Samozřejmě, mít obecná závazná pravidla pro Unii bude nesmírně důležité. Bylo by to -- tehdy ještě v mnohem skromnějších poměrech iniciované --logické dovršení příslibných výchozích ujednání z Říma z roku 1957.

Výchozím moderním vzorem formulace ústavních práv je americká ústava. Byly v ní uplatněny principy montesquieuovské dělby státních mocí a velmi pečlivě ústavodárci zvažovali, jak vyvážit vzájemně kompetence jednotlivých států Unie s kompetencemi federálními. (Vzpomeňme také Madisona, Hamiltona, Jaye a jejich "The Federalist"!) V oněch "zakladatelských" letech mohl vyvstat problém nedostatečných finančních zdrojů ústřední vlády, a to jak pro podporu ekonomické expanze (včetně územní), tak pro zřízení účinných branných sil (včetně námořních).

Také bylo nutno zohlednit případné poměrné zastoupení (umožňující výhody státu s početnějším obyvatelstvem, v Kongresu) a současně zásadu parity (každý stát vysílá stejný počet zástupců do Senátu). Deset prvních Dodatků této Ústavy včleňovalo do souboru práv také práva občanská. Možná že by se nemělo teď na ty dávné zkušenosti ("tvůrčím způsobem") zapomínat.

Pokud jde o zásadní otázky EU, zatím při hlasováních platila zásada jednomyslnosti. Při větším počtu členů (od příštího roku už 25!) by dodržování jednomyslnosti podvazovalo akceschopnost Unie. Pak ovšem je nutné zvážit, kde a jak uplatňovat (možná přibližně) zásadu poměrného zastoupení, a kde a jak uplatnit zásadu parity. Zatím se počítá s tím, že -- podle dohod z Nice z roku 2000 -- při projednávání zákonů EU třeba Německo má hlasů 29, zatímco Španělsko (s polovičním počtem obyvatelstva) 27! (Stejně hlasů jako Německo má Británie, Francie a Itálie; stejně hlasů jako Španělsku se přisuzuje Polsku.) V EU se ví, že tohle nemůže dlouho vydržet. Role států "střední velikosti" je zvýhodněna, efektivní podíl na rozhodování u států velikosti ČR je neúměrně menší.

Aspoň na chvíli se zamysleme nad tím, zda EU (ne)má napříště hrát roli makrostátu. (A tím také roli vyčleněného "suveréna"!) Nejviditelněji se suverenita promítá uvnitř měnou a vybíráním daní, a vně armádou a zahraniční politikou. Všechny tyto fenomény jsou už v rámci EU zviditelněny. Měna euro se od výchozí parity s dolarem (a následného setrvalého poklesu pod jeho nominální hodnotu) dostala nakonec nad nominální hodnotu dolaru a představuje peněžní jednotku potenciálně velmi silného (a nadějného) trhu. Uvnitř EU také existují rozpočtové finanční toky, spolu s přerozdělováním dohodnutých odvodů do společného rozpočtu. Pokud jde o vojenství, jako kdyby vedle organizace NATO měly vzniknout -- že by jen pro začátek? -- integrované vojensko-policejní síly EU (uvažované pro případné nasazení také mimo hranice EU!). Nu a pokud jde o zahraniční politiku, zde nejlépe aktuální trend představuje současný návrh na personální obsazení funkce zahraničního ministra EU.

Takže tu už v rámci EU začíná vznikat (nebo je aspoň už navrhována) celá řada funkcí a institucí nadstátní ("federální", "unijní") povahy. Unie má státní vlajku, hymnu, parlament, měnu (s rozpočtem, s ústřední bankou). V EU taky už máme funkci předsedy Evropské komise a sbor komisařů EU, a taky máme Evropskou radu.

V rámci návrhu Ústavy EU zatím mají nově vzniknout dvě velmi personálně exponované funkce, předseda ("prezident") Evropské rady a ministr zahraničních věcí. Všimněme si třeba resortu ministra zahraničí. Je ovšem zcela jinou otázkou, že zatím ten čerstvě navrhovaný "ministr zahraničí EU" nebyl -- ústavně, ani jinak --vybaven potřebnými pravomocemi. Jednotlivé členské vlády EU nedelegovaly (jen zatím?) na nikoho ani koncepci "národní" zahraniční politiky, ani svrchovanost nad vojenskými silami. Jak by pak mohl za aktuální situace vykonávat svou funkci? Jak by mohl případně uplatnit jako prostředek diplomatického nátlaku vojenskou hrozbu? Je pak vůbec racionální (a hospodárné) takovou funkci zřizovat?

Přesto lze možná říci, že sám projekt Ústavy EU nemusí být automaticky špatný. Copak není v politice nutné s předstihem počítat s možnými "desideraty"? Jednou z otázek, která vyplula na povrch zrovna v dny zmíněného jednání v Řecku, je problém ilegální migrace do států EU (a samozřejmě případné právo azylu, spolu s náklady na zřizování sociální sítě pro takové lidi).

