5. 9. 2003
Co má Pražské jaro společného s Wernerem Heisenbergem?Zaujaly mě tři poslední odstavce vzpomínky Jiřího Peheho na Pavla Tigrida, (viz níže), napsal nám Vladimír Rott. Jenže já si myslím, že se Jiří Pehe mýlí a že Pavel Tigrid v tomto svém úsudku situaci v Československu v roce 1968 nepochopil - vždyť vlastně nikdy Tigrid na vlastní kůži nezažil mentalitu totalitního útlaku. A co to má společného s Wernerem Heisenbergem?
|
Jiří Pehe ve své vzpomínce na Pavla Tigrida píše ZDE:
... Má dnešní vzpomínka na něj se vztahuje jak k němu tak k Pražskému jaru, protože to bylo Pražské jaro, které nás kdysi svedlo ke společné práci.
V roce 1987 jsem v americkém exilu začal dávat dohromady sborník, který by připomněl Pražské jaro a 20. výročí sovětské intervence států Varšavské smlouvy v Československu. O příspěvek jsem požádal i Pavla Tigrida. Odpověděl, že rád napíše, ale abych od něho nečekal oslavné ódy na Pražské jaro, je k němu prý kritický. Obratem jsem ho ujistil, že sborník má nabídnout různé pohledy na reformní proces v roce 1968. Stejně jako vše, co Pavel Tigrid kdy napsal a dělal, esej, kterou jsem o něj obdržel, patří bezpochyby k tomu nejlepšímu, co se ve sborníku objevilo. Je to střízlivý pohled na dobu velkých nadějí. Tigrid na začátku předesílá, že je novinářem, nikoliv vědcem, a proto si může dovolit nabídnout spekulativní odpověď na hypotetickou otázku. Ta také dala jméno jeho eseji: "A co kdyby Rusové nepřijeli?" Sborník pod názvem "The Prague Spring: A Mixed Legacy", (Pražské jaro: Smíšené dědictví), publikoval Freedom House a University Presses of America v roce 1988. Zde je překlad závěrečné části Tigridovy eseje. " Myslím, že Pražské jaru bylo odsouzeno k nezdaru od samotného začátku, dokonce i kdyby sovětské tanky nepřijely. Proč? Protože něco, co je totální (totalitní), nemůže být zároveň poloviční. Pokud je nějaký režim anti-liberální, nemůže být zároveň liberální--a pokud snad ano, pak jen po velmi krátkou dobu. Jestliže ideologie diktuje politické straně, že tato strana musí mít veškerou politickou moc v zemi a nesmí se jí nikdy vzdát, pak je jasné, že taková strana se nemůže o moc dělit. Kdyby liberalizační proces pokračoval ke svým logickým koncům--se všemi důsledky, které z toho vyplývají--vyústilo by to do položení základů systému, který by byl v ostrém konfliktu s principy Marxismu-Leninismu a jeho chápáním moci. Dubček a jeho kolegové samozřejmě neměli v úmyslu udělat něco podobného a ani by to nedovolili. Koneckonců, nejlepší a nejvíce oddaní reformní komunisté byli zároveň oddaní soudruzi, kteří věřili, že marxisticko-leninská ideologie je zázračným lékem na všechny sociální problémy. Dokonce i kdyby snad byla jejich víra otřesena, nevěděli by, kterým směrem jít, protože nebyli ani liberály, ani demokraty, ani demokratickými socialisty. Dubček a jeho kolegové se pokusili reformovat systém paralyzovaný přísnou aplikací sto let staré doktríny, která byla koneckonců sama hlavní příčinou zmíněné paralýzy. Jinými slovy: nechtěli léčit příčiny, ale pouze symptomy nemoci. Ať už se pohnuli kterýmkoliv směrem, reformisté--pokud se chtěli ještě dále nazývat komunisty--museli čelit anachronické ideologii, která jim přikazovala, aby ve svých reformních pokusech nezašli příliš daleko. Pomalu ale jistě by se zase uzavřeli ve své pevnosti Moci. " Tento skeptický názor Pavla Tigrida na reformní rok Pražského jara byl známý. Myslím si však, jako člověk, který Pražské jaro ještě