Úvodem rekapituluje britské reportér příběh rodiny Kolomparů v Maďarsku, jejíž členové po delším pobytu ve stanu, poté, co bouře zničila jejich dům, měli být přestěhováni do nového bytu v jiném městě. Při příjezdu na ně čekali místní protestující místní obyvatelé. Mladé romské dvojici doporučovali, ať se odstěhují do Indie, že je na tomto místě nikdo nechce. Demonstraci podporoval místní starosta, který občanům doporučil, aby své domy a byty neprodávali Romům. Aby zabránili Romům nastěhovat se do svého nového bytu, místní maďarští obyvatelé ho začali ničit. Než přijela policie, poškodili vážně střechu a zničili okna a dveře. Tak bydlí Kolomparovi v malé osadě na hranici města s asi šesti dalšími romskými rodinami, které také přišly v bouři o příbytky. V domech je sice elektřina, ale není tam topení a zdrojem vody je jediný vodovodní kohoutek, připevněný na trubku v rohu místnosti.

Romové se však domnívají, že doba od nynějška do vstupu žadatelských zemí do EU v květnu 2004 je právě tou citlivou dobou, kdy je možno na státní úřady vyvíjet podstatný tlak. A vzhledem k tomu, že středo a východoevropské země chtějí vstoupit do EU, jejich vlády většinou v romské otázce s Bruselem spolupracují.

Vlády podepsaly téměř všechny mezinárodní dohody o právech menšin a užívají směrnici Evropské unie o rovnosti ras jako vlastní měřítko. Například česká vláda zahájila od roku 1997 kampaň proti rasismu, vytvořila poradní úřad pro romské otázky, změnila zákony o občanství, zpřístupnila Romům víc vzdělání a zaměstnává mnoho romských poradců a asistentů ve školách a ve státní správě. Právě v době, kdy byli Kolomparovi vyháněni z města, sledovalo celé Maďarsko i celá středovýchodní Evropa Irské referendum o rozšiřování Evropské unie. Hlasování v irském referendu rozšíření EU schválilo.

Kolomparovi o irském referendu nevěděli, ale jeho výsledek bude mít zřejmě na jejich život velký vliv, míní britský reportér. Už po celou řadu let je zdůrazňováno maďarské vládě, že pokud si Maďarsko přeje vstoupit do EU, bude must zajistit, aby lidé jako Kolomparovi, mohli bydlet, kde chtějí. Respekt pro práva menšin a zejména zacházení s Romy, je centrální otázkou při rozšiřování EU. Totéž je zdůrazňováno i vládě České republiky a Slovenska, kteréžto země mají vstoupit do Evropské unie příští rok, a Rumunsku i Bulharsku, které mají být včleněny do EU v roce 2007.

Při vyjednáváno o vstup do EU se hovořilo především o zemědělských dotacích, o korupci, o zločinnosti, o obchodování s lidmi a o otázkách lidských práv, avšak z hlediska morálního imperativu, jako lidská tragédie a jako hanba evropského kontinentu je zacházení s Romy, největší a nejrychleji rostoucí etnickou menšinou v Evropě mimořádným problémem.

Romské děti jsou často umisťovány do škol pro "duševně zaostalé", romská nezaměstnanost je vyšší než 70 procent a segregace romských příbytků je tak rozšířená jako předsudky lidí i diskriminace od úředních míst.

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že 91 procent Čechů má na Romy "záporný názor". Bývalý slovenský premiér Vladimír Mečiar jednou napsal, že "Slováci vytvářejí prvotřídní hodnoty, Romové jen sami sebe." Z průzkumu maďarských policistů vyplynulo, že 54 procent z nich je přesvědčeno, že zločinnost je klíčovou součástí romské totožnosti a 4 procenta míní, že je to dáno geneticky.

Etnická příslušnost Romy v podstatě identifikuje jako společenskou podtřídu. Avšak jejich osud je nyní součástí mezinárodní agendy a mnohé se zřejmě změní.

