6. 12. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Jiné zprávy
Zprávy, o kterých se v Česku mnoho nedovíte. Zprávy ze světa, který není jiný. Zprávy, které ale jiné jsou.
připravuje Štěpán Kotrba
Resources in English on Czech film, literature and politics
Rozšířené vyhledávání Google
  Hledej na WWW
  na www.blisty.cz
  na www.britskelisty.cz

zpravodajství Google






Rozšířené vyhledávání Google



Ekonomická krize
Ropný šok
Encyclopaedia Britannica


Reklama
Britské listy využívají
mediálního monitoru
Newton IT
překladače a slovníky
EUROTRAN 2006
WORDMASTER 2006
SLOVO - Politicko spoločenský týždenník
Politicky nekorektní karikatury Michaela Marčáka
Siromacha - román na pokračování
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
7. 12. 2002
Jsou to téměř dva roky, co se o sobě dočítám hrůzné informace, alarmující skutečnosti a téměř neuvěřitelné interpretace různých témat ze života brněnského studia České televize. Ve vynalézavosti a ve schopnosti dosáhnout co nejdrsnějšího, propagandistického účinku ve zdrcujících kritikách mého působení v televizi dosud jednoznačně vedli Zdeněk Plachý, údajně hudební skladatel a režisér, Břetislav Rychlík, konstruktér celé kampaně, a Jakub Patočka, který značku Literárních novin obětoval ve prospěch účelových politizujících textů.

Toto je vyjádření ředitele brněnského studia ČT Zdeňka Drahoše ke kritickému článku od Jiřího Leschtiny, publikovanému nedávno v Literárních novinách. Zdeněk Drahoš ho poskytl Českému rozhlasu 6, kde se vysílal v sobotu 7. 12. v 18. 10 v pořadu Názory a argumenty spolu s dalšími materiály k této tematice, citacemi z původního Leschtinova článku a mj. i komentářem Jana Čulíka k této věci, převzatým z Britských listů.)

Sloupek

"Přitom se [soud] nijak nevypořádal se skutečností, že šlo o setkání bývalých vysokých funkcionářů sociálně demokratické strany, z nichž někteří byli poslanci Národního shromáždění, že na těchto schůzkách byly projednávány i otázky možnosti přechodu za hranice bez povolení..."

"Pokud jde o obviněného Berana, zvláštní senát v podstatě zprostil obviněného z obžaloby jen na podkladě jeho tvrzení, že Veverkovi nepodával žádné zprávy špionážního charakteru a že nevěděl o tom, že Veverka má styky s cizinou, aniž si prověřil, zda je toto tvrzení pravdivé či nikoliv."

Toto jsou znepokojující neostalinské formulace v rozsudku z 25. března 1970, který vypracoval Nejvyšší soud ČSSR, v senátě, jehož členem byl i JUDr. Otakar Motejl. Jsou podle mého názoru důkazem, že Motejl naskočil na normalizační vlak. Slušné by bývalo bylo se na takovém rozsudku nepodílet. Hájí-li se dr. Motejl nyní, že s rozhodnutím senátu nesouhlasil, ale byl přehlasován, proč se vůbec propůjčil k práci na revizi rehabilitačních rozsudků? K jakému závěru čekal, že senát v prvním normalizačním roce, v roce 1970, dospěje? Nemyslím si, že je přípustné obyčejné občany odsuzovat kvůli údajné kolaboraci s komunismem: nikdy totiž nevíme, jaká byla individuální situace a jaké přesně byly jejich individuální osudy a motivy. Myslím si však, že případ soudce, který rozhodoval o osudech jiných lidí, soudce, který nyní kandiduje na prezidenta ČR, je přece jen něco trochu odlišného.

Před pár dny jsme shodou okolností v semináři na Glasgow University listovali Literárními listy a Listy, z let 1968 - 1969. Jsme velmi dobře seznámeni s liberálním etosem československé společnosti, který v ní existoval až do několika měsíců po invazi Varšavského paktu v srpnu 1968. Od druhé poloviny šedesátých let a už vůbec ne během období Pražského jara 1968 nebylo členství či zastávání funkcí v předúnorové sociální demokracii považováno za nic přitěžujícího. Ani styky s lidmi žijícími v zahraničí nebyly během Pražského jara automaticky považovány za špionáž!. Vždyť se během roku 1968 často hovořilo o možnosti obnovit sociálně demokratickou stranu. Týdeník Student otiskl na jaře 1968 rozhovory s pracovníky mnichovské Svobodné Evropy...

