Teprve od počátku studené války se lidé ptají nikoliv "Co si myslíte o Americe", ale "Jste s Amerikou nebo proti ní?" Žádná jiná země takovou otázku nevznáší. Po 11. září 2001 se Američané znovu rozhodli, že věc svobody je věcí boje dobra proti zlu, ale zlo je tentokrát definováno velmi mlhavě, avšak všechny skeptické poznámky proti USA a její politice se znovu setkávají s rozhořčením.

Přitom je absurdní, že Američané pořád očekávají pochvalu. Z mezinárodního hlediska jsou Spojené státy ve 20. století úspěchem. Jsou nyní jedinou globální mocností a představují to nejlepší z 20. století. Spojené státy jsou cílem většiny vystěhovalců, kteří z nějakého důvodu musejí opustit svou zemi.

Spojené státy jsou otevřené talentu, energii, novotám. Jsou také připomínkou staré, i když rozkládající se rovnostářské tradice - jako například velká newyorská veřejná knihovna, jejíž poklady jsou dodnes otevřeny komukoliv, kdo projde jejími dveřmi na Páté avenue.

Na druhé straně, v USA je také největší množství neúspěšných lidí a obrovská vězeňská populace.

Avšak USA nemá žádnou kolektivní totožnost kromě úsilí být nejlepší zemí světa, nadřazenou všem ostatním, zemí, která by byla asbolutním vzorem pro svět. Být nejlepší je pro Američany jedinou alternativou. Z tohoto důvodu je Amerika pro cizince velmi podivným místem. Evropané se také, na rozdíl od Američanů, pořád tolik netrápí otázkou vlastní národní totožnosti.

Základem hodnotového systému v USA se stal individualistický, antiautoritářský a zároveň podivně legalistický anarchismus. Z rovnostářství přežívá už jen odmítání podřizovat se nadřízeným, což vede k užívání každodenní brutality k tomu, aby se dalo najevo, kdo vládne komu.

Zdá se, že Američané jsou posedlí sebou samým. Hlavním tématem americké kultury zůstává americká realita. Nikdo v Evropě se nikdy nesnažil napsat "velký anglický román" či "velký francouzský román", ale Američané se stále snaží napsat "velký americký román".

Je zdánlivá neměnnost Spojených států iluzí? Amerika je ve svěrací kazajce ústavy z 18. století, a tak jsou instituce Spojených států daleko více neměnné než instituce mnoha jiných zemí. V důsledku toho se také do americké vlády většinou nedostanou velké osobnosti, protože rychlé, celostátní rozhodování je téměř nemožné.

Spojené státy, alespoň v politickém životě, je země, která je zařízena na to, aby fungovala prostřednictvím průměrných lidí, protože musí a protože je dostatečně mocná na to, aby si to mohla dovolit. Je to jediná země, v níž byli rázem nahrazeni tři schopní prezidenti (Roosevelt, Kennedy a Nixon) lidmi, kteří neměli pro prezidentský úřad ani kvalifikaci, ani se od nich neočekávalo, že ho zvládnou, a na vývoj v USA ani na světovou historii to nemělo vůbec žádný vliv.

Od ukončení studené války se Spojené státy tiše připravují na to fungovat jako jediná světová supervelmoc. Potíž je, že tato situace nemá historický precedens a americký systém se soustřeďuje na ambice a reakce v rámci primárek v New Hampshire a na provinční ochranářství, které nemá ponětí, co si počít se svou mocí. Svět je pro Ameriku zcela určitě příliš velký a komplikovaný na to, aby mu mohla jediná supervelmoc dlouhodobě dominovat.

Megalománie je však charakteristickou chorobou z povolání u vítězů, pokud ji neovládá strach. Nikdo ovšem neovládá současné Spojené státy. Jejich obrovská moc je schopna destabilizovat svět.

"Okupační nemoc vítězících mocností" byla posílena iráckou válkou. Politika a strategické ambice lidí, usilujících o globální nadvládu, zlikvidovaly skutečnou "koalici ochotných", na niž se mohly Spojené státy spolehnout v době studené války a v době první války v Perském zálivu. V důsledku této mocenské politiky nezískaly Spojené státy pluralitu svobodných hlasů v Radě bezpečnosti OSN, dostaly se do bezprecedentní izolace a globální nepopularity, jsou obklopeny strachem a nikoliv nadějí.

Svět je bezpochyby více destabilizován - nejen na Blízkém východě, ale všude: v Evropě, kde je Evropská unie nejednotná a oslabené NATO se rozkládá, ve východní Asii, kde existoval organizovaný mezinárodní systém. Jak se vítězné Spojené státy připravují po útoku na Irák na americké prezidentské volby, nejistota obklopuje i veřejnou diskusi, která se pohybuje mezi jazykem drsné mocenské politiky, sebeobelháváním, lžemi a orwellovským newspeakem.

Naším problémem není, že jsme nyní amerikanizováni. Navzdory obrovskému vlivu kulturní a hospodářské amerikanizace, je většina světa i nadále velmi odolná vůči americkému modelu politiky a společnosti. Je to asi proto, že Amerika je velmi málo systematickým, a tedy exportovatelným společenským a politickým modelem kapitalistické liberální demokracie, založené na univerzálních principech individuální svobody.

Spojené státy zůstávají nekonečným procesem, který zkreslují velké peníze a veřejné emoce, je to systém, který se snaží neustále opravovat veřejné i soukromé instituce, aby vyhovovaly realitě, kterou neměnná ústava z roku 1787 nemohla předpovídat.

Amerika se prostě nedá kopírovat.

Naším hlavním problémem je, že americké impérium neví, co chce dělat anebo co může dělat se svou mocí. Trvá nyní jen na tom, že ti, kdo nejsou s ním, jsou proti němu. To je problém života v "americkém století". Vzhledem k tomu, že je mi 86 let, těžko se dožiju jeho vyřešení, uzavírá autor.