Šaron se chce zbavit Jásira Arafata, rozdělit západní břeh Jordánu na oplocené kantony, obnovit okupační správu a pokračovat s budováním izraelských usedlostí na palestinském území, s nynější mírou bezpečnostních opatření. Nevidí, že to nepovede k míru ani k bezpečnosti.

Zadruhé Spojené státy chtějí reformu v podstatě jako způsob boje proti "terorismu", což má být celkové řešení, které ignoruje historii, kontext, společnost a všechno ostatní. Americká politika vůči Blízkému východu je nesystematická a zmatená, pouze reaguje na tlak a agendu izraelské lobby a křesťanské pravice, jíž je nyní Bush šéfem. Bushova politika se skládá z apelů na Arafata, aby skoncoval s terorismem a z apelů (pro Araby), aby někdo někde vytvořil palestinský stát a zorganizoval velkou konferenci, a nakonec, z pokračující bezpodmínečné americké podpory pro Izrael. Kromě toho čeká americká politika na to, že ji někdo, někde, zformuluje. Je nutno si uvědomovat, že Blízký východ je pro Američany domácí, nikoliv zahraničněpolitické téma a Amerika je v tomto smyslu podřízena dynamice, kterou je velmi obtížné předpovídat.

To přesně vyhovuje Izraelcům, kteří neusilují o nic jiného než o to učinit život Palestinců co nejubožejší a nejnesnesitelnější. Samozřejmě, že existují i Izraelci, kteří chtějí koexistenci s palestinským státem, stejně jako takoví američtí židé, ale ti nyní nemají vliv, rozhodují Šaron a Bush.

Třetím je požadavek šéfů arabských států, který je kombinací několika prvků. Zaprvé se šéfové arabských států bojí vlastního obyvatelstva, které je svědkem toho, jak Izrael intenzivně likviduje palestinská území, aniž by se arabské státy vážněji pokusily tomu zabránit. Bejrútský mírový plán nabízí Izraeli přesně to, co Šaron odmítl, území za mír, a je to bezzubý návrh bez časového rozvrhu. Plán je jen symbolickým gestem na uklidnění obvyvatelstva arabských států, které je znechuceno nečinností svých politických představitelů. Arabské státy nemají problém s tím, že je Izrael státem bez oficiálně deklarovaných hranic, který ilegálně okupuje Jeruzalém, Gazu a západní břeh Jordánu už 35 let. Arabské státy jsou ochotny tyto nespravedlnosti tolerovat, jen kdyby se Arafat a jeho národ chovali tiše anebo prostě někam zmizeli. A arabské státy mají intenzivní touhu zavděčit se Spojeným státům a stát se jejich nedůležitějším spojencem v regionu. Možná si neuvědomují, s jakým pohrdáním se k nim staví většina Američanů a jak málo chápou spojené státy jejich kulturní a politický status.

Čtvrtým hlasem ve sboru, požadujícím reformy, jsou Evropané. Avšak ti jenom pobíhají sem a tam a posílají Šaronovi a Arafatovi různé vyslance, schvalují v Bruselu zvučné deklarace a občas financují pár projektů. Jinak to celé nechávají Američanům.

Zapáté, Jásir Arafat a jeho společníci najednou objevili ctnosti (alespoň teoreticky) demokracie a reforem. Avšak Arafatovým jediným zájmem je zachránit sama sebe. Měl téměř deset let na to, aby řídil své královstvíčko, a podařilo se mu jen vyvolal vůči sobě a svým společníkům hněv a pohrdání. Jeho Palestinská správa se stala synonymem brutality, autokracie a nepředstavitelné korupce. Proč si někdo jen na okamžik představuje, že je Araft schopen provést nějaké reformy, je nepochopitelné. Arafat stojí v čele dlouhá léta trpícího národa, který za poslední rok vystavil nepřijatelnému násilí a bolesti, a to proto, že nemá žádný strategický plán a spoléhá na to, co si zamane Izrael a Spojené státy (přes Oslo). Vedoucí představitelé osvobozeneckých hnutí nesmějí vystavovat své neozbrojené obyvatelstvo divošství válečných zločinců, jako je Šaron, aniž by měli v záloze nějakou obranu či předběžnou přípravu. Proč vyvolávat válku, jejíž obětí se stanou většinou jen nevinní lidé, když nemáte ani vojenské schopnosti tuto válku vést, ani diplomatické schopnosti ji ukončit? Arafat toto udělal už třikrát a neměl by dostat šanci vyvolat katastrofu ještě počtvrté.