Velká Británie uvažovala o možnosti zřídit také tábory mimo stávající hranice EU; spolu s možností posílat "někam zpět" neúspěšné žadatele s menšími náklady (když by byli blíže zemím svého původu). Setkalo se to s nepříznivou kritikou. Je to jen jeden příklad možné agendy EU. Ne na každý členský stát EU dopadá ilegální imigrační vlna stejně intenzivně. Ale všichni by měli právo pokus o řešení tohoto -- humanitárního, populačního, fiskálního i sociálního -- problému hlasováním ovlivnit.

Tím se také automaticky dotýkáme problematiky lidských práv. Měla by být ústavně zajištěna. Ale zatím nově přistupující státy (včetně ČR) mají např. určitá omezení v možnosti uplatnit se na pracovním trhu kdekoli v EU, takže automaticky a paušálně by se třeba právo na práci kdekoli v EU nemohlo slavnostně proklamovat hned spolu s nějakým výchozím textem o ústavních funkcích Unie.

U nás zatím nevnímaný problém se týká celkové unifikace práva, včetně nezbytnosti reagovat na jeho stávající obecné principy. Britské právo např. zatím bylo zvykovým (opírajícím se o precedenty a konkrétní rozhodnutí právních případů); právo v ČR má až příliš nepřehlednou strukturu, kombinující kodexy s jednotlivými zákonnými úpravami (včetně novel, vyhlášek apod.; zatím jen obecně navazujíc na normy EU).

To zatím mnohem líp všechno vypadá se zavedenou praxí kolem eura a s ekonomickými kritérii, která musí všechny státy používající euro dodržet. (Nedávno i SRN hrozily potíže, že by nemuselo dostát 3%-ní mezi rozpočtového deficitu.) Přitom návrh Ústavy EU kupodivu s funkcí ministra hospodářství nebo financí zatím nepočítá!

Přiznám se, že zatím nedokážu přijatelně vyhodnotit navrhovanou funkci stálého předsedy ("prezidenta"!) Evropské rady. Stávající systém spojený s agendou Evropské rady možná není dostatečně účinný. Při zásadě počítající se stálým předsednictvím stěží lze očekávat, že by kdy došlo na představitele menších států (i když to snad nemusí být podstatné). Měl by nakonec v budoucnu takový "předseda Evropské rady" ("prezident"!) hrát roli obdobnou té, jakou dnes má prezident Spojených států amerických?

Zatím mají členské (a čekatelské) země EU před sebou "jen NÁVRH" Ústavy. Ten by měl být předmětem dalších úvah, posléze by měl projít schvalovací procedurou (včetně schválením jednotlivými vládami, případně i referendy). Zatím ovšem existuje zásada jednomyslnosti a možné potíže, kdyby ratifikace nebyla 100%-ní. (V návrhu Ústavy ovšem taky je už dána možnost ve dvouletém termínu z EU vystoupit.)

Když ČR už učinila tolik kroků směrem k integraci do EU, neměla by zřejmě okamžitě teď couvat. Do roka a do dne bychom měli být i my v EU. Samozřejmě, máme teď také problémy s realizací úsporných opatření (jež nutně spadají do téhož "kalendáře" nezbytných přístupových operací). V říjnu 2003 se začne v rámci EU diskutovat (a pak se bude také ovšemže hlasovat!) o daních, jaké vypíše EU. Podaří se dosáhnout jednomyslnosti? Za jakých podmínek?

Když zatím v EU nevládne hospodářská konjunktura, může si teď dovolit EU vytvářet nové finančně lukrativní funkce, jakými jsou "prezident" a "ministr zahraničí"? Kolik se bude muset vyčlenit peněz na integraci polského zemědělství? Může si EU dovolit věcně uvažovat o společné branné politice? Na základě jakých jiných principů než je zásada jednomyslnosti by pak EU uskutečňovala vojensko-policejní akce mimo EU? Najde se schůdná cesta k vyvážení zásady parity se zásadou poměrného zastoupení? Co se stane se zásadou "subsidiarity" (předpokládanou Laekenskou deklarací z prosince 2001), která měla přibrzdit expanzi pravomocí Unie?

Takových otázek je ovšem mnohem víc. Problémem budou zavazující odpovědi na ně. Naši političtí zástupci zatím z Řecka přivezli optimismus. Anglický "TheEconomist" svůj komentář otitulkoval slovy "Svými nejtemnějšími obavami jste osloveni, své nejsvízelnější otázky máte zopovězeny"... (Často jde ovšem jen o expozici problémů. U nás zatím v žádoucí šíři artikulovány valně nebyly.)