jakž takž osobně zažil - i když jako patnáctiletý - že se Pavel Tigrid ve svém hodnocení mýlil. Klíčem k jeho nepochopení je skutečnost, že Tigrid nikdy nežil ve východoevropském totalitním státě, ani za nacismu, ani za komunismu. Druhou světovou válku prožil v Británii, jakmile komunisté v roce 1948 ovládli Československo, zase emigroval na Západ. Myslím tedy, že ve svém přímočaře západním hodnocení československého pokusu o reformu z roku 1968 dost dobře nepochopil, o co jde. Tigrid nevěděl, co je to česká "mentalita svlačce", úspěšně vypěstovaná za dlouhá desetiletí totalitního útlaku. Pokusím se to vysvětlit na příkladu z jiné - stejně pohnuté - oblasti středoevropské historie. Kulturní digitální televizní okruh BBC 4 v minulých dnech vysílal hodinový dokumentární film o dvou významných postavách moderní fyziky, o Dánu Nielsi Bohrovi a o jeho žáku, Němci Werneru Heisenbergovi. Oba se zabývali štěpením atomu a lze je považovat za otce moderní atomové bomby. Niels Bohr nakonec také za druhé světové války tajně odejel z okupovaného Dánska do Spojených států, kde Američanům pomohl atomovou bombu vyvinout - dříve, než ji dokázal vyrobit Hitler. To, proč se Bohr k stáru vydal ze svého rodného města na nebezpečnou cestou do americké emigrace, má zajímavou historii. Před nástupem Hitlera k moci v Německu a před druhou světovou válkou byli Bohr a jeho žák Heisenberg doslova jako dva bratři, nebo spíše jako otec a syn. Pěstovali nesmírně intenzivní přátelský i profesionální vztah. Niels Bohr byl v rodném Dánsku za své vědecké zásluhy celostátně uctívanou osobností - byl tam považován za otce moderní fyziky. Byl to žid. Nesmírně nadaný Heisenberg byl už v mladém věku jmenován profesorem fyziky na lipské univerzitě v Německu. Po příchodu nacistů k moci se Heisenberg svého univerzitního místa v Lipsku nevzdal - argumentoval, že někdo musí v Německu "držet pozice", aby bylo po pádu nacismu možno navázat na normální civilizační vývoj. Dál udržoval těsné styky s Nielsem Bohrem v Dánsku, až si za nacismu vysloužil obvinění "bílý žid" (někdo, kdo sympatizuje s židy) a byl zatčen a odvezen k výslechu na gestapo, do mučíren, odkud se nikdo normálně nevrátil živý. Heisenberg byl však přece jen propuštěn, posléze se ukázalo, že vysoký představitel nacistického režimu gestapo varoval, že si Německo nemůže dovolit usmrtit tohoto nadaného fyzika. Po okupaci Dánska nacistickým Německem se po několikaleté odmlce Heisenberg vydal za Bohrem do Kodaně. V přítomnosti pohlavárů nacistického režimu tam hovořil o tom, že nacistické Německo ve válce bezpochyby zvítězí. Niels Bohr - jako žid - se nesmírně urazil a odmítl s Heisenbergem mluvit. Ten se s ním pokoušel navázat rozhovor: chtěl se ho zeptat, zda si Bohr myslí, že je etické, že by vědci měli politikům pomáhat vytvořit atomovou bombu. A tady je právě jádro celého problému, které jde, podle mého názoru, také k jádru Tigridova neporozumění Pražskému jaru. Neporozumění mezi Bohrem a Heisenbergem během jejich krátké schůzky v Kodani v roce 1942 bylo naprosto jasným konfliktem mezi člověkem, nyní už léta zvyklým na totalitní útlak (Heisenbergem) a Bohrem, osobou naopak do té doby navyklou přímému jednání v otevřené společnosti. Ve vztahu Heisenberg - Bohr v roce 1942 vidím obdobnou paralelu u vztahu Pražské jaro 1968 - Pavel Tigrid. Příslušníci Heisenbergovy rodiny Heisenberga posléze vždycky hájili - že prý své výroky o "jistém vítězství nacistických armád", které pronesl