Romové odešli z Indie, z Pandžábu, pravděpodobně už v šestém století, asi v důsledku opakovaných nájezdů islámských bojovníků. Do Evropy dospěli koncem 13. anebo začátkem 14. století a usadili se většinou v její východní části. Za nacismu jich bylo podle odhadů zavražděno 200 000 až 1,5 milionu. Ti, kdo přežili, nesměli mít vzdělání, a tak je osud Romů za nacismu v podstatě nezdokumentován.

Za komunismu byla potlačována jejich etnická odlišnost v zájmu asimilace; za kapitalismu je pronásledována jménem šovinismu. V současnosti žije v Evropě asi 12 milionů Romů, Romové tvoří 10 procent obyvatelstva Slovenska, 8 procent Bulharska, 6 procent Rumunska, 5 procent Maďarska a 2 procenta v České republice.

Lidé se většinou chybně domnívají, že jsou Romové kočovníci. Ve skutečnosti už dlouhé stovky let žijí usazeni na jednom místě. Jinou falešnou představou je, že Romové tvoří jednu homogenní skupinu. Jako každá diaspora, i Romové byli silně ovlivněni prostředím, v němž se usadili. V Makedonii hovoří většina Romů romsky, v Maďarsku jich osmdesát procent hovoří maďarsky. Důležitou součástí romské kultury je náboženství; v Chorvatsku jsou Romové katolíky, v Bosně muslimy a v Srbsku příslušníky ortodoxní církve. Mnoho Romů ve východní Evropě má tmavu kůži jako Indové nebo Cejloňané, jiní jsou v podstatě běloši.

Evropská unie nyní určila datum, květen 2004, pro své dosud největší a nejproblematičtější rozšiřování. Tento proces se považuje za nevyhnutelný, avšak zároveň je pořád ještě nesmírně křehký. I když bylo 10 žadatelských zemí přijato, nadále trvají obrovské překážky. Hrubý domácí produkt všech 10 žadatelských zemí dohromady dosahuje jen HDP jedné země, Španělska. Půl roku před vstupem do EU se bude znovu hodnotit, jak plní kandidátské země požadavky Bruselu v klíčových oblastech, včetně otázky zacházení s Romy. Činitelé EU však přiznávají, že i když je romský problém závažný, vstup nových žadatelských zemí do evropské organizace to neohrozí.

Vzhledem k tomu, jak děsivým způsobem se zachází s Romy v členských zemích Evropské unie, je paradoxní, že tyto země vyžadují, aby se k nich země, žádající o vstup, chovaly slušněji. Na pražském letišti existuje britský konzulární úřad, který tam byl otevřen za jediným účelem: aby zabraňoval příchodu českých Romů do Velké Británie. V červenci 2001 odhalili dva utajení reportéři České televize každodenní diskriminaci britských konzulárních úředníků, když se dostavili na letiště s letenkami do Británie, stejným množstvím peněz a když konzulárním úředníkům poskytly tytéž informace. Romskému novináři bylo znemožněno nastoupit do letadla, jeho neromská kolegyně směla odletět. "Barva kůže hraje velmi významnou roli" při rozhodování britských úřadů, zda smějí někteří čeští občané cestovat, konstatoval loni v červenci český ministr kultury. Kanada přijala 70 procent českých Romů, žádajících o azyl, Británie jim ani nedovolí, aby do země přicestovali bez boje, nemluvě o tom, že by směli požádat o statut uprchlíka.

Takže Evropská unie nepožaduje od žadatelských zemí, aby dodržovaly práva Romů, protože by jí byli sympatičtí, ale proto, že se jich bojí. Za osmnáct měsíců, až deset žadatelských zemí vstoupí do EU, jejich občané získají právo svobodného pohybu po území všech dosavadních 15 bohatštích členských zemí. A to se týká i Romů. Británie a ostatní země je už nebudou moci deportovat. Takže se snaží zlepšit jejich situaci v jejich rodných zemích v naději, že vzdělanější, zaměstnanější a méně pronásledovaná romská populace bude méně pravděpodobněji chtít odcházet do zahraničí.

V malém českém městě Mimoň, 150 km severozápadně od Prahy, kde tvoří pětinu obyvatel Romové a 98 procent z nich je bez zaměstnání, už byl zahájen malý exodus. Za poslední dva měsíce odtud odjelo 40 rodin do Británie a do Irska. Ostatní se k odjezdu chystají.

