Římskokatolická církev změnila svůj postoj v roce 1965, kdy uznala legitimitu židovského náboženství a vyzvala k sbližování tří hlavních monoteistických náboženství. Smyslem je zbavit křesťany jejich xenofobních předsudků. Po roce 1978 (nástup papeže Jana Pavla II) se proces modernizace zpomalil, ale přesto v roce 1994 navázal Vatikán diplomatické vztahy s Izraelem. Papež též vyjádřil podporu vzniku Palestinskému státu a několikrát se sešel s Jasirem Arafatem. Většina katolíků na blízkém východě (včetně Izraele) jsou Arabové a i většina kléru je dnes už Arabská. Obecně se dá říct, že katolický proud nemá příliš pochopení pro ideologické projevy judaismu a křesťanství v politice sionismu v Palestině.

Obdobně jako katolíci, tak i protestanti z Evropy a Severní Ameriky, změnili svůj xenofobní postoj k judaismu a chápou ho teď jako autentickou tradici, ze které vyšlo křesťanství a k jejímu odkazu - hebrejské bibli se hlásí. Většina hlavních protestanských církví se již omluvila za perzekuce Židů a vzniklo mnoho studií ohledně židovského odkazu, a postoje protestantů vůči sionismu. Autoři těchto studií, však nejsou nositelé mesianistického přesvědčení, že sionismus a Izrael je třeba obdivovat, jako nástroj Božího plánu pro lidstvo. Je to jen výsledek jejich zájmu o lidská a sociální práva kdekoliv na světě. Proto také podporují i vznik Palestinského státu. Existují, ale i výrazně protiizraelská (ale nikoliv antisemitská) prohlášení protestanských církví, která tvrdě kritizují izraelskou politiku. Většina hlavních protestanských církví se staví odmítavě ke křesťanskému fundamentalismu, zejména k jeho mesianistickým podobám.

Křesťanský fundamentalismus se poprvé výrazněji projevil v 18. století, kdy vznikly jeho různé proudy v reformovaných církvích a z nich se pak utvořily nové církve, sekty a hnutí (kvakeři, metodisté, baptisté, adventisté). Pro všechny církve a hnutí tohoto typu (jejíž členové jsou někdy též označováni jako evangelikálové) je příznačný mimořádný důraz na autenticitu Písma, jeho nezpochybnitelnost a autentický výklad. Adventisté "obohatili" tento trend reálným (nikoli symbolickým) očekáváním příchodu Ježíše Krista jako spasitele na Konci času (mesianismus). S tímto trendem je úzce spojen milenialismus, který dramaticky reflektuje představu Konce času dosti vágně popsanou v Bibli. Navazuje na středověkou tradici chiliasticky orientovaných hnutí (albigenští, kataři, adamité, němečtí pietisté, čeští a moravští bratři) a v současné době se hlavně projevuje u mormonů (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů) a nejradikálněji u svědků Jehovových.

Důraz na doslovné čtení Písma, mesianismus a milenialismus v kombinaci s charismatickými praktikami (velký důraz na osobní prožitek víry, projevující se jako duchovní probuzení - dar Boží milosti[charisma]) je duchovním základem nového proudu křesťanského fundamentalismu - křesťanského sionismu.

Jeho přívrženci pocházejí z různých zemí a protestanských církví. Jejich společným znakem je převzetí svého dílu odpovědnosti za urychlení mesiáškého věku a nastolení tisíciletého Božího království prostřednictvím účasti na přivedení lidu Izraele zpět k Siónu, kde Židé musí splnit to, k čemu se zavázali Smlouvou s Jahvem na Sinaji. Křesťanští sionisté totiž soudí, že teprve až bude vykoupen Izrael, muže být spaseno celé lidstvo. Křesťanský Ježíš Kristus je ztotožněn s židovským Mesiášem a je společně očekáván jeho příchod na zem.

