Kormidelník Konventu Valéry Giscard d'Estaing, řečený VGE, může být spokojený. Podařilo se mu proplout průplavy i jezy, zdolat v přístavech kopce, skaliska i strmé hory, a vrátit se po patnácti měsících od otevření, zpět do lůna Evropy, posílen o legitimitu těch, kteří dosud byli z dialogu o budoucnosti Evropy vyřazeni. Konvent, ta zvláštní pracovní komora, tvořená rozhodnutím v Laekenu "radou moudrých" -- zastupující vlády i národní parlamenty, i svého druhu občanskou společnost, včetně deseti kandidátských zemí -- nyní předkládá mezivládní konferenci států návrh Evropské ústavy.

Máme si společně s Giscardem připít šampaňským, nebo alespoň bohemia sektem? Myslím, že je to předčasné. Měli bychom ale nejprve poděkovat všem těm, kteří vydrželi a neztratili trpělivost a vůli, a dokázali v průběhu času vnést svůj vklad do textu, který bývá označován jako ústava. Skutečnou ústavou ale není (v právní řeči jde o "ústavní smlouvu"), je možné ji ale rozhodně vnímat jako dobrý úvod k ústavě skutečné. K tomu, aby ústavou byla, musely by demokratické pravomoci přejít mnohem více do rukou těch, kteří tvoří samotný zdroj veškeré demokratické moci. Zatím tuto moc tvoří státy, s jejich vládními zástupci. Budoucí Evropská ústava by ovšem měla náležet evropskému lidu.

Schizofrenie moci

Je pochopitelné, proč tomu tak není. Evropská unie vznikla jako složité předivo (v zásadě čtyř) smluv mezi státy a jejich vládami. Způsob, jaký zvolil jeden z "otců zakladatelů" Jean Monnet, tedy ryze ekonomické rozšiřování tržního prostoru, se po Maastrichtské smlouvě (a zavedení jednotné měny) dostal do fáze, vyžadující přístup politický. Právě tento přístup, reagující na kritiku "demokratického deficitu" stojí u základů návrhů "ústavní smlouvy", jak ji předložil VGE. "Inspirována vůli občanů států Evropy vystavět svou společnou budoucnost, tato ústava zakládá Evropskou unii, na níž členské státy přenášejí pravomoci, aby dosáhly svých společných cílů," čteme hned v článku I-1. Není tu ani slovo "evropském lidu", chybí tu ona magická formulace ústavy americké ("We the people..."/"My lid..."), zato je tu zmínka o "inspiraci vůlí občanů států". Tento odstavec, mimochodem, hned v úvodu odpovídá kritikům, kteří mluví o evropském "superstátu". Nikoliv, pouze "občané států Evropy"...

Občané států jsou přitom podle většiny evropských ústav "zdrojem veškeré moci". Návrh evropské "ústavní smlouvy" ale moc rovnoměrně dělí mezi státy a vlády na jedné straně (zastoupené Evropskou radou a Radou ministrů) a Evropskou komisi, jejíž předseda by měl být volen Evropským parlamentem, což je historicky první pokus o evropskou legitimitu "moci lidu" na straně druhé. Předseda komise má ale legitimitu oslabenu faktem, že ho k volbě parlamentu navrhuje rada. Průsečíkem těchto dvou vlivů mezi komisí a radou je pozice ministra zahraničních věcí: navržen oběma "komorami" (radou i komisí), zastává funkci místopředsedy Evropské komise.

Zmínka o "komorách" (Evropská rada a Evropská komise) je tu na místě. Pro lepší orientaci bychom měli totiž vidět, že za spletitou kompozicí této současné schizofrenie moci, se rýsuje mnohem přehlednější model, který by rovněž lépe slušel demokratickému svazku, pluralitě moci a zastoupení občanů v Evropské unii.

Hledání duše

Jeden z nejvýznamnějších evropských historiků, Francouz Jacques Le Goff, napsal: "Evropa má jméno více než 25 století, ale stále je ve stádiu projektu." Tato skutečnost, jež bývá zdrojem různých postojů a kritiky, tvoří -- řečeno s Freudem -- její "nekonečné kouzlo". Někdy to dokonce vypadá, že Evropa, s níž se dokážeme identifikovat jenom s vypětím všech sil, vlastně neexistuje. To by ovšem nesměly existovat instituce, které potvrzují pravý opak: Evropská centrální banka, Evropský soudní dvůr, Evropský parlament. Logika vývoje od ekonomické moci -- mimochodem nejsilnější v globálním měřítku -- směrem k té politické, posiluje identitu evropanství, která díky společné odvaze a velkorysosti Francie a Německa, před 50 lety zahájila dosud nejambicióznější projekt na kontinentu. Oba státy by si ale samy nevystačily. Společně s Beneluxem a Itálie ale dokázaly překonat mnohem více.

Měli bychom tušit, že kvalita politické moci záleží rovněž na kvalitě kompromisu: ne vždy dosáhneme vítězství zbraněmi, porážka ve válce může být naopak správným motivem pro systém, v němž mohou mít místo i jiné než válečnické ctnosti. Právě kompromis mezi radikálností evropské vize, jež by připomínala Spojené státy evropské, jak si je přál Winston Churchill, a pragmatismem států, vyšlé z poslední krvavé evropské války, tvoří uhelné kameny nynější stavby, která rozšířila své staveniště i o východní Evropu (včetně její střední části). Po pádu železné opony tleskalo českému prezidentovi Václavu Havlovi většina západních politiků: bylo to ovace vestoje za nadšených výkřiků. Mnozí vnímali Havlovy projevy jako nejlepší vyjádření zkušeností komunismus, jež do Evropy přinese tolik očekávanou "duši Evropy".

