Při pohledu na současné neplechy Jorga Heidera a jeho partu malých-svobodných-počestných lidí na jižní straně Šumavy, mne napadá to samé. Komu se to hodí do krámu? A protože mi můj dědeček už před třiceti lety říkával " jen počkej, však oni zase vylezou," a já ho měl tehdy za troubu, tak si teď pro jistotu listuji tlustou knihou v černém přebalu. Podle mne totiž dodnes u chudších, německy hovořících občanů vzrůstá pocit určité frustrace, zejména tehdy, když se nemohou uklidnit pohledem na chudší a pokud možno slovanské sousedy. Proč?

Malý náčelník

Stejně jako jeho otec i Adolf Hitler utekl ze své rodné hroudy. Zatímco táta přes rady "zkušených" vesničanů utekl od jistoty zemědělského dělníka a ve Vídni se vyškrábal na státního úředníka, syn se ho pochopitelně snažil překonat. Otec se po létech vrátil na venkov a poblíž městyse Lambach koupil usedlost. A tam právě malý Dolfi rostl a bral rozum.

Učení mu šlo snadno. A jak se zdá, tamější selské synky nepřevyšoval sice vzrůstem, ale chytřejší byl určitě. Sám říká, že "Styk s velmi robustními chlapci ze mě udělal všechno jiné než pecivála. Stal jsem se malým náčelníkem, který se snadno a dobře učil, ale jinak byl těžko zvladatelný. Poněvadž jsem se ve volném čase učil zpěvu v mužském klášteře v Lambachu, opájel jsem se velmi často slavnostní nádherou mimořádně skvělých církevních slavností."

A také se v té době naučil z mnoha průšvihů prostě vykecat.

Snadno se učil, dobře kreslil, úředníkem být nechtěl. Otec prý nejdříve oněměl, pak doufal, že špatně slyšel: "Cože malíř? Akademický malíř? Nikdy, co budu živ." Co na to dvanáctiletý Adolf? "Přesto." O rok později otec umírá na záchvat mrtvice.

K tomu přišla na pomoc plicní choroba. Mladý Hitler dokonce na rok přerušil reálku a lékař matce doporučil, aby ho za žádnou cenu nedávala do suchého kancelářského vzduchu. Matka dokonce synkovi slíbila vytouženou akademii. Jenomže záhy nato zemřela a bylo po snech. Matčino pozvolné umírání vyčerpalo rodinnou kasu a sirotčí penze nestačila na živobytí.

A tak se počátkem 20. století s kufrem šatů a prádla vydal do Vídně. Aby se někým stal. Stejně jako padesát let před ním jeho otec.

Chudý chlapík ve Vídni

Tak za prvé, nepřijali ho na Všeobecnou malířskou školu na Schillerově náměstí. Za druhé, její rektor si prohlédl Hitlerovy kresby a zdrtil ho podruhé. "Proč jste se nehlásil na architekturu? Tam se určitě hodíte." Hitlerovi to v hlavě secvaklo a došel mu jeho omyl. Oni totiž architekti většinou dobře kreslí. Ale rektor ho ještě dorazil: "Nedokážu pochopit proč nenavštěvujete stavební školu."

Jenomže panáček neměl ani maturitu, protože coby budoucí umělec na to kašlal. A bez ní nemohl na stavební techniku. A bez techniky nemohl na architekturu na Akademii. Bylo vymalováno. Šel k lopatě.

Bída žeroucí duši

Sehnat práci v hlavním městě padesátimiliónové říše nebyl problém. Ale bez řemesla si vydělával jako pomocný nebo příležitostný dělník. Takže párkrát ochutnal dlažbu bez střechy nad hlavou. A v zimě. Právě tyhle pasáže Mein Kampf patří mezi nejčitelnější. Náhle téměř mizí nečitelná souvětí a myšlenkové piruetky.

"Když je spotřebován poslední haléř a odbory dělníkovi zastaví výplatu podpory, přichází velká nouze. Potlouká se teď hladový, zastaví a prodá často svůj poslední majetek. Jeho oblečení je čím dál horší a svým zevnějškem klesá do prostředí, kterého navíc duševně otráví. Konečně najde zase nějakou práci. Ale hra se opakuje. Nakonec se opakování stane zvykem."

