Ehud Barak nabídl Arafatovi všechno kromě izraelské národní sebevraždy při svém neúspěšném pokusu uzavřít s ním v červenci 2000 dohodu v Camp Davidu a během následujících vyjednávání. Je pozoruhodným svědectvím toho, jak silně si Izrael přeje mír, že i nyní, kdy během března bylo usmrceno126 osob terorismem, který vyvolává Jásir Arafat, většina Izraelců se vyjádřila v průzkumech veřejného mínění, že podporuje saúdskou mírovou iniciativu, která si přeje, aby po kompletním stažení Izraele z území, okupovaných v roce 1967, vznikly "normální styky" mezi arabskými státy a Izraelem. Izrael zoufale chce ukončit tuto okupaci. Potřebuje jen palestinského partneru, který, na rozdíl od Arafata, nechce Izrael zlikvidovat.

Obratní palestinští mluvčí tvrdí denně, z platforem, které jim poskytují uctivé televizní stanice, že příčinou nynější krize na Blízkém východě je agrese Ariela Šarona - důvěřiví reportéři i diváci ignorují skutečnost, že intifada byla připravena ještě za Barakovy vlády. Obviňují Šarona ze zavedení zákazu vycházení, z blokád a z vojenských zásahů - důvěřiví reportéři a diváci zapomínají, že takových zákazů vycházení, ani blokád ani vojenských zásahů nebylo, než vznikla intifada a Izrael musel hledat způsob, jak zastavit atentátníky.

Kdyby se Arafat rozhodl bojovat proti terorismu a nikoliv ho financovat, Izrael by nepotřeboval vstupovat do oblastí, jako je uprchlický tábor Dženin, který rád v roce 1995 opustil.

Avšak ve světě postaveném na hlavu je nyní Izrael obviňován z "masakru" teroristů z organizací Hamas a Islamic Jihad a z Arafatovy vlastní frakce organizace Fatah, která z tábora vyslala 23 sebevražedných atentátníků.

Teroristů, kteří se veřejně vychloubali, že budou bojovat do poslední kulky, a kteří s radostí usmrtili 13 izraelských záložních vojáků, otců a manželů, povolaných do boje proti extremistům, proti nimž odmítá zbabělý Arafat bojovat, hlavy rodin, které se nikdy nevrátí.

Ano, je strašné, že tisíce civilistů v táboře Dženin přišlo o střechu nad hlavou - protože Izrael neměl jinou možnost než zaútočit na atentátníky tam, kde si mysleli, že se jim nemůže nic stát, kde jim Arafat dovolil dělat si, co chtějí. Ve světě postaveném na hlavu je nyní vyvíjen nátlak na Izrael, aby "jednal uměřeně", když atentátníci vyhazují do povětří jeho civilisty v restauracích, v autobusech a ve svatebních síních - Izrael je označován za agresora, když, zrazen Arafatem, se snaží bojovat sám proti atentátníkům.

Izrael je natolik rozčarován Arafatem, že ani Peres, který s ním dostal Nobelovu cenu míru, už nenalézá slova na jeho obranu. V neděli večer ve Washingtonu vyprávěl Peres s naprostým zoufalstvím, jak Colin Powell požádal Arafata, aby vzal mikrofon a odsoudil terorismus a zatelefonoval šéfům oněch asi 30 000 mužů, které má stále ve zbrani a nařídil jim, aby začali zasahovat proti atentátentátníkům. Avšak Arafat odmítl učinit i to.

Arafat se úplně vrátil ke svým původním stereotypům. Financoval zásilku zbraní z Iránu. Podepisuje platbu vrahům. Nařizuje svým přísně cenzurovaným sdělovacím prostředkům, aby v pátek vysílaly kázání radikálních kazatelů, kteří požadují vraždění židů "všude". Vyzývá své vlastní lidi k "mučednictví". A to nikoliv proto, že by Izrael tvrdošíjně odmítal kompromis. Ví, že to není pravda, i když naivní novináři a vlády to nevědí.

Navzdory všem zaujatým novinářským zprávám a pomýlené mezinárodní kritice Izrael přežije. Tragedií ovšem je, že zkreslené informace a nepochopení věci umožňují Arafatovi udržet se u moci, poskytují nepřijatelnou legitimitu sebevražedným atentátníkům a odsuzují další nevinné lidi k smrti. Čím dříve rozpoznají objektivně založení lidé pravou situaci a do zacházení s Blízkým Východem se vrátí morálka, tím dříve může začít dlouhá cesta zpět k vyjednávajícímu stolu.