Největší potíží zahraničních médií, stejně jako různých zahraničních odborníků na Česko je, že nemají dlouhodobější kontakt s místní realitou, takže píší a vysílají podle prvotních dojmů. O problémech, které zaregistrují, pak nutně informují zkresleně, povrchně a často smíchají více věcí dohromady. Potkají-li se s některým typicky českým rysem, snaží se ho pochopit a našroubovat na své vlastní zkušenosti a výsledkem toho všeho je, že "ti Češi jsou nějací divní".

Což je třeba možné říct o Britech, kteří jsou schopní pozřít výtvory své národní kuchyně, neboť na zkušenost s určitým typem ostrovního jídla ho stačí jednou sníst, a je vám jasné, že stejně hnusné bude i u ostatních anglických rodin -- kdo jedl vánoční puding, ví, o čem mluvím. Kdo ho nejedl, ať si přečte Čapkovu klasiku "Jak pejsek s kočičkou vařili dort". Jídlo je totiž materiální věc, dělaná podle stejného receptu s individuálními odchylkami. Ale povaha nebo konkrétně vztah k jiným etnikům se u každého člověka liší, protože u každého vychází z jiných zkušeností, z jiné podstaty.

Podobně jako u vánočního pudingu totiž Češi pomyslně "ochutnávají" soužití s Romy, a jestliže se v jejich okolí nevyskytuje žádný pozitivní příklad, logicky docházejí k závěru, že i ostatní Romové jsou hnusní -- stejně jako ten puding.

A protože puding může třeba pro oči vypadat lákavě, ale chutnat může hrozně, je u něj nejspolehlivějším smyslem chuť, kdežto u vztahu k Romům jsou k dispozici smysly nejméně tři -- zrak, sluch a v přeneseném významu i ona chuť vzájemného soužití. A proto Češi tak často líčí Romy jako etnikum nepřizpůsobivé a "bordelářské" -- protože to vidí na vlastní oči. Druhým dechem vám ale většinou také řeknou, že potkat slušného civilizovaného Roma, padnou mu kolem krku a jdou s ním na pivo.

Dostáváme se tím k důvodům, proč Češi Romy nemají rádi, podle Guardianu dokonce z 91 %. Není to kvůli tomu, že by Češi byli rasističtí, xenofobní nebo třeba nesnášeli jinou pleť, než vlastní růžovobílou. To je dost hloupé obvinění, protože Češi přece nejsou nacisti, aby vyhlazovali jiná etnika, odporující vysněným ideálům. O barvu pleti vůbec nejde, copak jste někdy slyšeli, že by Češi tak masivně, jako nadávají na Romy, nadávali kupříkladu na černochy, studující u nás vysoké školy, nebo Vietnamce, u nichž rádi nakupují levné zboží nejasného původu?

Češi jen nemají nervy neustále někoho vychovávat, ani tradičně divoké a temperamentní Romy ne. Střetává se tu švejkovské lenošení a homolkovský "klid na práci" s živým a hlasitým projevem romského etnika, které má prostě takové kulturní kořeny a nic se s tím nedá dělat. I ten neobvykle vlezlý projev by se dal překousnout, kdyby nepřesahoval míru obecně uznatelnou a nenarušoval občanské soužití. Je totiž poměrně běžné, že tímto chováním netrpí jen uši sousedů, ale brzy také jejich čich a zařízení Romy obývaného bytu.

Což je druhá strana mince, kterou zahraniční novináři s politicky korektním mozkem, plným učebnicových ideálů o toleranci a pochopení, nechtějí vidět. Je velmi laciné a lehké říct, že Češi nesnášejí Romy, že je diskriminují, napadají, když k tomu přece nemají důvod. Reportér Guardianu evidentně nikdy s Romy nežil v jednom domě nebo na jedné ulici.

Garymu Youngovi stačilo, aby si promluvil s romskou aktivistkou, která z titulu své funkce patří mezi lépe vystupující Romy a stačilo mu i letmé setkání s jednou rodinou, která byla v danou chvíli umírněná. Spokojil se s primitivní rovnicí, že jediným důvodem, proč někoho vystěhovat do městské ubytovny, je neplacení nájmu -- a když tato rodina činži platila, proč ji vystěhovávají?

