Okolnosti tohoto konkrétního shromáždění byly ovšem příliš pobuřující i pro tu část veřejnosti, kterou jinak akce neonacistů ponechávají v klidu. Anarchisté, kteří proti fašistům a neonacistům vystupují vždy, proto mohli na své protiakci počítat i s jistou podporou jindy pasivních lidí mimo antifašistické hnutí. Protiakce byla svolaná do Maiselovy ulice, přímo do trasy neonacistického marše, s cílem pochod zablokovat a neonacisty nepustit dále.

Po půl páté se na stanovené místo začali scházet lidé, kterých se celkem sešlo (odhadem) na 150, z toho asi polovina antifašistů, početně byli také zastoupeni aktivisté různých židovských sdružení a také neorganizovaní lidé, kterým prostě jen vadil pochod fašistů. Místo bylo obklopeno velkým množstvím policejních hlídek, které si krátily čas čistě selektivní perlustrací účastníků akce. Mladí lidé, kteří byli pokládáni za antifašisty, byli okamžitě zaznamenáni, starší lidé kontrolováni nebyli.

Dvojí metr umocnil svými hrubými poznámkami na účet anarchistů i policejní velitel. Jeho velká chvíle nadešla, když krátce po čtvrt na šest předstoupil před antifašistické shromáždění a hrdinsky oznámil, že akce neonacistů byla rozpuštěna. Velká část účastníků ho odměnila potleskem, který si dovolili rušit pouze anarchisté, kteří měli aktuální informace, jak tomu bylo ve skutečnosti.

Policie, která se tváří, že proti neonacismu dělá, co může, totiž žádný průvod neonacistů nerozpustila, to udělal zástupce magistrátu. V tu chvíli by se měli náckové rozejít, což však neučinili. Zapálili pochodně a vydali se na organizovaný pochod opačným směrem, došli až na Palackého náměstí, kde svoji akci ukončili.

Už v okamžiku, kdy vyšli, neměli svoji akci nahlášenou a proto je mohla policie bez mrknutí oka "posbírat", na což by podle zákona měla právo. Kdyby ovšem chtěla...

Ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo, pochod neonacistů byl s největší pravděpodobností výsledkem dohody právě s policií, která jim zřejmě umožnila volný průchod výměnou za změnu trasy. Tedy policejní kůň se nažral a fašista zůstal celý.

Všichni mohli být podle policejní logiky spokojeni. Antifašisté proto, že neonacisti neprošli židovským městem, policie proto, že nedošlo ke konfliktům i neonacisté; ti ovšem nejvíc. Prošli se -- opět pod policejní ochranou -- beztrestně městem se zapálenými pochodněmi a nacionalistickými hesly jako za starých časů. Šli pouze jinou ulicí, místo turisticky atraktivním židovským městem čtvrtí, kde mohli děsit obyčejné lidi, její obyvatele.

Blokádu nacistického pochodu lze hodnotit úspěšně, fašisté skutečně neprošli tam, kam chtěli. Policie dokonce nezmlátila antifašisty, jak mívá ve zvyku. Svůj zvyk dodržela pouze v tom, že s fašisty uzavřela prachsprostý handl, kde jim - ač nemusela - zajistila pochod městem.

Antifašistické shromáždění podpořilo i mnoho lidí mimo antifašistické hnutí, což je rozhodně kladný prvek. Smutnější už je, že části přítomných stačil ke spokojenosti fakt, že neonacisté nepůjdou židovským městem. Skutečnost, že budou obtěžovat jiné lidi v jiné ulici jim už tolik nevadil. Fašista je ale pořád fašistou, ať už má za sebou kulisu synagogy židovského města, činžáku v Myslíkově ulici, nebo paneláku na Jižním městě. Proto doufejme, že obyčejní lidé přijdou spolu s antifašisty zablokovat i další veřejnou prezentaci fašistických a nacistických myšlenek.

Co ale s prezentací sionismu? Blokáda fašistického pochodu s sebou přinesla i jeden nepříjemný prvek. Skupina židovských protestujících se prezentovala vlajkou státu Izrael na demonstraci proti neonacistům. Je faktem, že Židé jsou jedni z těch, kteří jsou aktivitami neonacistů silně ohroženi, a i proto se proti aktivitám neonacistů spíše postaví, než ostatní společnost. V praxi toto byl ale zcela ojedinělý případ přítomnosti Židů na antifašistickém shromáždění. Že by fašisté vadili, pouze tehdy, když chtějí pochodovat kolem synagog?

Zarážející je ale fakt propagace izraelského státu na protifašistické demonstraci. Genocida Palestinců při jeho násilném budování a pokračující útlak arabského etnika, je srovnatelný s genocidou židovského nebo romského obyvatelstva nacisty za druhé světové války. Bezvýchodná situace Palestinců rovněž získává vliv radikálním islamistům k teroru obyčejných lidí, kteří s fašistickou politikou izraelské vlády nemají nic společného. Vzniklá nenávist mezi dvěma etniky je zapříčiněna shora, politikou vládnoucích tříd obou národů.

Opravdoví antifašisté právě proto odmítají propagaci Izraele - a to i pod záminkou antifašismu. Stejně jako se zastávají fašisty utlačovaných Romů a Židů, stojí i na straně obyčejných Palestinců proti izraelské vládě.