluralitní demokracie? Jak naivní! Měl nám raději zanechat paranoidní scény života za totality anebo zábavné anekdoty o anarchismu.

V roce 1990, v roce stého výročí narození Karla Čapka a Borise Pasternaka, vyšly anglicky dva Pasternakovy životopisy, ale pokud vím, jen jedna významnější esej o Čapkovi, a to z pera bohemisticky orientovaného anglicky mluvícího univerzitního učitele, a to byl úvod k čapkovské čítance od Petra Kussiho.

Lidé v USA považují za automatické, že je Čapek alespoň k mání, ale ve Velké Británii a v ostatním anglicky mluvícím světě jsou od místních nakladatelů k dispozici (knihy nakladatelství Catbird Press nejsou skoro nikde k mání) nové překlady Anglických listů a Zahradníkova roku, starodávné oxfordské vydání her RUR a Ze života hmyzu a sbírka nových, průměrných překladů Čapkových her. Britští nakladatelé neprojevili absolutně žádný zájem o taková obskurní díla jako je Čapkova trilogie (v britském překladu), první kompletní překlad Povídek z jedné kapsy Knihy Apokryfů, Hovorů s TGM, o první anglický překlad Božích muk anebo o Klímův životopis Karla Čapka. Co se týče Války z mloky nejprodávanější knihy nakladatelství Catbird Press, Britové ztratili i o ni zájem. Ani recenze na titulní stránce věhlasného britského literárního akademického týdeníku Times Literary Supplement Čapkových Božích muk a Čapkova životopisu od Ivana Klímy nevedla žádného britského nakladatele k tomu, aby mi třeba poslal jediný email s dotazem na britská práva na tyto knihy.

O nic lepší to není ani se současnými českými autory. Žádný britský nakladatel, velký ani malý, nebyl ochoten vzít na sebe daleko menší riziko než Catbird Press (nemusejí platit překladatele, redigovat knihu, ani vyrobit sazbu) v případě Topola, Fischerové, Párala či antologie, kterou dala dohromady Lappinová.

A jak se s těmi knihami vede mně? Stále hůře. Topolovu románu se dostalo obrovského množství publicity, ale téměř všechny recenze byly smíšené ("je to příliš těžké") a většina recenzí vyšla pozdě, takže se knihkupci věnovali menším a méně významným věcem. Fischerovou prakticky úplně ignorovali a každý další román od Párala byl recenzován méně (i když recenze byly i nadále pozitivní) a knihkupectví projevovala stále menší zájem. To se také týká Čapkových knih. Je prostě stále obtížnější dostávat knihy do knihkupectví a není pravda, že by internetová knihkupectví situaci usnadňovala. Jediná kniha, která není od Karla Čapka a dál se prodává, je sbírka Seifertových básní. Je překvapivé, že dílo známých básníků se systematicky prodává lépe než dílo neznámých romanopisců.

Fascinuje mě, že přestože v období od druhé světové války je pravděpodobně česká literatura nejpřekládanější cizí literaturou do angličtiny (na základě počtu knih na jednoho českého mluvčího), přesto existuje ještě tolik vynikajících autorů a děl, kteří byli pominuti. Bohužel já už ale pro ně čtenáře nenajdu.

Budu dál prodávat většinu knih z nakladatelství Catbird, ale přetiskovat budu jen ty, od nichž se prodá více než jen několik výtisků ročně (Čapek a Seifert). Poláčkův román a antologie Daylight jsou vyprodané.

Z anglického originálu, který vyšel v Czech Language News časopisu, ktery vydává Mezinárodní asociace učitelů češtiny ZDE přeložil Jan Čulík