Ubytovna je ten zmiňovaný jednopokojový byt na okraji města, čímž má být vyvolán dojem, že město odsouvá Romy někam mimo dohled. Řekněme si dvě podstatné věci -- v té ubytovně nejsou jen Romové, ale i "bílí" a za druhé, operovat zrovna v případě Mimoně nějakým okrajem města je docela úsměvné. Mimoň má jednu hlavní třídu na hlavní silnici, protínající město takřka napůl a zmíněná ubytovna není daleko od frekventované vozovky, byť mimo centrum. Ale v Mimoni je všechno, co je mimo malé centrum, vlastně na okraji města, takže tento termín je zavádějící.

A proč byli Bajzovi vystěhováni? Důvod jistě město mělo, aktivistka Horáčková se sice snaží vytvořit dojem, že město prostě vezme Romy a přesunuje je, jak se mu líbí, ale není to pravda. Jejich konkrétní příklad neznám a když jsem se poptal zástupců starého vedení města (neboť nové vládne od konce listopadu, a v článku je naznačeno, že akce probíhala před komunálními volbami), o koho se jedná, přišly mi odpovědi ve stejném duchu: "Nemáme ponětí, o koho jde, co je to za kauzu." Soukromě se domnívám, že důvodem k vystěhování bylo narušování občanského soužití. V této věci je hodně smutné, že se reportér Guardianu zapomněl zastavit na městském úřadě a zeptat se na důvody vystěhování. Čerpat informace jednostranně od aktivistky není dobrou vizitkou Garyho Younga.

Jan Čulík v českém překladu opominul některé úsměvné věci, jako je třeba okolnost, za jaké manžel paní Horáčkové vykřiknul prorocká slova "potřebujeme Martina Luthera Kinga" (mimochodem, Dušan Žiga to říká už dlouho). Dle Guardianu to bylo poté, co se Žiga posilnil vodkou a párkem (after an afternoon of vodka and sausage). Možná mu to nepřišlo důležité, ale vynechal přitom poměrně podstatnou hladinu sporů -- Romové sice nešetří výkřiky do tmy, ale zároveň nechtějí nic se svojí situací dělat. Důvodem není jen to, že se je nedaří sjednotit, jak dále zmiňuje článek. Důvodem je také fakt, že za sociální podporu od města se dobře nadává a také docela dobře žije. A to není nějaké rasistické nařčení, ale opět mimoňská realita, věc, kterou člověk žijící mimo nemůže uchopit za správný konec, i kdyby chtěl být hodně objektivní. A konečně, je tu ještě vzájemné vyostření vztahů mezi romskými bojůvkami.

I tato věc má obsáhlé pozadí, které nelze dost dobře postihnout v jednom článku. Jen ve zkratce -- město už dva roky trpí "nuceným stěhováním národů". Je to nová "metoda", kterou se česká města snaží vyřešit problémy s nepřizpůsobivou částí Romů. České mozky přišly na "geniální" nápad -- jednoduše koupí dům nebo byt v jiném městě a Romy tam přesunou. V původním městě je náhle klid, zdemolované bytovky se opraví a peníze se sypou. Jak na tom je příjemce, to už mozky pochopitelně nezajímá, protože teď už jsou neplatiči a v případě Mimoně i známé kriminální živly občany cizího města. Přijímací město nemá bohužel příliš možností, jak se těmto "akcím Z" bránit.

Příklad Mimoně ukazuje, jak to dopadá. V prvním případě zakoupil podnikatel dům s nebytovými prostorami na Pražské ulici v Mimoni, předělal ho na bytové prostory a z Mladé Boleslavi přesunul do Mimoně velice problematické a agresivní skupiny Romů, které mladoboleslavským působily velké komplikace. Prakticky jde o násilnický gang chronických neplatičů. V Mimoni stoupla kriminalita, obyvatelé se začínají bát příslušnou čtvrtí procházet v pozdějších hodinách.