v Bohrově přítomnosti v okupované Kodani v roce 1942, v žádném případě nemyslel vážně. Byly to výroky, které prý Heisenberg pronést musel - byl pod dohledem nacistických funkcionářů. Důkazem, že Heisenberg přece nebyl žádný nacista, bylo konec konců to, že ho předtím gestapo za jeho sympatie pro Nielse Bohra a za to, že vyučoval "židovskou fyziku" při výslechu málem usmrtilo jako "bílého žida". Není toto snad archetypální zkušenost z každého totalitního režimu - ta obrovská dvojznačnost - lhaní a mlžení, protože jsem vydírán vražedným režimem, ale ve skutečnosti to, co říkám, tak nemyslím? Staří Římané to znali kupodivu dobře (asi, že měli utlačitelské impérium) - měli na to výstižné - téměř krylovské - přísloví: Cum tacent, clamant - Tím, že mlčí, křičí. Argumentuji, že podstatou života v totalitě je předstírání. Nikdy člověk nemůže vzít to, co se "říká", za skutečně bernou minci. Vždycky mě iritovaly západní dotazy, když lidi v Británii viděli za komunismu v televizi ve východní Evropě jásající davy v průvodech na Prvního máje, a ptali se: "Oni tomu ti lidi skutečně věří?" Odpověd, kterou jsem jim musel dát, jim byla nepochopitelná: "Ne, nevěří tomu nikdo." "Tak proč to dělají?" Vzpomínám, jak dospívající dcera z jedné české disidentské rodiny přišla v Británii po emigraci do britské školy, tam ji spolužáci přivítali jako "komunistku", protože je z komunistické země. Odpověděla: "Ne, v Československu žádní komunisti nejsou." Nechápali to. Právě proto, že Bohr v roce 1942 slyšel Heisenberga hovořit v Kodani o "jistém německém vítězství", se Bohr zhrozil, že Heisenberg umožní nacistům vyrobit atomovou pumu. Proto emigroval do USA a pomohl Američanům zkonstruovat jejich atomové zbraně - strašně se bál, aby ho Heisenberg nepředstihl. Heisenberg však později v životě svědčil o tom, že nacisty naopak přesvědčil, že je výroba atomových zbraní technicky nesmírně složitá a v podstatě nemožná. Bohr mu nevěřil a už mu do konce života neuvěřil. Heisenberg se stal obětí mnohoznačnosti, tak charakteristické pro totalitní režimy: už nikdy přesně nezjistíme, jak to vlastně myslel, do jaké míry to případně bylo upřímné, když v roce 1942 mluvil v Kodani o "nepochybném" německém vítězství. Možná se Heisenberg nacistům nezaprodal, možná ano. Tigrid - docela přímočaře - argumentoval, že Pražské jaro muselo být i bez invaze odsouzeno k zániku, protože byli čeští reformátoři v zajetí své komunistické ideologie, a i kdyby Rusové do země nevtrhli, Dubček a spol. by nakonec zemi stejně museli zkrotit. Nejsem si tím tak jistý. Potíž totiž je, že Tigrid neměl východoevropskou totalitní zkušenost a - tak jako na Západě - byl zvyklý brát veškerou argumentaci at face value - zcela vážně - jako že to, co se řekne, platí. A rozebíral-li výroky československých komunistických reformátorů z tohoto hlediska jako upřímně míněné, nutně mu muselo vyjít, že reformátoři dříve nebo později narazí na chomout komunistické totalitní ideologie. Jenže to byla čistě západní interpretace, která nepočítala s "mystickým", zamlženým, východním, "asijským" myšlením, které tou dobou do určité míry přece jen už v Československu převládlo. Bude-li mi dvacet let hrozit trest, pokud řeknu otevřeně, co si myslím, začnu samozřejmě hovořit ve frázích a vyhýbavě. Jsem-li pod tlakem vydírání, nikdo nemůže zaručit, zda to, co říkám, myslím vážně. A Československo bylo pod tlakem vydírání - stále existovala hrozba Sovětského svazu. Veškerá politika se