"Potřebujeme Martina Luthera Kinga," zdůrazňuje jeden tamější Rom. Romové se však nedokázali sjednotit, a tak je něco takového nepravděpodobné. Vzhledem k tomu, jak intenzivně jsou Romové diskriminováni, zejména ve školství, málokterý Rom má v sobě sebevědomí k tomu, aby byl ochoten zaujmout vedoucí roli v romské politice.

Avšak v mnoha středo a východoevropských zemích je pokrok ve prospěch Romů jen symbolický. Mnoho organizací má pouze poradní statut anebo nemá zdroje na to, aby byly efektivní.

Problém není způsoben nějakým apartheidem ve východoevropských zemích, vysvětlují činitelé EU v Bruselu. "Jde o velmi složité poměry, jejichž součástí je sociální diskriminace a kulturní dědictví."

Ve východní Evropě skutečně už neexistují zákony, které by podporovaly rasismus, ale není tam vůle ani síla, které by podporovaly antirasismus. Romové ve středovýchodní Evropě nejsou ani tak obětí tamějších zákonů jako zákona pravdpodobnosti. Jejich život ochromuje diskriminace od institucí na všech úrovních ve společnosti. Statistiky o vzdělávání a zaměstnanosti dokazují, jak těžká je situace Romů. V České republice je 75 procent romských dětí vzděláváno ve školách pro děti s potížemi při výuce a 70 procent Romů je nezaměstnaných (celostátní průměr nezaměstnanosti v ČR je 9 procent).

Nejvíce ochromující vliv na život Romů má praxe a předsudky, které se projevují každý den na místní a na společenské úrovni.

Rodina Bajzů v české městě Mimoň je vystěhovávána z bytu. Otec Jan zmateně stojí uprostřed místnosti a drží v ruce dokumenty. Přestože je rodina nezaměstnaná, platila systematicky místnímu úřadu za svůj byt činži. Ale místní úřad stejně chce, aby se Bajzovi odstěhovali. Právník z pražské nevládní organizace doporučil Janu Bajzovi, aby dokumentaci pro vystěhování nepodepsal, ale Jan má pocit, že po jeho odchodu, tváří v tvář místnímu úřadu, nemá jinou volbu než se podvolit. A rodina, včetně dvou malých dětí mladších pěti let, bude vystěhována na pokraj města, do jediné místnosti s minimálním množstvím nábytku, v níž budou bydlet od nynějška všichni čtyři. Když Jan podepsal dokumentaci, bylo mu řečeno, že si může odvézt svůj nábytek, nyní to místní úřad odmítá. Ani mu nedovolí, aby si ten nábytek někde uskladnil. Viditelné zoufalství v Janově tváři nad tím, že přijde o ošoupanou pohovku, o starou skříň a o pár dřevěných židlí, je známkou toho, jak málo věcí rodina vlastní. Ale odpoledne je už bitva prohraná. Kolem se odehrává kampaň pro komunální volby a jedna strana kandiduje na základě příslibu, že "zabrání všemi legálními prostředky, aby se do města stěhovaly problematické rodiny" a že skoncuje s "obráceným rasismem". Je to kód pro vystěhování Romů a pro ukončení snah zavést rovnost příležitostí. A činitel místního úřadu říká Janovi: "Vy lidi jste toho dostali už dost a pořád se po mně ptáte a děláte problémy." Janovi zbývá jen několik hodin, aby zařídil rozvezení svého nábytku po přátelích. Je to rituální, ničivé ponižování, k němuž dochází, kdykoliv Romové hledají zaměstnání, chodí do školy anebo jen vyjdou na ulici. Denně je jim připomínáno, že jejich samotná přítomnost je urážkou, která nebude tolerována.

"Chovali by se Romové podobně, kdyby byla situace obrácená?" zeptal se závěrem britský novinář jedné Romky. Následuje povzdech. Protože situace není obrácená, je takováto přesně už celá staletí a pro utopické teorie humanistů nezůstává skoro žádný prostor, končí britský autor svůj rozsáhlý článek.