Je pikantní, že proti přistěhování těchto problémových obyvatel sepsali petici -- mimoňští Romové, starousedlíci, se kterými bílí neměli závažnější problémy. Podepsán pod ní je také Dušan Žiga, manžel aktivistky Emilie Horáčkové. Bílí se samozřejmě rádi připojili. V nejnovějším případě byl prodán obyčejný byt na sídlišti v klasickém bytovém domě z dob uranové a statkové výstavby, a nový majitel do něj nastěhoval hned dvacet Romů. V malém bytě dvacet lidí, to nemůže dopadnout dobře. Zejména, když kupujícím je tentýž člověk, který koupil dům na Pražské ulici.

Emilie Horáčková v Guardianu prohlašuje, že za poslední dva měsíce odešlo do Británie a Irska žádat o azyl neuvěřitelných 40 romských rodin z Mimoně a další se údajně chystají. Je to její oblíbený výrok, slyšel jsem ho od ní už před rokem, kdy byla vlna odchodů českých Romů do zahraničí silná. Spojuje ho nyní účelově s komunálními volbami, aby vykreslila, jak hrůznou atmosféru Romové v Mimoni musejí snášet.

To by ovšem sama nesměla na jednom z posledních zasedání starého zastupitelstva pronést v hádce s místostarostou kouzelnou větu, vztahující se právě k výše zmíněné petici: "Vy, město, jste tomu nechtěli zabránit, protože byste byli za rasisty". Město především nenašlo prostředek, jak se zákonně bránit. Jednou z možností tehdy bylo neudělit stavební povolení ke změně nebytových prostor na bytové, ale to nakonec nevyšlo.

V Mimoni je teď několik skupin Romů, které vzájemně nesympatizují, a každá má vůči většinovému, "bílému" obyvatelstvu (pokládám nyní za důležité zmínit, že v Mimoni oficiálně téměř žádní Romové nejsou, neboť při sčítání lidu se k romské národnosti nepřihlásil téměř nikdo) trochu odlišný postoj.

Několik rodin s bílými vychází dobře, Romové vykonávají pro městský úřad veřejně prospěšné práce, a i když se objevují stížnosti na jejich pracovní morálku, jde vcelku o poklidný vztah. Pak je tu typická skupina, která si hledí svého, bílé ignoruje, ale vyskytují se menší konflikty, zejména u mládeže. A o mladoboleslavských již řeč byla.

Nakonec ještě poznámku ke komunálním volbám. Na sedmitisícové město v nich kandidoval poměrně vysoký počet stran -- rovných deset. Bylo to důsledkem předchozího čtyřletého politikaření, a všechny strany se přiživily i na otázce soužití s Romy. Sami Romové kandidovali také v rámci Romské občanské iniciativy.

Nejradikálněji prosazovalo řešení tíživé situace Sdružení nezávislých kandidátů, které v programu mělo Horáčkovou zmiňované zabránění legálními prostředky v přistěhování problematických rodin a zabránění obrácenému rasismu. Horáčková program sdružení necitovala přesně, ve skutečnosti SNK chtěla legálně bránit přistěhování problémových komunit, nikoliv rodin, a myšleni tím byli třeba také narkomani. Kdyby to bylo jen o rodinách, byla by Horáčková vlastně sama proti sobě, neboť sama patřila mezi hlavní představitelky již zmiňované petice proti přistěhování mladoboleslavských.

Shrnu-li části článku, které se týkají Mimoně, pak jde o nepřesnou, špatně informovanou a zkreslující zprávu o poměrech ve městě, která měla ukázat, že Češi jsou otevřeně rasistická země v srdci Evropy, kde je nejlepší chodit s pistolí pod kabátem. Je proto příznačné, že Guardian uvádí čtenáře v omyl už pouhým geografickým umístěním Mimoně v České republice, která v žádném případě neleží 150 kilometrů severozápadně od Prahy, ale asi 90 kilometrů severovýchodně, v Libereckém kraji.