Při této příležitosti se v plné síle ukázalo antiglobalizační hnutí a oživilo mobilizaci občanů, nové druhy boje se znásobily, ofenzíva pracujících na mnoha frontách neustává. Je to zvláštní, ale vítězství pravice, mimo to, že vdechlo novou sílu mobilizaci občanů, dává naději na obnovu levice a rekonstrukci republiky.

Nové sociální hnutí

Po vítězství S. Berlusconiho v parlamentních volbách v březnu roku 2001, kdokoli, kdo se zajímá o politiku, nemohl neuznat, že levice prošla naprostým rozvratem. Nejenom že bylo její politické zastoupení značně zmenšeno, ale navíc ztratila důvěru. Vzestup sociální demokracie byl u konce. Reformistická přeměna kdysi velké a slavné Komunistické strany Itálie skončila historickou porážkou. Různé složky levého středu se pak dohadovaly, což s jízlivou krutostí pozoroval vítěz.

Pak přišel Janov a červnové dny roku 2001. Antiglobalizační hnutí, vyzbrojeno lepenkovými štíty a plastikovými meči, se jalo ztéci summit G8. Došlo zde k novému shromáždění politických a sociálních sil.

Z politického hlediska toto seskupení zahrnovalo jak autonomní krajní levice (zvanou Tute Bianche -- Bílé overaly), tak katolíky. Silou svého počtu a svého přesvědčeni jedni i druzí s sebou strhli roztříštěný lid.

Ze sociálního hlediska byly zástupy v Janově prvním završeným zastoupením nových "dočasně pracujících", kteří jsou důsledkem postfordovské revoluce. Ti vyšli do ulic, aniž by si uvědomovali svou sílu. Zato však si byli vědomi toho, že nic nedluží pravicové vládě, natož pak levému středu, jenž byl poražen kvůli tomu, že přispěl k rozbití odporu dělníku proti neoliberalismu a hloupě se účastnil "tvorby" nových proletářů. Byli si rovněž vědomi nové bídy: přesně uvnitř intelektuální a nehmotné práce, kde se znamení emancipace objevovala více než kde jinde.

Janov tudíž představoval ohromný otřes. Poprvé v dějinách Itálie zasáhla policie bez jakýchkoli zábran, uplatňujíc taktiku "války nízké identity", jež byla podobná té, kterou občas užívá Izrael v Palestině. Carlo Giuliani, mladý demonstrant, byl zabit výstřelem přímo do tváře policistou v jeho věku. O dvacet čtyři hodin později, v noci, byla bezohledně zraněna asi stovka spících demonstrantů rozzuřenými policisty.

Ani po této hrozné události nedokázala sociálně -- demokratická levice, jež se nezúčastnila příprav demonstrací, reagovat. Parlamentní opozice zůstala ostudně plachou a netečnou, neschopnou vzepřít se takto silně zvrácené demokracii, za níž vláda S. Berlusconiho převzala zodpovědnost.

Tak se zrodil nový scénář: řadoví aktivisté, intelektuálové, učitelé, ženy se bouří proti nesoudržnosti předáků levice a jejich politické neschopnosti. Říká se jim Movimento dei Girotondi. (Na jedné z demonstrací vytvořili účastníci lidské řetězy -- kruhy kolem institucí ohrožených Berlusconiho reformami, jako například kolem Italské veřejnoprávní radiotelevize, soudů atd. Z těchto "kruhů" získalo hnutí svůj název.) Hnutí nezpochybňující sociální demokracii jako takovou, ale spíše je zaměřené proti nečinnosti a prázdnosti jejích předáků. Vyjadřují se demonstracemi mužů i žen, kterých se účastní i někteří známí intelektuálové.

Toto kritické intelektuální hnutí splývá s rozvojem sociálních hnutí. V Itálii se množí demonstrace odporu. 10. listopadu, po atentátech z 11. září, se pravice snažila uspořádat demonstraci "solidarity s americkou vlajkou", jinak řečeno demonstraci na podporu rozhodnutí Spojených států vést celosvětovou válku neomezeného trvání. Statisíce lidí demonstrovaly proti tomuto nápadu, aby tak vyjádřily svou touhu po míru.

