Pak by zřejmě pochopil, proč měl Mário nůž, na jehož kalibr upozorňuje. V Bratislavě působí stovky militantních neonacistů a jejich příznivců. Jejich činy jsou známé, jen od incidentu mezi Slámkou a Máriem, jak dění blahosklonně nazývá, došlo k několika vraždám spáchaným neonacisty, včetně bodnutí muže do srdce nožem.

Romové jsou dennodenně terčem útoků neonacistů, řada z nich se obává vycházet na ulici. I Mário a Edo Bangovi se stali terčem těchto útoků a to opakovaně. V jednom případě skončil i Edo Bango na týden hospitalizován v nemocnici na Kramároch. Útočník nezjištěn, případ odložen. Celá řada jiných takových útoků a pronásledování neonacisty zůstala neohlášena na policii. Sympatie ne nevýznamné části policistů ke krajní pravici jsou všeobecně známy. Ubití Roma k smrti policisty na policejní stanici je jen špičkou ledovce. Málokterá oběť útoků neonacistů hlásí případ na policii, aby měla pak měla ještě další potíže.

To zažila i rodina Bangových po zatčení Mária, když policisté hovořili o jejich matce jako o cikánské piče a na stanici měli vylepené samolepky krajně pravicové rasistické Slovenské národní strany, sympatizující s fašistickým Slovenským štátem.

O atmosféře, která panuje v Bratislavě vypovídají i nedávné ostře rasistické pokřiky slovenských rowdies (fotbalových fanoušků), mezi nimiž tvoří neonacisté tvrdé jádro, při utkání s Anglií.

Zatímco tedy nekritickým obhajcom takisto uniklo, že nosiť dlhú dýku na verejnom priestranstve je priamym porušením zákona a už samé o sebe niečo hovorí o osobnosti či zámeroch jej majiteľa, panu Sedláčikovi uniklo, že zejména pro mladé Romy je to nutnost, pokud nechtějí být jen dobytkem na porážku pro neonacistické vrahy.

U Branislava Slámky autor článku zdůrazňuje, že byl student, jako by to byl nějaký patent na slušnost. Většina mladých lidí jsou studenti. Kdyby postupoval objektivně, jak úzkostlivě nabádá nás, kteří se zasazujeme za Máriovo osvobození, tak by musel napsat, že Mário je řádně vyučen a byl bezproblémovým zaměstnancem. Obě tyto věci jsou v prakticky segregovaném školském systému a vysokou úrovní rasové diskriminace, jaká panuje (nejen) na Slovensku, přinejmenším na stejné úrovni jako Slámkovo studium. Že je Mário inteligentní mladík ukazuje třeba to, že se za rok a půl, jež strávil ve vazbě samostudiem, bez učitelů a osnov, naučil slušně anglicky.

Rodiče Branislava Slámky popírají, že byl neonacistou. Je mi upřímně líto rodičů, kteří přišli o syna. Faktem je, že o jeho sympatiích k neonacismu nemuseli vůbec vědět. Málokterý středoškolák, sympatizující s tímto hnutím přijde domů za rodiči a řekne: Mámo, táto, holocaust nebyl, Hitler dal lidem práci a udělal v Německu pořádek, když zlomil moc židů a zednářů.

Kampaň za Mária tuto informaci zveřejnili proto, že ji mají potvrzenu z několika nezávislých zdrojů ze strany antifašistů, kteří sami byli terčem útoků neonacistů, na nichž se Slámka podílel. Jde o mladé lidi, kteří nepůjdou svědčit k soudu. Proč?

Eufemisticky řečeno, z obav před odvetou neonacistů. A neeufemisticky nechtějí jednou večer jít domu, najít svůj byt vypálený neonacistickou zápalnou lahví nebo být přepaden neonacisty, chodit po ulici ve strachu, že kdykoliv může přijít skupina skinheads, která pošle na invalidní vozík. Prostě mají pořádný strach a mají mít z čeho strach. Ve skutečnosti by bylo takové svědectví hrdinským činem.

Slámka byl podle těchto zdrojů členem neformální skupiny, která se sama nazývala nacionální socialisté.

Pohřeb Slámky se objevil také v televizním zpravodajství, takže každého televizního diváka mohla praštit do očí vysoká účast neonacistických skinheads na pohřbu. Pan Sedláčik se na televizi asi nedívá nebo nechce vidět. Na Slámkově pohřbu to prostě vypadalo jako na skinheadském srazu.

Jistě, neonacisté mohli využít tohoto případu ke své politické prezentaci. Ale ani pan Sedláčik zřejmě nebude přesvědčen o organizačních a politických schopnostech mladých neonacistů, že by tito dokázali tak rychle reagovat a navštívit v hojném počtu pohřeb člověka, který zemřel rukou Roma a ještě levicového aktivisty a který s nimi nemá vůbec, ale vůbec nic společného. Tak třeba zorganizovat v podvečer pogrom po pár posilňujících doušcích pěnivého moku či borovičky to ano! Ale uvědomit si urychleně možnost politického využití případu a dát dohromady desítky svých soukmenovců k účasti pohřbu oběti cikánského řádění?

Sedláčik upozorňuje na militantní oblečení Mária, jakoby nechtěl vědět, jaká je dnes móda mládeže. Pokud se chce držet těchto argumentů, pak by neměl zapomenout, že Slámka byl oblečen v pro neonacistickou a krajně pravicovou mládež typickém oblečení značky Lonsdale.

Sedláčik se snaží Mária zařadit mezi politicky nepřijatelné a násilné tím, že tvrdí, že má blízko ke Komunistické straně Slovenska a byl na protestech proti MMF/SB v Praze. Takže si zaslouží strávit své mládí ve vězení, protože stejně podporuje totalitní režim a násilné protesty.