Tak se názor na život jinak silného člověka uvolňuje a on se stane nástrojem těch, kteří ho využívají ke svému nekalému prospěchu. Byl tak často nezaměstnaný bez vlastní viny. Už nejedná o vybojování hospodářských práv, nýbrž o zničení státních, společenských nebo všeobecných lidských hodnot.

Rychlé střídání práce a nezaměstnanosti ničí cit pro spořivost a pochopení pro rozumné rozvržení života. Tělo si zvyká žít blahobytně v dobrých časech a ve zlých hladovět. Ano hlad ničí každý úmysl rozvrhnout si lepší výdělek na pozdější dobu. Staví totiž před ztrápeného člověka fatu morganu s obrázky sytého a blahobytného života a umí vystupňovat tento sen až k takové touze, že chorobná žádostivost ukončí jakékoliv sebeovládání. Vše je prohýřeno v první noci.

Týdenní dělnické cykly

Doma je často žena s dětmi. Někdy se i ony nakazí tímto životem, zejména když je k nim muž hodný. Pak se týdenní mzda promrhá společně za dva tři dny. Jí se a pije, dokud peníze stačí. Poslední dny se i společně hladoví. Žena se plíží k sousedům o půjčku a nadělá drobné dluhy u hokynáře. V poledne sedí společně u hubených misek.

Špatně to končí, jde li muž od počátku svou vlastní cestou a žena proti tomu kvůli dětem vystoupí. Pak jsou hádky na denním pořádku, čím více muž sahá po alkoholu. Teď je každou sobotu opilý a žena se s ním z pudu sebezáchovy pere alespoň o těch pár grošů. Většinou ho musí uhánět mezi továrnou a krčmou. Vráti-li se muž sám v neděli nebo v pondělí v noci domů opilý a brutální, v kapse ani haléř, odehrávají se často scény, že Bůh chraň.

Skoro ještě smutnější byly tehdy bytové poměry. Děsím se ještě dnes, když si vzpomenu na ubohé obytné sluje, na noclehárny a společné byty. Na ty temné obrazy neřádu.

Co na to malý rakouský státní občan? Doma hledí na ubohou zbitou bytost, která byla jeho matkou. Později se nerozpakuje ji zbít také. Už v šesti letech tuší malý hoch věci, ze kterých mají dospělí hrůzu. Morálně přiotráven, tělesně podvyživen, hlavičku zavšivenou, tak chodí do rakouské národní školy.

"Zažil jsem to ve stovkách případů." píše dále Adolf roku 1924 na vězeňské pryčně pevnostní věznice Landsberg am Lech po nezdařeném pokusu o státní převrat. Přibližně ve stejné době, kdy vznikala i Komunistická strana Československa.

Také se ptal, co se stane, až se z brlohů vyhrne proud takových nihilistických bytostí.

Unavený stát

Možná, že i hledání viníka vlastní bídy. Rakouské zákonodárství podle něj nechránilo slabé a sociálně potřebné. Pod nádherným obloukem Via Triumphalis nocovali bezdomovci. Lesk a bída se střetávaly na několika metrech. S nenávistí pozoroval dobročinnost navoněných módedam v kalhotových kostýmech. Ignoraci a drzost zaměstnavatelů.

Novináře demokratického tisku nazýval "inkoustovými rytíři, kteří se nemohou přiblížit k masám, poněvadž se jim dělá špatně už jen z odéru, který dělnická třída vydává".

Levicové žurnalisty viděl jako lidi, kteří, "Dobře znají své pappenheimské a čile kmitají mezi schůzovním lokálem a redakcí. Dobře jsem poznal majitele tohoto stroje na výchovu mas. Zpočátku jsem se divil, v jaké krátké době bylo této velmoci umožněno vyrábět určité mínění . Za několik dnů se ze směšné věci udělala významná státní akce. Naopak, v téže době propadly do zapomnění životně důležité problémy. Lépe řečeno byly z paměti a vzpomínek masy vykradeny."

Marxismus a sociální demokraty zavrhl, protože národ odmítali jako vynález kapitalistických tříd. Židé to odnesli hlavně proto, že byli majitelé sociálně demokratického tisku a hlavní nositelé proletářského internacionalismu. Podezříval je, že když oni sami žádný stát nemají, chtějí si nějaký přivlastnit anebo všechny zrušit. A používají k tomu dělnické hnutí. Jejich pochodující masy s obavami pozoroval.

