Nejvděčnější jsem však za podporu čtenářů - jsem vděčný lidem, kteří, ať už se mnou souhlasili nebo ne, byli ochotni vstupovat s mými články do interakce. Děkuji také za podporu od černošských a asijských čtenářů, často izolovaných v místech, kde pracují či žijí, kteří často se mnou sdíleli určitý pohled na věc, i když třeba se mnou rovnou nesouhlasili v závěrech.

Tohle všechno bylo důležité, protože spolu s podporou přicházelo nepřátelství vůči tomu, že vůbec existuji - rasistická nenávistná pošta, který je tak intenzivní, že jsem se musel obrátit o pomoc na policii. Někdy bylo obtížné odlišit rasistickou nenávist od obyčejné nenávisti. Jednou jsem obdržel dopis od jednoho novináře z Daily Telegraphu, který přiložil článek od Paula Johnsona z deníku Daily Mail a připsal k tomu: "Zjevně nevíte vůbec nic o své vlastní zemi." Tentýž Johnsonův článek jsem dostal už o den předtím od jednoho stoupence [rasistické] British National Party, popsaný celý rasistickými nadávkami. Spojení mezi neškodným a brutálním není tak přitažené za vlasy, jak se to může zdát.

Od samého začátku mi radili ti, kteří to se mnou mysleli dobře, abych nepsal o rasových otázkách. "Zaškatulkují si vás," varovali mě - čemuž jsem nerozuměl, protože, pokud jsem to dobře pochopil, odpovědnost za to zaškatulkování jsem měl nést já, zatímco ti, kdo si mě tak měli zaškatulkovat, zůstali neviditelní a nedosažitelní.

A kromě toho, s občasnou výjimkou svých židovských kolegů, pochybuji, že kdo kdy požádal nějakého komentátora, aby nepsal o tématech, o nichž má spolehlivé informace, která čtenáře i veřejnost zajímají a která jsou klíčovou součástí politického diskursu. Jinými slovy, jak řekl Steve Biko, černošský aktivista, kterého zavraždil režim apartheidu: "Píšu si, co chci."

A zjistil jsem, pokračuje autor, že ta původní varování byla skutečně přesná. Touha strkat lidi do škatulky je silná. Příliš často se mě ptali: "Považujete se za černošského komentátora, anebo jen za komentátora, který je náhodou černoch?" Tato otázka předpokládá, že nemůžete být zároveň černoch a komentátor, ale musíte si zvolit buď jedno nebo druhé.

Být černochem není povolání. Musel bych začít stávkovat, protože pracovní doba je dlouhá a plat trapně malý. Černochem jsem, není to něco, co dělám. Rasa mě nedefinuje. Ani nijak neovlivňuje můj názor na svět, stejně jako neovlivňuje názor na svět mých bělošských kolegů. To, že jsem si vědom svého černošství, má jen ten důsledek, že to má vliv na témata, která si vybírám.

Jen asi třetina mých komentářů se zabývala rasovými otázkami.

Smutným faktem je, jak málo černošských politických komentátorů působí v Británii (po dnešku zůstane už jen jeden v seriózních denících a jeden v mainstreamových časopisech) - ale člověk nemůže být zároveň komentátorem a černochem. Nikoliv proto, že by rasa ochromovala váš kritický úsudek, ale proto, že rasismus vám brání v práci. Talentovaní černošští autoři existují. V britských médiích chybí rozhodnost je hledat, podporovat a využívat jich.

Ti černošští komentátoři, kteří píší, zápasí s břemenem "povinnosti reprezentovat černochy". Tlak na to, aby využívali svého relativně vlivného postavení k tomu, aby veřejnosti předkládali určité problémy a otázky, je pochopitelný.

Avšak člověk nikdy nemůže psát o všech těchto problémech. Proto, i když vůči tomuto tlaku zastávám sympatie, zároveň se mu i bráním. Nikdo mě nezvolil a nikomu se nemusím zodpovídat. Hrstka britských černošských novinářů se nemusí nijak opičit po hrstce britských černošských poslanců. Je zapotřebí více černošských poslanců i více černošských novinářů, aby byli schopni zmapovávat svou vlastní agendu.

Zastávám nadále názor Langstona Hughese, amerického černošského básníka, který ho vyjádřil v roce 1926: "My mladí černošští umělci nyní zamýšlíme vyjadřovat svou individuální černošskou osobnost, aniž bychom se za to museli stydět, anebo aniž bychom se kvůli tomu museli bát. Pokud tím budou běloši potěšeni, budeme rádi. Jestliže tím potěšeni nebudou, nevadí to. Víme, že jsme krásní. A taky oškliví. Jestliže tím budou barevní lidé potěšeni, budeme rádi. Jestliže nebudou, taky to nevadí. Stavíme své chrámy pro budoucnost, co nejpevněji to umíme, a stojíme na vrcholku hory, sami v sobě svobodni."