Průvod Židovským městem se nakonec opravdu nekonal. Důvod k zákazu plánované trasy shromáždění se našel: vyšlo najevo, že holocaustem myslí neonacisté "holocaust" Palestinců v Izraeli.
Ve stejnou dobu v Maiselově ulici se sešla více než stovka anarchistů, antifašistů a členů Židovské liberální unie. Všichni, se kterými jsem v ten večer mluvil, věděli, že tentokrát je ne snad právo, ale spravedlnost jednoznačně na jejich straně. A byli odhodláni i za cenu ostrého střetu s policií nevpustit ani jednoho neonacistického demonstranta do Maiselovy ulice. Žádný konflikt se ale neodehrál a policie nemusela zasahovat. Anarchisté také ne, zůstali nakonec jako pořádková hlídka na místě a čekali na ukončení bohoslužeb. Hlouček policistů pořádkové jednotky se tentokrát choval "vzorně". Odlišit anarchisty od ostatních totiž ani nijak v tom šeru nešlo. Všichni, kdo přišli do spoře osvětlené Maiselovy ulice, vypadali stejně. Většinou černé bundy nebo kabáty, šály, čepice a rukavice. Všichni tiše postávali v hloučcích nebo se polohlasně bavili. Nikdo nebyl podnapilý, nikdo nehlučel. Stejně tak vzorné byly i hlídkující dvojice policistů v Kaprově ulici a kolem hřbitova. Málokdy pražský policista pozdraví kolemjdoucího...
Neonacisté se pak vydali namísto do Maiselovy ulice ostrým pochodem se zapálenými pochodněmi k pomníku Palackého. Na Palackého náměstí se seřadili, postáli fotografům, aby mohli zaostřit své aparáty, a v klidu se rozešli do svých domovů či bránických či smíchovských hospod. V logické naději, že oni budou slavní. Že zítra či v pondělí budou jejich portréty na prvních stranách novin či obrazovkách televizního zpravodajství. Asi budou. Stejně jako hořící trosky WTC tam byly.
Poučení - alespoň pro mne
Nebezpečím, které se ale skrylo pod pláštíkem podvečera, je ale změněná taktika celé ultrapravice. Namísto prvoplánové konfrontace s anarchisty nebo policií je zde vidět promyšlenost a systém. Fakt, že shromážděná skupinka 30 neonacistů vyklidila bojiště ihned po sdělení, že je trasa jejich průvodu nepovolena, nesmlouvala, nevysvětlovala, neprotestovala, nebouřila se, neodpovídá jejich běžnému chování. Právní analýza a scénáře možného vývoje situace, které musely předcházet oznámení akce, nevytvořil zcela jistě sám pořadatel. Právník Magistrátu potvrdil, že oznámení mělo všechny náležitosti. Ten, kdo stojí v pozadí, je daleko inteligentnější. V tuto chvíli testuje reakce policie a veřejného mínění stejně, jako ho testovali disidenti po celý rok 1989. Trvalo to tehdy až do 17. 11. a to byly připraveny do konce roku ještě další konfrontační akce. ... Je to opravdu jen náhoda, anebo někdo vzal stejnou technologii a přepracoval pouze kulisy?
Pravicová scéna má zdatné spojence v bývalých národních socialistech a dalších okrajových pravicových a "vlasteneckých" mimoparlamentních stranách. Pokusy o založení vlastní strany s nacionalistickým pravicovým programem a různé pokusy o vstup do voleb zdánlivě "nezávislých" jedinců říkají, že to není zas taková legrace. Jsou na každém zakládajícím sjezdu politické strany. Byli i na sjezdu Evropských demokratů a byli hrozně rozčileni, když prohráli hlasování o tom, že ED nebude přijímat do svých řad lidi, kteří v minulých dobách byli někdy členy KSČ a že nechce být "nesmiřitelně pravicová". Sám fakt, že se krajní pravici nikdy prozatím nepovedlo založit a udržet životaschopnou stranu, není tak významný jako zjištění, že svou snahu nevzdali a jako améba mění názvy, předsedy, registrace, loga - podstata i někteří lidé ale zůstávají stejní. Stejná zůstává i snaha se za každou cenu odlišit od jiného hloučku, snaha o monopol názoru, snaha veskrze totalitní. Nebude to tím, že pravice prostě je nacionalistická, fanatická, xenofobní, autoritářská, nedemokratická - tak, jako je levice zase antiautoritářská, anarchistická, neznabožská, internacionalistická (multikulturní)?