Probuzení odborů

Stejně jako v Římě, i jinde pochodují imigranti proti návrhu zákona Bossi -- Fini, který úzce propojuje práva imigrantů (například povolení k pobytu) s nabytím pracovního místa. Takto se výborně projevuje pokrytectví společnosti, která je v Evropě na prvním místě, co se týče práce načerno a vládního násilí. Jejich vzdor je tak silný, že v tomto roce se hnutí imigrantů podařilo uspořádat první "barevné stávky" v nejvýznamnějších odvětvích průmyslu na severu Itálie.

Další fronta odporu se zrodila na protest proti reformě vzdělávacího systému, kterou prosazuje Berlusconiho vláda. Statisíce studentů a učitelů protestovaly v ulicích celé týdny. Zkrátka, od léta roku 2001 jsme byli svědky řady nepřetržitých bojů jak proti válce, tak proti čím dál tím více silnějším dávkám neoliberalismu podávaným italské společnosti. Janov byl odrazovým můstkem a dál slouží jako odkaz.

Rovněž po summitu v Janově -- i když na okraji této řady bojů -- se znovu probouzí akceschopnost odborů. Berlusconiho vítězství mimo jiné hluboce dezorientovalo odborové hnutí. Některé jeho části se sice přidaly k protestům, například Federace kovodělníků Italské všeobecné konfederace práce (FIOM - CGIL) a mnoho učitelských odborů. Ale vedení odborů prožívalo stejné zmatky jako vedení Levicových demokratů (LD). Tím spíše, že bylo zvyklé těžit z jisté situační "renty" výměnou za podporu středolevé vlády. Dvě události je vytrhnou z nečinnosti.

První z nich byl pokus sociální demokracie přesunout po volební porážce osu obnovy levice ještě více napravo. Na sjezdu Levicových demokratů ve městě Pesaro v listopadu roku 2001 došlo k tvrdému střetu s CGIL. Když se jedná o to, přidat se ke globálním mocipánům, vedení bývalých komunistů se jeví jako bezohledná politická elita, spojující pokrytectví s blairismem. Ale CGIL se nemohla rozhodnout. Věděla, že mladí dělníci se cítí mnohem blíže demonstrantům z Janova, než starému korporatismu levice.Odbory se tudíž musely postavit proti neoliberálnímu směřování levého středu.

Druhá událost byla vyvolána nadutostí Berlusconiho vlády. Ta usiluje o zrušení článku 18 pracovního zákoníku, který zakazuje jakékoli propuštění pracovníka bez "ospravedlnitelného důvodu". Toto právo, navíc všeobecně neuplatňované, by se tak stalo ještě více symbolickým.

Z těchto dvou důvodů se vedení odborů přesouvá na půdu autonomních hnutí a zároveň tak posiluje hnutí proti válce, školské reformě a diskriminaci imigrantů. 23. března roku 2002 zakončily tři milióny lidí dlouhý pochod, který začal ani ne před rokem v Janově. Opět vzniká úžasné hnutí. Staví se jak proti stávající vládě, ale taky hlavně proti opozici a vyzdvihuje naléhavost obnovy levice, která by byla hodna svého jména. Toto hnutí představuje asi 20 % italských voličů - jistěže velmi různorodého složení -- a rýsuje se před ním několik vývojových možností.

První spočívá na předpokladu, že bude udrženo současné blairovské vedení levého středu, které podporují velká sdělovadla. Tento vývoj by jistě přinesl rozmach odporu odborů, ne-li přímo násilného vzdoru.

Nicméně je možný i jiný vývoj. Tedy že i přes různost názorů vedení CGIL bude s to společně s určitou částí radikálních katolíků obnovit základy sociální demokracie jako slušné levice, která by se v krátké době mohla prosadit i ve volbách.

K naprosté demokracii

Tato možnost je často kladně hodnocena. Její výhoda spočívá v tom, že by odsunula na okraj dění ty bývalé komunisty, kteří od sedmdesátých let tlumili sociální hnutí, umlčeli odbory, zbyrokratizovali parlamentní zastoupení, tím přispěli k současnému reakčnímu ideologickému obratu a zradili tak komunistickou tradici. Tento vývoj potvrzuje to, že CGIL odmítla 5. července podepsat sociální smlouvu s Cofindustria, oproti tomu katolická CISL a umírněná UIL na ni přistoupili. Nicméně z našeho pohledu je na místě velká opatrnost. Na tomto vývoji není nejznepokojivější soudržnost či čestnost vedení CGIL, nýbrž jeho kulturní deficit, který by se dal označit za uvrierismus. Ten souvisí se sebeklamným vládním projektem odborů, založeným na staré myšlence, podle které dělnická třída může stále být nositelkou hegemonických hodnot v Gramschiho smyslu slova.