Jako propracovanější koncept se křesťanský sionismus objevuje během evropské reformace v 16. století (hlavně Nizozemí) a v 17. století mezi puritány v Anglii. V 18. století se tato myšlenka udržela v obrodném hnutí (přehodnocení vztahu křesťanů a židů). V 19. století se už postoje křesťanských sionistů prolínaly s dosud idealistickými vizemi předchůdců sionismu (Hirsh, Alkalaj). Křesťanský sionismus a jeho tradice v anglosaském světě pomohla vytvořit vhodné klima pro přijetí Balfourovy deklarace (1917), jíž se britská vláda vyslovila pro vytvoření židovského státu v Palestině (tehdy britské kolonii), který se stal hlavním požadavkem sionistického hnuti (Theodor Herzl).

Křesťanský sionismus se v křesťanském myšlení nikdy nestal dominantním proudem, ale události v Německu a "konečné řešení" židovské otázky, tuto ideu v protestanských kruzích ještě posílily. Vznik Izraele (1948) "potvrdil" správnost smyšlení křesťanských sionistů a spolu s židovskými osadníky se od Izraele stěhovali kněží i laikové, kteří chtěli na místě podpořit ideu návratu židů do Izraele.

Po válce v roce 1967, se Izrael mimo jiné zmocnil území západního břehu Jordánu a pásma Gazy, čímž přiblížil své současné hranice hranicím biblického Izraele. V tom křesťanští sionisté a náboženští sionisté z řad Židů spatřovali znamení Boží, že přichází soudný den, Mesiáš a tisícileté Boží království. Křesťanské sionisty to utvrdilo v tom, že mají pomáhat židům a státu Izrael, přes jeho převážně sekulární charakter. Hlavní postavou křesťanského sionismu se stává holandský kazatel Jan Willem van der Hoeven a vzniká mnoho hnutí a organizací pro podporu Izraele, jak v něm samotném, tak i protestanských kruzích ve světě (Mosty pro mír, Větve mandlovníku, Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém - ICEJ). Spojení křesťanů a židovského státu je demonstrováno, každý rok o židovském Svátku stánků (sukkot), kdy prochazí průvod křesťanských sionistů Jeruzalémem. Akce se účastí i izraelští politikové. Křesťanští sionisté se považují za jediné pravověrné křesťany a jejich akce v Izraeli jsou štědře dotovány od svých příznivců po celém světě. Křesťanský sionismus získává stále více příznivců. Kromě tradičních zemí, jako USA, Anglie, Švédsko, Nizozemí a JAR, nyní proniká i do převážně katolických zemí (Latinská Amerika, Česká Republika, ...) či dokonce do pravoslavného Ruska.

Křesťanští sionisté považují islám za modlářské náboženství a muslimové jsou podle nich vyslanci Antikrista, jejichž cílem je zničit Mesiáše, nastolit vládu teroru a na Konci času lidstvo uvrhnout do pekelných plamenů. Jejich postoje k islámu jsou většinou ještě příkřejší než u židovských náboženských představitelů. Křesťanští sionisté neuznávají nároky muslimů na biblická místa a chtějí zbourat muslimské mešity na Chrámové hoře a rekonstruovat zde Chrám. Dokonce vypracovali s židovskými "ultra" plán Chrámu, kde jsou prostory jak židovské tak i pro křesťanské rituály. Obdobný postoj mají v otázce jednotného izraelského Jeruzaléma, teokratického státu Izrael v biblických hranicích a vyhnání muslimů z něj. Zde se schodují s názory a programem ultra-"pravicových" židovských náboženských stran jak parlamentních tak zakázaných, ale přitom důsledně podporují dosavadní sekulární vlády a snaží se jim zajišťovat podporu v jejich kontroverzních akcích v křesťanském světě.

V České republice má Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) své zastoupení (v Praze) a vyjma Ruska je Česká republika zemí, kde se ICEJ daří momentálně nejlépe. Vydává zde českou verzi svého časopisu Slovo z Jeruzaléma a v 1996 vyšla brožura Židé lid budoucnosti od Ulfa Ukmana v nakladatelství Postilla. Stránky ICEJ naleznete zde: www.ecn.cz/private/icej/ a provozují též stránku www.israel.cz s "objektivním" zpravodajstvím z Izraele.