Před několika lety mi dva mí kolegové - také analytici - ačkoliv každý úplně jiných názorů (jeden konzervativní pravice, druhý liberální marxista) prorokovali, že vlády sociální demokracie pouze připravují půdu pro pravicově populistickou diktaturu, stejně, jako selhání sociálních demokratů v třicátých letech posílilo nacisty a selhání téže strany po válce posílilo komunisty. Dokládali to mimo jiné tím, že vláda sociální demokracie omezila přístup veřejnosti do katastru nemovitostí, nebo že omezila pravomoci Úřadu na ochranu osobních údajů tím, že z jeho působnosti vyjmula státní instituce, což bylo v původním návrhu, zpracovaném experty téže strany. Nebo že nahrává jednoduchým receptům v oblasti školství, sociálního a zdravotního zabezpečení či bydlení a ekonomicky tím neúnosně riskuje peníze všech občanů - i těch, kteří ji nevolili... Nebo že omezuje tu občanskou společnost, o které někteří její politici tak rádi mluví.
Tehdy jsem jim nevěřil a vznikl z toho dlouholetý spor. I když - začínal jsem mít v některých okamžicích obavy. To když jsem byl svědkem nehorázného projednávání návrhu ministerstva vnitra na novelu shromažďovacího zákona v Poslanecké sněmovně - v ústavně právním výboru. Tehdy se opravdu legislativci vnitra vyznamenali tak, že za jejich návrh by se nemuseli stydět ani Hitlerovi právníci. Petr Uhl tehdy v Právu plamenně vysvětloval, že právo není "jen pro slušné lidi", ale že v demokracii je pro všechny...
Jenže co naplat. 11. 9. opravdu změnil svět a ten starý byl v ten den pohřben spolu s troskami WTC. Obratná pravice toho využila k vlastenčení i okamžité likvidaci řady individualistických výsad občanů. Přišly nenápadné novely dalších právních předpisů, z nichž každá ukrojila oné bezbřehé liberální demokracii osaměle neviditelný kousek.
Občané ale tleskali, k údivu a nepochopení libertiánsky vychovaných vyznavačů "univerzalismu lidských práv". A tak zatímco protestovali proti přítomnosti britských celníků na letišti v Praze, lidé se zadostiučiněním sledovali televizi a fandili jim. Tleskali i "hrdinným hochům" Standy Grosse, kteří vyráželi zuby zatčeným - podobným způsobem, jako gestapáci v Pečkárně. Občané prostě potichu podepsali se státem jinou "veřejnou smlouvu".
V ní už není ono "ještě více svobody" - a tím i více neonacistů či více anarchistů, ekologů či jiných "extremistů". Stojí tam: více jistot - méně rizika, méně starostí, méně složitých řešení, méně osobního stresu ze zodpovědnosti za svůj osud ve světě, který je zcela záměrně složitý.
A tak přes levicové ideály možná dospějeme k ultrapravicové, nebo alespoň normalizační praxi...
Ondřej Hausenblass ve svém komentáři zcela správně argumentuje, že svoboda jednotlivce je nedělitelná. A zcela - pro jeho liberální způsob myšlení - logicky dovozuje, že "více svobody" je totožno s větší mírou demokracie.
Problém je ale rozeznat, kde začíná (a nebo za okamžik začne) nesvoboda druhého. Problém je, v čem se jeho postoj liší od "svobodomyslnosti" anarchistického konceptu, který by globálním rozvrácením států zajistil sice "anarchistický ne-řád" - "světovou anarchistickou revoluci", ale omezil by zároveň drasticky (a zřejmě nevratně) ty, kteří si ji nepřejí.
Problém nevyřeší zákonodárci vydáním "odpustku" na naše hříchy - zákona. Problém musí vyřešit sami v sobě občané, kteří volí své zákonodárce a ti jsou následně odpovědni - zase jen jim. Prozatím. A pokud společenská smlouva občanů mezi sebou (stát jsou oni) - daná výsledky voleb, referenda či jinak - stanovuje, že jsme svůj blahobyt a pohodlí vyměnili, pak je to vůle těch, kteří jako většina toto chtějí. A menšina má možnost protestovat, nebo odejít. Pokud je kam. A nebo čekat na příležitost, nebo bojovat. Romové si myslí, že nastal čas k odchodu a málokdo je jim to dnes ochoten vymlouvat. Vždyť odejít v čase globalizace a unipolárního světa už není kam. A tak se svým společenským postavením bloudí hloučky Romů od Londýna po Prahu jak toulavý Ahasver.
A všichni ostatní jsme své pohodlí, zisky či moc vyměnili za méně ekologie, méně individuálních svobod Republikánů Miroslava Sládka, méně svobod pro teroristy, nebo i méně svobod i pro nás všechny - je to stále tatáž smlouva se stejným ďáblem. Protože občan má stále legitimní právo takto rozhodnout. A občan takto rozhoduje. V euroatlantickém prostoru doposud každé čtyři až šest let.
