V r. 1993 Izrael a Organiace pro osvobození Palestiny (PLO) podepsaly v přítomnosti amerického prezidenta Clintona a ruského ministra zahraničí dohodu o vzájemném uznání. Zdálo se, ze skončení studené války otevře cestu i k míru na Blízkém východě. Dohoda počítala s 5letou prozatímní samosprávou na palestinských územích - výměnou za to, že se Palestinci zřeknou násilí. Na základě této dohody podepsalo v r. 1994 Jordánsko mírovou smlouvu s Izraelem a byl zrušen arabský bojkot Izraele. Vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu se zdálo být na dosah ruky. V únoru 1994 židovský osadník postřílel 29 muslimských věřících při modlitbě a vyprovokoval tím další sérii sebevražedných útoků Palestinců. Tím byla mírová jednání ukončena. V další dohodě z Taby z r. 1995 se Izrael měl stáhnout ze 6 velkých měst na Západním břehu Jordánu, ale nechat si pod kontrolou bezpečnostní politiku. Dále sliboval Palestincům do správy 3 % Západního břehu Jordánu, 27% mělo být spravováno spolecně a 70% mělo být pod správou Izraele. Židovští rabíni i to pokládali za zločin, protože touto dohodou se Izrael zříkal části Svaté země, která mu patřila pred 2000 lety. Znovu se tak vynořil na povrch náboženský základ této války. Nekteří rabíni volali po popravách a izraelský premiér Rabin byl nakonec zavražděn židovským studentem.

V r. 1997 vyprovokoval izraelský stát další násilí Palestinců tím, ze se rozhodl vybudovat tunel poblíž islámského chrámu, postaveného na místě, kde prorok Mohammed "božím zákrokem" údajně vzlétl k nebi, aby poznal, jaké to je v ráji.

V r. 1999 zahájily Izrael a PLO další rozhovory o podobě Palestiny.

V r. 2000 předal Izrael Palestincům už 40 % území Západního břehu Jordánu do autonomní správy, bezpečnostní politiku si ale nechával pod vlastní kontrolou. Jako výsledek amerického úsilí o mír na Blízkém východě se v r. 2000 Izrael stáhl také z Jižního Libanonu. V den 52. Výročí vzniku Izraelského státu došlo k přestřelkám mezi izraelskými a palestinskými bezpečnostními silami, nicméně pokračovala jednání o konečných hranicích Palestinského státu, návratu uprchlíků a budoucnosti Jeruzaléma. Veškeré pokroky v mírových jednáních mezi Izraelem a Palestinci byly zjevně zásluhou USA, na jejichž politické, ekonomické a zbrojní podpoře je Izrael závislý. 19. září izraelský premiér Barak rozhovory pozastavil, dokud Arafat neustoupí v otázce Jeruzaléma. O 10 dní později vůdce izraelské opozice Šaron vyyvolal další intifádu, kdyz zřejmě ve snaze vyvolat další násilí, které by odradilo USA od mírových rozhovorů, obklopen stovkami policistů, navštívil už zmíněný nejposvátnejší muslimský chrám v Jeruzalémě.

V r. 2001 vystřídal v USA presidenta Clintona prezident G. W. Bush. Už 9. února ohlásil, ze odstupuje od Clintonova úsilí o mír na Blízkém východě. Vzhledem k roli, kterou hrály USA v palestinsko-izraelském konfliktu po odstoupení SSSR, se toto rozhodnutí dá srovnat s poskytnutím volné ruky Izraeli k anexi okupovaných území, která předtím předal palestinské autonomii nebo k vyhlášení války mezi Izraelem a Palestinci, ve které Palestinci nemají naději na vítězství. V tentýž den pálily izraelské tanky na Palestince, vyzbrojené puškami. Už 14. 5. Izrael zavedl totální blokádu okupovaných území a o dva mesíce později zahájil útok po souši, po moři a ze vzduchu na pásmo Gazy a rozdelil toto území na tři části. I v dalších měsících (místo mírových jednání) odpovídal Izrael na palestinské sebevražedné útoky vojenskými vpády na palestinská území. Do května 2002 bylo 42% palestinského území na západním břehu Jordánu zabráno pro izraelské osídlení. V reakci na tento vývoj událostí arabské státy obnovily bojkot Izraele. Bez úsilí USA o mír na Středním východě jsou Palestinci prakticky ztraceni, stejně jako by byl Izrael bez podpory USA ztracen v arabském svete.

11. září 2001 nechal islámský fanatik Bin Ládin zaútočit sebevražedné atentátníky na budovy WTC, mající symbolický význam pro USA. "Osa zla" byla vytýčena, nepřítel znám ihned...

Z tohoto stručného výčtu nedávných dějin palestinsko-izraelského konfliktu nejvíce šokuje poznání, ze vůdčí země "demokratického světa" se nechaly zatáhnout do náboženské války židovského státu Izrael za získání arabských území. Zatímco pro křesťany dávno ztratil Jeruzalém "kruciální" význam, který mu připisovali v křižáckých válkách, Izrael o něj bojuje se stejně fanatickým zápalem i v 21. stoeltí. Křesťanský svět ale od té doby prodělal velký (a mnohdy v historii také krvavý) vývoj k náboženské toleranci a dnes je proto protismyslné, aby (v rozporu s rezolucemi OSN) podporoval izraelskou okupaci palestinských území. Rozhodnutí George W. Bushe opustit mírová jednání na Středním východě je možné považovat za hrubou zahranicně politickou chybu. Uzavření míru na Blízkém východě a vytvoření Palestinského státu by světové demokracii rozhodně prospělo víc. Víc, než zavádění protiústavních zákonů v USA nebo válka proti Iráku a dalším zemím, která v případě dalších teroristických útoků jako islámské odpovědi na agresi povede k dalšímu omezování demokracie nejejn v USA. To vše v rámci boje proti terorismu? Kdo je vlastně teroristou?