Tak tomu už bohužel není. Většina stávajících sociálních hnutí považuje za nezbytné obnovit levici na "novém lidu": dělnících, ale také na "dočasně zaměstnaných" a chudých, pracujících v průmyslu, ale i duševně pracujících, na bílých, ale i na ženách a imigrantech. V tom spočívá poslední možnost, ta, se kterou přichází antiglobalizační hnutí, nejsilnější složka nové levice. Jde v ní o to, aby byla levice obnovena na základě programu státu blahobytu, zaručených příjmů, všeobecného občanství, svobody migrace, redefinice obecného prospěchu, který je třeba chránit a podporovat v ekologii, v produktivním životě, stejně jako v biopolitice.

Tento nový program, další pokročilejší fáze komunistické revoluce, je přítomen ve vědomí mnohých spoluobčanů a aktivistů nové levice. Je to program "naprosté demokracie", jak by řekl Spinoza nebo jak si to přál Marx. Republiky, založené na co nejširší kooperaci občanů a rozvoji obecného vlastnictví. Výsledkem je svoboda všech, nebo -- v opačném případě -- neúčast při volbách, pocit zmaru u občanů a jejich odklon od veřejného života.

V Itálii je tedy na programu dne otevřená debata mezi složkami tohoto nového hnutí a odborářskou levicí. Jedni i druzí se nejdříve musí odvrátit od současného vedení sociální demokracie, zabránit pokračování byrokratismu, jenž dusí sociální hnutí, a seskupit sociální síly kolem nového programu, který by se postavil proti zglobalizovanému trhu. Navíc je nutno, aby přivedli k spoluúčasti a aktivnímu občanství 20 % voličů, kteří pasivně svou neúčastí odmítají volební proces. Mohou představovat úžasnou převodovou páku pro tuto transformaci.

Po 23. březnu zdánlivě prošel tento stály vzestup hnutí a bojů poklesem politické intenzity. Toto období nerozhodnosti se projevilo, když antiglobalizační hnutí 16. dubna vyzvalo k "zevšeobecněné stávce" (na podporu odborů, které vyzvaly ke generální stávce), avšak nijak neupřesnilo její podobu. Tam, kde k ní došlo, byl výsledek této výzvy slabý, malé demonstrace neměly vliv na rozložení sil narozdíl od továren, kde -- když dělníci složí ruce do klína -- dojde k něčemu jinému. "Dočasně zaměstnaní", sociální, pružní (flexibilní) a pohybliví (mobilní) pracovníci neuspěli, stávka jejich zaměstnavatelům "neublížila". Z toho vyplynula určitá ztráta důvěry a po ní přišlo nutkání znovu se přidržet starých dobrých postupů vlastních CGIL. Bylo to zrádné nutkání. Potíž netkví v předácích, nýbrž v politické linii a v oživení naděje. Také tkví v tom, že sociální demokracie vyčerpala svou dějinnou úlohu. Na všech shromážděních je od nynějška slyšet potvrzení o tom, že je nutno obnovit naše hnutí mimo rámec dosavadního sociáldemokratismu, sjednotit dělníky z továren i jiné pracovníky a "vyloučené ze společnosti" a uznat sociálně slabým a tvůrčím intelektuálským silám převažující roli.

Co však je téměř všude zřejmé, je tvůrčí a vytrvalá ochota objevovat nové druhy sociálního boje, které by mohly být vyjádřením nové jednoty protestujících. (Dochází obzvláště k pokusům o stávky v oblastech duševní práce a ke snaze převést boj i na internet.) Jedině tak může být levice obnovena.

Shrňme si. V Evropě neexistuje stejná situace jako v Itálii, kde by se po neúspěchu sociálně -- demokratické levice odehrály účinné akce odporu. Zaznamenali jsme jistý prudký posun vědomí. Něco, co lze jen obtížně určit, ale co nám dodává jistotu, že k tomu, aby lid bojoval a změnil svět, již nepotřebuje sociální demokracii. "Hnutí hnutí" zkoumá nové druhy vyjádření jak v teoretické oblasti, tak v každodenním boji. Pracuje na vytvoření nového vyjádření hegemonie. Italská laboratoř zkrátka znovu začala pracovat.

Překlad - srpen 2002 : Jiří Mecerod

Originál článku: Le Monde Diplomatique ZDE