Bez změny společenské smlouvy by nikdy nedošlo k válečnému soudu se Slobodanem Miloševičem, neboť on jako představitel svého státu činil to samé, co činili ti, kteří nad ním zvítězili a kteří ho dnes soudí podle svých pravidel - jenže oni totéž činili o několik desítek let dříve. Nebo snad etnické čistky z počátků Spojených států amerických, při nichž nesmyslně vyhynuly celé kultury a etnika původních obyvatel Ameriky nebyly týmiž etnickými čistkami? A nejsou ve své podstatě tytéž i ty čistky, které historie nazvala mccarthyismem? A není to tentýž rasismus a nadřazenost bílé rasy, proti kterým bojoval v demokratické Americe Martin Luther King? A není tatáž i morálka, která dala vzniknout Larry Flyntovu procesu?
Neexistují absolutní kategorie. Ani práva, ani morálky. Jen relativní, konkrétní. V čase i prostoru. Dějiny píší konkrétní vítězové a konkrétní většina v konkrétní zemi. Vítězná většina. A obětí bývá i vítězná menšina a někdy i poražená většina. V politice je tedy individuálně prospěšné se stále starat o to, být vítěznou většinou. Neexistuje ani absolutní pravda a láska, která vítězí nad veškerou lží a nenávistí.
Neexistuje ani "ten pravý" světový názor či civilizační zvyklost. Pokud nejíme vidličkou, ale hůlkami, nejsme větší primitivové ale naopak můžeme být starší a vytříbenější kulturou... Katolická (muslimská, židovská) povýšenost těch, kteří jako jediní přijdou do Ráje (jsou vyvolení, budou spaseni) je jedna stránka mince, na jejíž druhé straně je netolerance k jinosti. Pricipy jing-jang v evropské civilizaci příliš zažité nejsou. Narozdíl od křižáctví, kruciálních otázek a svatých válek.
Jenže náboženství jako řád světa, který známe, je v těžké krizi. Je ale netolerance k (neo)nacismu špatná? Nebo je horší ozvěna reálné zkušenosti šoa našich dědů a pradědů?
Opravdu nemůže nastat situace, v níž by Jean Marie LePen, Miroslav Sládek, Pim Fortyun či Jörg Heider zvítězili ve svých zemích - legitimně v demokratických volbách a navíc ústavní většinou? Proč ne, když k tomu budou "objektivní podmínky"?
Klementu Gottwaldovi se to už jednou povedlo. Stal se prezidentem. Václav Havel získal v roce 1989 ústavní většinu zcela pohodlně také - a záleželo pouze na jeho vůli, konkrétní životní zkušenosti a moudrosti, k čemu ji využil. Kdyby hlásal tehdy "nulovou toleranci" k "jiným názorům" a "jiné politice", jako někteří revanšisté v jeho okolí (a nebo jako Klement Gottwald o půl století dříve), mohlo se jen na pražských lucernách houpat na sto tisíc krků. Podle něterých by se houpali právem. A rázem by bylo po sametu.
A to je názorný příklad toho, kde končí ona bezbřehá demokracie, ve které jsme byli až do 11. 9. vítězná většina. Je to ale též názorný příklad nutného zjištění, že se i ony ideály musí snoubit s alespoň elementární odpovědností. Třebas proto, že nejde jeden zákon aplikovat na všechny případy. Protože spravedlnost (i ta historická) nejsou jen ony slepé ženy s váhami - zákony. Ale i odpovědnost - třeba za to, že už se nikdy nebude opakovat Majdanek, Treblinka, Terezín...
Protože jedna vrána ještě zimu nedělá, ale tisíc vran se sejde na poli jen tehdy, když je zima. Mlhavá logika tohoto výrazu nemá binární - programový charakter, přesto nikdo nepochybuje o její pravdivosti. Zapoměli jsme dnes v rámci postmoderní ztráty paměti na vrány, chce je před námi někdo umně zatajit a nebo to už nikdo nechce vědět? A víme vůbec ještě, jak vypadá vrána a nebo si ji pleteme s Michaelem Jacksonem?
Přes to všechno o ty ideály musíme stále usilovat. Ale to už není právo, ale politika. Život veřejný, se všemi riziky i šancemi. Tam už nepomůže zákon, který nepočítal a nemohl počítat s takovou mírou alibistického formalismu úředníků, soudců i státních zástupců, ale jen a pouze cit pro míru věcí, pouze odpovědnost minulosti i budoucnosti za přítomnost. A v případě plánovaného pochodňového pochodu Maiselovou ulicí ten pohár demokracie přetekl. A jindy zase třeba bude prázdný.
