Tak jsme tak seděli na ubikaci u lahve vína a na jedné straně pokoje byl zástupce německé Adenauerovy nadace, které setkání českých a slovenských "intelektuálů" financovala, mladý student práv Robert Hein, nesmírně slušný a zajímavý člověk, mluvící stejně dobře anglicky jako německy, a na druhé straně ubikace "čelný slovenský politik", tuším, že to byl František Mikloško. Došla řeč na nacionalismus a přítomní Slováci se hrdě dušovali, že jsou Slováci. Němec Hein to nedokázal pochopit: konstatoval a přesvědčivě vysvětlil, že se považuje za Evropana, nikoliv za Němce. Přítomní Slováci ztratili řeč. Dívali se na to šokovaně a s nepochopením a nedůvěrou. Co to na nás ten říšský Němec hraje?

Nikdy jindy jsem necítil, jak obrovská propast zeje mezi lidmi, jako byl tento kultivovaný, evropský Němec, a "tradičními" slovenskými politiky (kteří o několik hodin předtím nebyli v přednáškovém sále schopni dát dohromady pár souvislých vět). Propast byla hlubší než Macocha a byla naprosto hmotná. Na jedné straně, v jednadvacátém století, stál Němec, korektní, civilizovaný mladík, téměř hotový právník, přítomní slovenští "politikové" se potáceli jako oběti nacionalismu a "národní identity" kdesi hluboko ve století devatenáctém.

Pochopil jsem tehdy, jak obtížné je cokoliv vysvětlovat - příslušníci různých evropských komunit jsou prostě - nikoliv vlastní vinou - na různých stupních společenského vývoje. V důsledku otevřené, kritické diskuse padni komu padni, jsou určité otázky v zemích, které měly demokracii o několik desetiletí déle než nynější země postkomunistické, dávno vyřešeny. Určité způsoby chování a jednání jsou tam jasné. Mnozí příslušníci postkomunistických zemí se k pojmům moderní společnosti budou ale ještě složitě prokousávat. Já vím, že je to nepříjemné to říkat, ale je to tak. Bude to jistě zajímavé, až tyto postkomunistické země vstoupí do Evropské unie.

Nehovořím pouze o nacionalismu, ale také o xenofobii a o rasismu. I v České republice je rasismus - na základě absolutně neférového uplatňování nerozlišující kolektivní viny - nesmírně rozšířený, jak to mimochodem pozoruhodně přesvědčivě dokumentují i časté, primitivní, nepromyšlené a stereotypní útoky na zdejších fórech proti komukoliv, kdo se nějak odlišuje od většinové české společnosti - zejména útoky proti Romům. Ti jsou vinni vším, ačkoliv útočníci jejich individuální vinu nijak nezkoumali.

(Zjišťuju, mimochodem, že pro některé anglosaské studenty střední Evropy, zabývající se problematikou soužití různých etnických skupin, jsou tyto výkřiky anonymů, publikované na fórech Britských listů, vítaným a cenným materiálem.) To, co publikují "věrní Češi" na zdejších fórech, přesvědčivě dokazuje, že žít jako Rom v České republice je nesmírně těžké. Není divu, že utíkají do zahraničí.

Na Slovensku je to však, podle "diskuse", odtamtud přicházející, ještě daleko horší. Kde se bere všechna ta nenávist proti komukoliv, kdo přijde zvnějšku, třeba financován mezinárodními nevládními či lidskoprávními organizacemi? Proč ty neustálé řeči o "pseudohumanistech", pokud jde o lidi, kteří se snaží ve stagnující společnosti uplatňovat základní lidská práva? A proč má vadit, že jim někdo poskytl k této práci peníze ze zahraničí? Vadí snad ta "ideologická diverze", jako za komunismu, že nám někdo nepříjemnými slovy podvrací náš smrádek a teplíčko? Co je špatného na práci lidskoprávních aktivistů? Proč jim k této práci neposkytne peníze vlastní společnost? Neříkám, že nutně všichni "zahraniční experti" na Slovensku jsou vysokého kalibru (koho taky přesvědčíte v Londýně či v Paříži, aby se vydal do Banské Bystrice). Ale ostrá kritika proti čemukoliv, co přichází ze zahraničí, ať je to úsilí o emancipaci žen, či o zlepšení situace Romů, je tak jednostrunná, systematická a intenzivní, že je to prostě poněkud podezřelé. Stejně jako ta tvrzení, že slovenští fanouškové při nedávném zápase v Bratislavě vůbec na anglické černošské hráče žádná rasistická hesla nevykřikovali...!

Čím více jsme poslední dobou čteni na Slovensku, tím častěji přichází z této země na fóra množství zuřivých a netolerantních reakcí, svědčících, že vzdálenost mezi Bratislavou, Prahou, Berlínem, Paříží či Londýnem, je zřejmě větší, než co se dá vyjádřit pouhými kilometry. Samozřejmě to neznamená, doufám, že se tak chovají na Slovensku všichni. Bylo by ale dobré slyšet i trochu jiný hlas.