Arafat se hlavně zajímá o reorganizaci svých tajných služeb. Arafatův bezpečnostní aparát byl vytvořen vždycky hlavně jen proto, aby sloužil jemu a Izraeli. Postavil proti sobě nejrůznější palestinské frakce. Nikdy nezvládl organizace Hamas a Islamic Jihad, což se Izraeli perfektně hodilo: Izrael tak totiž získal záminku za útoky palestinských sebevražedných atentátníků trestat a ničit celý palestinský národ. Arafatův děsivý režim poškodil palestinskou kauzu víc než cokoliv jiného: tato tragická politika zabíjení izraelských civilistů dál dokazuje světu, že nejsme nic jiného než teroristé a lidé absolutně bez morálky. Pro čí prospěch to Arafat učinil, to nikdo nedokáže vysvětlit.

Mně je úplně jedno, co říkají Bush, arabští politikové či Šaron. Mně zajímá, co si myslí palestinský národ o našem vedoucím představiteli a jsem přesvědčen, že musíme zcela jasně odmítnout jeho veškerý program reforem, voleb, reorganizace vlády i bezpečnostních služeb.

Za šesté, palestinský národ nyní sám oprávněně požaduje reformy i volby. Z mého hlediska je tento požadavek jediný legitimní, ze všech požadavků, které jsem zde citoval. Je důležité poukázat na to že Arafatova nynější vláda zůstala u moci přesto, že její mandát dávno vypršel a měl skončit novými volbami v roce 1999.

Jedinou cestou vpřed je vytvořit novou základnu legitimity a tou musí být jediný a konečný zdroj politické legitimity, totiž sami občané. Hlavní zájmy palestinské společnosti, těch lidí, kteří udržují tuto společnost v chodu, odbory, zdravotníci, učitelé, zemědělci, lékaři, právníci a četné nevládní organizace se musejí nyní stát základem palestinských reforem - navzdory izraelským útokům a okupaci. Je nesmyslné čekat na Arafata, Evropu, Spojené státy či na Araby, že tu reformu provedou sami: musejí ji provést sami Palestinci prostřednictvím vlastního ústavodárného shromáždění, v němž budou zastoupeny všechny prvky palestinské společnosti.

Účelem reforem musí být udržet palestinskou společnost dále v chodu a vytvořit nouzový výkonný výbor, jehož mandátem bude ukončit okupaci, nikoliv s ní vyjednávat. Jistě se vojensky Izraeli nemůžeme vyrovnat, ale musíme si vypracovat tvůrčí metody boje, které by zmobilizovaly všechny naše zdroje tak, abychom postupně znemožnili všechny aspekty izraelské okupace, tj. budování izraelských osad, silnic, silničních zábran a bourání budov. Přitom je nutno začít spolupracovat s Izraelci, kteří podporují palestinskou věc. To je velké poučení z boje proti apartheidu v Jihoafrické republice: že usiloval o vytvoření mnohorasové společnosti. V současnosti má Izrael jedinou politiku: násilí, násilné rozdělení země a podřízení Palestinců židovské nadvládě. To však nepodporují všichni Izraelci, avšak právě Palestinci musejí prosazovat myšlenku koexistence v obou státech, které spolu budou mít styky na základě rovnosti a suverenity.