nutně tvořila podle toho, "co tomu řeknou Rusové a jejich domácí pátá kolona". Situace v roce 1968, jak si ji pamatuji, byla složitější, než jak ji přímočaře - ze západního hlediska - analyzoval Tigrid. Potíž totiž je, že v komunismu nemůžete důvěřovat slovu. Podstatou komunismu přece bylo, že první, co zpochybnil, byla mezilidská komunikace. Otřásl významem slova a důvěrou ve slovo. V Pražském jaru existovaly nejrůznější reformní proudy a jejich příslušníci byli motivováni různým způsobem. Ano, jistě: možná hlavní proud tvořili mesiánští reformní komunisté, kteří byli hrdi na to, že se jim daří komunistickou ideologii liberalizovat a zlidštit - a někteří z nich svým komunistických reformním myšlenkám zřejmě skutečně věřili. Pak ovšem existovala značná část veřejnosti, která brala všechno to oficiální přihlašování se k "socialismu" jen jako povinnou úlitbu Rusům. Řeči se mluví a voda teče, tak zněl hlas lidu. Ať si Dubček opakuje své fráze o "socialismu s lidskou tváří", hlavní pro nás je, že máme svobodu, že si média smějí říkat, co chtějí, že můžeme volně cestovat do zahraničí, a tak. A vůbec , kdoví, jak to dopadne, třeba se nám celý ten jeho "socialismus s lidskou tváří" podaří pod rouškou komunistických hesel úplně rozložit a rozmělnit. Neříkám, že kdyby Rusové do Československa nevtrhli, nemohlo by to nutně skončit tak, jak předpovídal Pavel Tigrid - že by komunističtí reformátoři museli zase začít národ utlačovat. Byla to jistě jedna z množností, avšak na rozdíl od Tigrida si nemyslím, že to byla možnost jediná. Základním argumentem je mi pro to právě ono komunistické "východňárství", ona krize jazyka, jak ji mistrovsky zachytil ve svých hrách Václav Havel. Právě v nich je zjevné, že v totalitě není vůbec jasné, co znamená to, co kdo říká. Vždyť se s tímto problémem potýká Česká republika dodnes... Kdyby k invazi Varšavského paktu nedošlo, je docela dobře možné, že by se československý komunistický režim rozvíjel nejrůznějšími možnými způsoby, možná i velmi svobodně pod rouškou předstíraných komunistických frází... Nebylo totiž možno brát to, co se veřejně "říkalo", zcela vážně - nebyl to normální otevřený diskurs, země byla ohrožena útlakem. Tohle je jedna věc, kterou, myslím, Pavel Tigrid ve své přímočaré analýze nepochopil. Reakce Jiřího Peheho na tento článek je ZDE. |
21. srpen 1968 | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
5. 9. 2003 | Co má Pražské jaro společného s Wernerem Heisenbergem? | Jan Čulík | |
5. 9. 2003 | Jak se dívá Jiří Pehe na Pražské jaro | ||
3. 9. 2003 | Kniha Jamese Manna About Face a jedno neslavné výročí | Petr Fiala | |
22. 8. 2003 | O mentalitě svlačce a mentalitě bolševníku | Jaroslav Pour | |
21. 8. 2003 | Poučení z krizového vývoje - dvacáté první srpny a přítomnost | Michal Jurza | |
21. 8. 2003 | O mentalitě svlačce | Jan Čulík | |
21. 8. 2003 | Proč se mlčí o občanském odporu ze srpna 1969? | Karel Mašita | |
20. 8. 2003 | Okupácia 1968: KSS je hlboko zakotvená vo svojej minulosti | Juraj Marušiak | |
11. 8. 2003 | Nedožitých 55 let Jana Palacha | Jaroslava Čajová | |
14. 7. 2003 | 1968 | Přemysl Janýr | |
4. 6. 2003 | Konec českých dějin? | Mojmír Babáček | |
24. 4. 2003 | Lidství na skřipci | Jan Čulík | |
2. 4. 2003 | Rytí záhonu | Jaroslav Hutka | |
17. 1. 2003 | Přihlásí se Česká republika po 35 letech opět k Brežněvově doktríně? | Mojmír Babáček | |
6. 12. 2002 | Levicové bědování - ale s novými informacemi a s noblesou | Jan Čulík |