A než zasáhl izraelský Nejvyšší soud, armáda plánovala pohřbít arabské mrtvé, bez přítomnosti Palestinců a humanitárních organizací.

Izraelský premiér Ariel Šaron už nese vinu za jiný masakr v palestinském uprchlickém táboře, takže není divu, že svět (a tentokrát včetně většiny amerických sdělovacích prostředků) vznáší otázky o této operaci. V roce 1983 rozhodl izraelský soud, že nesl Šaron "nepřímou odpovědnost" za masakry ve dvou palestinských táborech během izraelské invaze do Libanonu. V důsledku toho byl Šaron nucen tehdy rezignovat na funkci ministra obrany.

Chceme pravdu i tentokrát.

Po odchodu izraelských vojsk šokovala tragická scéna města Dženín s mrtvolami po ulicích celý svět. Terje Roed-Larsen, velvyslanec OSN pro Blízký východ, konstatoval, že je katastrofa v Dženinu šokující tragédií, z trosek vyhrabávali lidé holýma rukama znetvořené mrtvoly, včetně mrtvol žen a dětí. (Izrael se zmohl na jedinou obranu, že je prý OSN proti Izraeli zaujatá. Takže to znamená, že si ty mrtvoli Roed-Larsen vymyslel?)

Taková zvěrstva jsou nepřijatelná. I náměstek amerického ministra zahraničních věcí William Burns, který viděl tragickou scénu v uprchlickém táboře Dženin, přiznal, že útok izraelské armády přivodil katastrofu mnoha tisícům palestinských občanů.

Neměli bychom zapomínat, že OSN po druhé světové válce přijala Ženevské konvence a nařídila, že státy musejí ochraňovat právo uprchlíků na život během válečného konfliktu.

Neštěstí, k nimž v poslední době došlo v Dženinu a v oblastech, kontrolovaných Palestinci, vedou znovu k tomu, že před mezinárodním společenstvím vyvstávají dvě otázky, které musejí být zodpovězeny: proč neustále existuje dvojí měřítko, uplatňované pro mírové sbory a pro boj proti terorismu? Proč je tak obtížné zajistit, aby se takovému slabému národu, jako jsou Palestinci, dostalo mezinárodní ochrany?

Existují zákony, které se musejí dodržovat i za války, i když trvalo mezinárodnímu společenství velmi dlouho, než se dohodlo, jak má být porušování těchto zákonů stíháno - viz plánované zřízení mezinárodního trestního soudu - a pořád ještě dál existují výjimky, vzhledem k tomu, že Spojené státy tento mezinárodní trestní soud odmítají.

Izrael tvrdí, že pečlivě dodržuje válečné právo.

Jedno je jasné: konflikt mezi Izraelci a Palestinci je válka. Obě strany jsou ozbrojeny (i když nerovným způsobem) a obě mají dobře organizované vojenské velení. Vedení organizací, jako je Islamic Jihad anebo Hamas, dalo jasně najevo, že jim nejde o nic jiného než o likvidaci Izraele.

Mnoho ze 100 sebevražedných atentátníků během 18 měsíců nové palestinské intifady pocházelo z tábora Dženin a podle Brigády mučedníků al Aqsa je připraveno mnoho dalších nadšenců zaujmout jejich místo.

Úmyslné vraždění civilistů vyhazováním restaurací a autobusů do povětří je válečný zločin. Izrael má právo se bránit. Avšak to, že byly proti Izraeli spáchány protizákonné válečné činy, nedává Izraeli právo při své obraně také páchat válečné zločiny.

Palestinci tvrdí, že se mužům, ženám a dětem dostalo nedostatečného varování, aby opustili své domovy, než je začaly izraelské tanky bourat. Palestinci tvrdí, že bylo usmrceno 500 osob a že existují hromadné hroby. Izrael tato tvrzení popírá a říká, že nic neskrývá. Avšak odpírání lékařské pomoci, potravin a vody zraněným lidem je porušení válečného práva.

Situace lidí v Dženinu a v jiných částech okupovaných území je strašlivou lidskou tragédií. Izrael se z toho, co spáchal, musí zodpovídat. Doufejme, že objektivní, nezávislá komise zjistí, co přesně se stalo.

Je také jasnější než kdykoliv předtím, že tento konflikt neskončí, pokud se do něho nevloží mezinárodní společenství, a zejména Spojené státy, což je jediná země, bez jejíž pomoci se Izrael neobejde.