Není vůbec divu, že řada Romů sympatizuje s KSS a hledí k minulému režimu s nostalgií. Po roce 1989 totiž přišla většina z nich o práci a stala se terčem rasistických násilných útoků neonacistů. To za minulého režimu nebylo a tak si mnozí z nich tuto minulosti idealizují. Ostatně dinosauří stalinistická politika KSS získala podporu 6,5% slovenských voličů v nedávných volbách, takže podobné iluze má přibližně 160 tisíc slovenských občanů.

Ovšem Mário nepatřil mezi ně. Vždy byl kritický k minulému režimu a k nacionalistické politice KSS obzvláště. Jeho politické sympatie směřují k protistalinským proudům v komunistickém hnutí k těm, které za minulého režimu materiálně i morálně podporovali boj obyčejných lidí proti stalinské byrokratické tyranii, na rozdíl od většiny dnešních velkých antikomunistů. O tom by jistě mohli vyprávět veteráni disentu jako byl třeba Petr Uhl a jiní.

Násilníka se z Mária Sedláčik snaží udělat pomocí klasické demagogie. Protesty proti MMF/SB byly násilné, Mário se jich zúčastnil, z toho plyne, že Mário je násilník. Podobně mohu dokázat, že pan Sedláčik je příšerným novinářem, protože přece žije v Bratislavě a naprostá většina obyvatel Bratislavy v životě nenapsala jediný článek.

Násilností během protestů proti MMF/SB v Praze se zúčastnilo 500-1000 účastníků, celkem jich bylo přibližně 15 tisíc. Mário se zúčastnil pokojných pochodů 23. září a 24. září, v den D, 26. září, se zúčastnil žlutého odborářského a socialistického pochodu, který byl nenásilný. Násilnosti přitom probíhaly v pochodu modrém.

Takže Sedláčikův závěr je jednoduchý: využij své demokratické právo protestovat proti institucím, jejichž politika je zodpovědná za destrukci planety, nesmírnou bídu v zemích Třetího světa, včetně smrti milionů lidí hlady nebo na snadno léčitelné nemoci, a soud by ti to měl spočítat jako přitěžující okolnost.

Pan Sedláčik též mluví o zprávách, že bratři Bangové v tlačenici kradli, na což měl Slámka upozornit. Výhodně zapomíná, že tuto informaci podala policie médiím, aniž by měli svědka, který by to potvrdil. Jediným nezávislým svědkem, který to potvrdil, byl řidič autobusu pro média. Učinil to ale až zpětně po té, co se tato informace objevila v médiích, nehledě na to, že celý incident se odehrál v zadní části autobusu, takže pokud byl autobus, jak tvrdí pan Sedláčik, přeplněný řidič ani nemohl být svědkem takové události. Prostě podlehl mediálnímu tlaku.

Dále se pan Sedláčik nezmiňuje o zjištění vyšetřovatele, že Slámka nezemřel v přímém důsledku poranění jemu způsobených Máriem, ale díky tomu, že nebyly ošetřeny všechny jeho rány.

Sprostí vrazi Mário a Edo Bangovi totiž ihned přivolali záchranku a policii. Jak by si to mohl vysvětlovat pan Sedláčik a jiní? Snad jedině prohnaností vrahů, kteří chtěli svůj podlí čin zamaskovat tímto gestem. To by ovšem bylo odůvodnění jak z procesů v 50. letech. Každému nezaujatému člověku dojde, že zavolání sanitky znamená pokus o záchranu života zraněného. Vrah je ten, kdo koná v úmyslu způsobit smrt. Takový člověk ovšem a na tom se snad shodneme nevolá sanitku.

To samé v případě zavolání policie. Když někdo zavolá policii, musí být dost přesvědčen o tom, že se nedopustil žádného nezákonného jednání, za které by mohl být stíhán.

S notnou dávkou ironie musím poznamenat, že pokud je Mário Bango sprostý vrah a přitom zavolal pro svou oběť sanitku a na sebe jako pachatele vraždy policii, pak by měl být okamžitě zproštěn viny pro psychickou chorobu a umístěn do psychiatrické léčebny.

O nestrannosti a profesionalitě soudců svědčí například předchozí soudy. Soudce Škultéty dal velký prostor prezentaci Róbertu Ficovi, předsedovi populistické strany SMER, který zastupuje nároky Slámkovi rodiny, zatímco Mário i jeho obhájce byli neustále okřikováni a přerušováni, aby případ nepolitizovali. Soudce byl následně odvolán za braní úplatků v jiné kauze.

Veřejnost v USA nebo v západní Evropě má více zkušeností s obdobnými případy, je zde zralejší občanská společnost. Proto také zde případ vzbudil daleko větší solidaritu s Máriem než například v Česku či na Slovensku, včetně podpory významných osobností z uměleckých kruhů, poslanců či odborových předáků. Avšak i v České republice ve dvou obdobných případech Pavla Opočenského a Michala Patery byli pachatelé soudem osvobozeni. Přitom v jednom případě byla na sebeobranu použita dokonce střelná zbraň.

Pisatelé jako je pan Sedláčik pouze zneužívají politické nezkušenosti slovenské veřejnosti, jejích protiromských nálad a faktu, že mají svědci neonacistických aktivit Slámky strach vypovídat, k tomu, aby vykreslovali primitivní obraz Mária jako cikánského vraha a Slámky jako vzorného studenta a Slováka.

Máriův případ má také širší společenský význam. Odsouzení Mária bude vzkazem neonacistům, že mohou pokračovat ve svých vraždách a útocích na všechny, které označí za odnárodněný odpad lidské společnosti, a pro ty druhé vzkazem, aby raději nevycházeli na ulici nebo zvolili emigraci a vylepšili tak obraz Slovenska ve světě.