Můžeme se přít, zda výrazem této duše je zmínka v preambuli Giscardova návrhu, kde se mluví o "kulturním, náboženském a humanistickém dědictví Evropy". Také zde je ovšem řeč o "inspiraci". Křesťanství jistě formovalo podstatnou měrou "duši Evropy", otázkou ovšem zůstává, zda i jemu byl vždy "člověk ústřední lidskou postavou", jak se praví v odstavci dalším. Prázdnota, která je někdy přítomna i v "českém snu" plných hypermarketů, by patrně neměla být tím hlavním hybatelem evropské vize. Troufám si tvrdit, že zdroje duše bychom měli hledat společně -- dějiny nejsou přece jenom sérií krvavého násilí, ale i velkorysých lidských projektů -- a to prostřednictvím vzájemného poznání. Možná bychom byli méně v zajetí bludných představ o charakteru a aspiracích národů jiných, často i toho svého, a dokázali najít mnohem více společného.

Pro sjednocující se Evropu by bylo fatální chybou počítat zlaté hvězdy na evropské vlajce jako shluk "španělských vesnic", o nichž nemá ani jedna strana žádné potuchy. Mimochodem, zatímco my Němcům říkáme "němí", termín "španělská vesnice" se v němčině překládá jako "česká vesnice".

Evropa občanů

Byla by ale fatální chyba, jak se nám to v minulosti již několikrát stalo, budovat v Evropě vlastní "Potěmkinovu vesnici". Česká republika již prošla prošla dostatečně před vstupem do Evropské unie fází "rentgenování", aby si o nás někdo dělal iluze, prošla i značnými legislativními změnami. Nezbývá tedy nic jiného, než nabídnout spolu s částí suverenity i zástupy vzdělaných a vyškolených expertů, kteří to té Evropě ukáží! Měli bychom ale chtít více: kreativity a schopnosti improvizace máme dosti... Není ale pravda, že by Evropská ústava v té nynější podobě nenabízela prostor i pro občany. Pro čtenáře české ústavy, kde se píše o demokracii jako o "soutěži politických stran", bude možná překvapením, že se tu dočte nejen o "parlamentní demokracii", ale i "demokracii participativní". Již článek I-45, odstavec 3, věnovaný právě parlamentní demokracii, přináší následující znění: "Každá občanka a občan má právo podílet se na demokratickém životě Unie. Rozhodnutí jsou přijímána otevřeně a co nejblíže občanům, jak to jen bude možné."

Občanská Evropa ale nejlépe ukáže své aspirace v hned dalším článku. Participativní demokracie, kterou v Čechách, na Moravě i Slovensku, důsledně celých deset let likvidovala rukou nedílnou a svornou většina politických stran a vlád, má v textu dosti významný 2. odstavec, článku I-46: "Instituce Unie vedou otevřený, průhledný a pravidelný dialog se zástupci sdružení a občanské společnosti." O míře revolučnosti odstavce 4, kde se píše o možnosti přímo "měnit ústavu", se vedou spory. Budete k tomu potřebovat alespoň milión podpisů pod vaši petici. Málo, nebo hodně? S ohledem na počet obyvatel dnešní Evropy, to myslím není málo -- vlastně celá Praha. Za zmínku stojí rovněž umístění Charty základních práv občanů do 2. části dokumentu. O míře vztahu k budoucí vizi toto umístění zatím vyznívá ambivalentně. Budou práva občanů až na druhém místě za technologií a mechanismy moci?

Kroky

Návrh ústavního textu přechází od podzimu do rukou zástupců vlád, kteří ho mohou rozcupovat na kusy. Český premiér Vladimír Špidla již na soluňském summitu doplnil jednu větu, jednu závorku a hledal v boji proti "velkým" některé "malé" či "větší". Jistě reálpolitika se nevyhne ani Evropské unii. A český státní zápas o komisaře po roce 2009 k takovým zápasům jistě patří. Než ale podlehneme kouzlu mocenských her, měli bychom si v klidu dokument návrhu Evropské ústavy přečíst. Na rozdíl například od Francie, kde ji publikoval 18. května večerník Le Monde, o ní v českých novinách vedou diskusi chytráci, co ji ani neviděli. Zjistíme totiž nejen, co jsme možná nevěděli, ale můžeme se pokusit zformulovat i první návrhy, které by evropskou budoucnost postavili na pevnějších základech.

Dokážeme najít odvahu ke třetímu kroku? První ekonomický, druhý politický: oba byly víceméně vykonány. Krok třetí, směrem k Evropě občanů -- hrdých a svéprávných -- zatím učiněn nebyl. Cesta k demokratické Evropě, závislá dosud na svých vládách, jež často živí reflexy nacionalismu a strachu, není snadná; stojí na ní ovšem její efektivita, konkurenceschopnost ve světě i přitažlivost jejích hodnot. Myslím, že po přijetí této "ústavy", bude nutné přijmout ústavu novou, vyjadřující plně zájmy lidu -- občané jsou v tomto textu zatím tak trochu skryti.