Své vlastní existenční průšvihy připisoval ztrátě dominantního postavení Němců v rakouské východní říši. "Češi, Poláci, Maďaři, Rusíni, Srbové, Chorvati a mezi tím vším jako věčná bakterie lidstva Židé a zase jenom Židé. Obrovské město mi připadalo jako ztělesnění krvesmilstva."

"Vypadni nebo tě shodíme z lešení." Tak skončil jeho pokus vysvětlit dělnickým kolegům proč nechce vstoupit do odborů a nechce být socialistou.

Opět bylo vymalováno.

Po šichtě do parlamentu

"Spíše projde velbloud uchem jehly, než prostřednictvím voleb vzejde skutečně velký muž.", píše Adolf na adresu rakouského parlamentu.

Cílem dnešního parlamentarismu není vytvořit shromáždění moudrých, ale spíše sestavit hejno duševně závislých nul. Jejich ovládání podle určitých směrnic je o to lehčí, čím větší je omezenost jednotlivců. Jenom tak je možné dneska dělat stranickou politiku. Jenom tak je možné, že utajený původce se drží vždy v pozadí, aniž by mohl být pohnán k zodpovědnosti. Každé, i pro národ škodlivé rozhodnutí nebude připsána vrub jednoho z těchto lumpů, nýbrž svaleno na bedra celé frakce.

Tím odpadá jakákoliv praktická odpovědnost, neboť ta může spočívat pouze v závazku jednotlivce a nikoliv na parlamentní žvanírně.

Tady to ale zkrátíme

Už mne to popisování té tlusté špatně napsané "bichle" nebaví. Odpoledne bereme se ženou děti a jdeme si někam na návštěvu poklábosit. Namísto abych využíval přijatelného únorového počasí a šel ven, sedím tady u mašiny, poslouchám Rádio 1 a mám chuť na cigaretu.

Co na tom, že bych mohl z Adolfova textu vyextrahovat poměrně trefný popis chování i dnešních parlamentních krys a lepení povolebních koalic. A jen pro udržení se u koryta. Já ten stav ani měnit nechci. Je to zbytečné.

Jenom jsem chtěl upozornit na to, že to z čeho vzešel nacismus, je tu stále s námi. Na závěr jen citace profesora Bauera, autora prvního, nikdy nevydaného překladu Mein Kampf.

"Měli bychom se zamyslet sami nad sebou: zatímco ruskou revoluci, mezi negramotnými dělníky a zemědělci vyvolala intelektuální elita a šlechta, německou - uprostřed univerzit - jen jeden malíř pokojů, jehož vzdělání spočívalo v několika propagačních brožurkách...."

Jorgu, ty jsi to četl

V paměti mi utkvěl televizní záběr řečnícího šéfa rakouských Svobodných. Polovztyčenou levicí píchá kamsi do vzduchu se slovy: "Ja, die Tschechen!" Přitom jeho proslovy přepsané nejčtenějším bulvárním tiskem nejsou žádné literární skvosty. V Mein Kampf píše Adolf Hitler k metodice ovlivňování mas:

"Všechny opravdu velké historické přeměny nebyly vyvolány psaným slovem. Byly jím nanejvýš doprovázeny.

Nevěřme tomu, že by se francouzská revoluce uskutečnila prostřednictvím filozofických traktátů, bez armády srdcí vedených demagogy velkého stylu, kteří vybičovali vášně celkově trpícího lidu.

Bolševická revoluce v Rusku také nebyla vyvolána Leninovým psaním. Protože národ analfabetů se nenadchl pro komunistickou revoluci následkem teoretické četby jakéhosi Karla Marxe, nýbrž nenávistnou řečnickou činností nesčetných malých apoštolů štvaní. Tak tomu vždy bylo a tak to také navždy zůstane."

Jenže Jorgu, ruku na srdce. Na to nemáš. Jako potomek důstojníka Schutzschtaffel sis nikdy nežil špatně. A tahle tvrdá škola ti prostě chybí.

Zdroj:Můj boj, Adolf Hitler

Vydalo nakladatelství Otakar II., Michal Zítko.

Z německého originálu Mein Kampf přeložil Slavomír Michalčík

Vytiskla tiskárna Ueberreuter, s.r.o. Pohořelice