Během měsíce masakrování a krveprolévání, k němuž dochází od té doby, co izraelské tanky vstoupily do měst a uprchlických táborů na západním břehu Jordánu, se stal Dženin příkladem, jak obtížné je na Blízkém východě zjišťovat pravdu.

Izraelská vláda se nyní brání proti palestinským obviněním, že izraelská vojska spáchala válečné zločiny v čtvrti v uprchlickém táboře v městě Dženin, která je nyní zničena. Izrael je rozhněván, že velká část světa poslouchá tato palestinská obvinění s porozuměním, navzdory tomu, že je známo, že obě strany v tomto konfliktu šíří nebezpečnou a emocionální propagandu.

Izraelci popírají, že by došlo k jakémukoliv masakru. Tvrdí, že prý bylo usmrceno několik desítek, možná až 70 palestinských ozbrojenců a podezřívaných sebevražedných atentátníků v rámci izraelského úsilí zlikvidovat teroristickou infrastrukturu, o níž tvrdí, že prý fungovala v tomto uprchlickém táboře. Poukazují také na to, že v bojích zahynulo 23 Izraelců, včetně 13 vojáků, kteří se dostali do pasti ve čtvrti Hawamish. Obrněné buldozery posléze čtvrť Hawamish zcela zlikvidovaly, což byla operace, o níž Izraelci tvrdí, že následovala až poté, co se Palestinci pokusili tuto čtvrť sami vyhodit do povětří nastraženými výbušninami.

Avšak vzhledem k tónů zpráv, přicházejících z Dženinu, izraelská vláda učinila jen velmi málo pro to, aby dokázala, že Palestinci z propagandistických důvodů přehnali počty usmrcených lidí. To, že izraelská vláda odmítla povolit pracovníkům humanitárních organizací a novinářům rychle vstoupit do Dženinu, její argumentaci nepomohlo.

Poté, co nakonec směli novináři vstoupit do tábora Dženin, mnozí z nich vyjádřili skepsi ohledně tvrzení, že jsou pod troskami pohřbeny stovky mrtvol. Avšak jsou zároveň přesvědčeni, že to, k čemu došlo v Dženinu, nebyl žádný obyčejný válečný čin.

Celý incident většinu světa šokoval. Posílil mezinárodní podezření, že premiér Ariel Šaron neusiluje o to, co by mělo být jeho primárním cílem, totiž rychlý návrat k míru. Incident vedl k tomu, že Izrael přišel o dobrou pověst v diplomatických kruzích v Evropě i ve Spojených státech. Nicméně je nutno mít na mysli, co vlastně Izraelci na západním břehu Jordánu dělají a proč.

Izraelská armáda považuje okupaci za nutnou k tomu, aby byla zlikvidována "infrastruktura terorismu". Tím má Izrael na mysli velitelské hierarchie a zásobovací sítě, které jsou nezbytné pro úspěšné teroristické akce. Sebevražedný atentátník totiž sám dělá jen jedinou věc: odpálí nálož. Výběr cílu, získávání výbušnin, výroba bomby... to všechno potřebuje velitelskou a zásobovací infrastrukturu. A právě tuto infrastrukturu se prý Izrael snaží zničit. Líčení sebevražedných atentátů jako "činů zoufalství" budí dojem, že to jsou náhodné, iracionální zločiny, vyvolané individuálním zoufalstvím. Ve skutečnosti jsou to zločiny, které jsou pečlivě naplánované a podporované logistickou sítí, protože normální člověk neví, jak si zkonstruovat bombu.

Arafat opakovaně odmítal přijmout jakoukoliv nabídku, dokonce i nabídku palestinského státu, která by vyžadovala ukončení násilí v regionu. Arafatovo chování v Camp David ukázalo, že tento palestinský vedoucí představitel je neschopný (anebo nechce) ukončit konflikt, protože by ztratil svůj vliv, kdyby jeho národ přestal být obětmi. Ukončením útlaku Palestinců by Arafat přišel o svůj význam.

Šaron na své straně natolik poškodil mezinárodní pověst Izraele, že se možná už nikdy nevrátí k normálu. Dosud nikdy předtím nebylo světové veřejné mínění tak jednotné při odsuzování Izraele. Možná jen tehdy, kdy Šaron v minulosti organizoval podobné akce.

Komentáře o tomto konfliktu by se měly zaměřovat stejnou měrou na to, co Arafat neučinil, jako na to, co Izrael dá dělá na západním břehu Jordánu.