Jestliže Motejl s kolegy soudci na jaře roku 1970 (kdy už v Československu začal vát mrazivý vítr husákovské normalizace) uvádí ve svém derehabilitačním rozsudku členství osob, nespravedlivě stíhaných v padesátých letech, v sociální demokracii, jako přitěžující okolnost, a spekuluje i o tom, že něčí styky s lidmi žijícími v zahraničí mohly znamenat "špionáž", znamená to, že přijal nový, tvrdý, asijský a neostalinský hodnotový systém, který už v Československu po řadu let nefungoval a znovu tvrdě ovládl českou justici až od začátku normalizačního období. Něco takového není slučitelné se ctí profesionálního právníka. Člověk se na něčem takovém NEMUSEL PODÍLET. Účast na takovém rozsudku byla, obávám se, vědomá kolaborace, k níž by se tehdy slušný člověk nesnížil. (O etických dilematech soudců a právníků v komunistickém systému píše velmi aktuálně Ivan Klíma ve svém dost velkém románu Soudce z milosti. Právě v něm jde o to, zda se člověk jako soudce smí či nesmí snížit k tomu, co od něho požaduje režim.)

Je to složitá věc. Mnozí argumentují pro nutnost právní kontinuity mezi komunistickým a postkomunistickým režimem. Uznávám to, i když důsledkem je dosavadní nesmírně nízká kvalita soudců, kteří mnohdy jen obrátili znaménka a soudí dodnes komunisticky, jenže teď "pravicově". Je to asi nutný, bolestný, průvodní jev postkomunistické skutečnosti. Jenže být takovým člověkem a kandidovat na prezidenta republiky, to je, nezlobte se, něco přece jen dost jiného.

Vnímám všechno tohle velmi citlivě, protože jsem tu dobu posrpnových čistek a ponižujících poinvazních prověrek sám zažil - bylo mi tehdy necelých osmnáct let, naštěstí jsem tedy sám prověrkami procházet nemusel. Avšak citlivě jsme zaznamenávali, kdo si zachoval svou čest a kdo se zaprodal okupačnímu režimu.

Člověk, který by neváhal do zdůvodnění derehabilitačního rozsudku napsat, že členství či držení funkce v předválečné sociálnědemokratické straně je přitěžující okolností, anebo že je přitěžující okolností to, že se na schůzkách "mluvilo o možnosti přechodu hranic bez povolení" (svobodu pohybu jsme považovali za něco normálního, tuším, že až do začátku roku 1970 se smělo cestovat na Západ zcela volně, teprve pak Husák prohlásil, že "hranice není žádné korzo") se tím jasně přičlenil k okupačnímu režimu. Je přijatelné, aby takovýto člověk kandidoval na funkci prezidenta demokratické České republiky?

Chci se ještě vyjádřit k spekulacím o tom, co má znamenat zveřejnění těchto dokumentů v Britských listech - že prý tím napomáháme nějakému "vnitrostranickému boji" v sociální demokracii...:) Nemají snad lidé vůbec žádnou etiku ani soudnost?

Skutečnost je jednoduchá. Stařečci, kteří byli rozhodnutím dr. Motejla a jeho kolegů před dvaatřiceti lety postiženi, dospěli k názoru, že nemohou tolerovat, aby se člověk, který svou vinu nepřiznal a neomluvil se za ni, kandidoval na prezidenta ČR. Proto se rozhodli tyto dokumenty zveřejnit. Hic et nunc.

A mají, myslím, pravdu. To je celé. Případné interní boje v libovolných politických stranách nás nezajímají.

6. 12. 2002
Antonín J. Liehm, Minulost v přítomnosti Antonín J. Liehm, Minulost v přítomnosti, Host, Brno, 2002, 200 stran, 179 Kč, ISBN 80-7294-073-2

"V druhé polovině devadesátých let mě požádal Fedor Gál o předmluvu k českému a slovenskému vydání Semprunova posledního románu. Našim čtenářům je třeba vysvětlit autorovu životní pouť, aby knížce porozuměli, napsal mi. Předmluvu jsem v termínu i rozsahu dodal a zakrátko jsem byl požádán o schůzku. Předmluva je krásná, jenom je třeba škrtnout všechno o tom, jak byl Semprun v komunistickém odboji proti nacistům i proti Frankovi, i jedním z nejvyšších představitelů španělské KS. Poškodilo by to knížku na trhu. Pochopitelně jsem odmítl s tím, že mi ten požadavek připomíná leccos z ne tak dávné minulosti. Rozešli jsme se s tím, že předmluva vyjde tak, jak jsem ji napsal. Za pár týdnů jsem se po telefonu dověděl, že kniha je tak krásná, že žádnou předmluvu nepotřebuje. Dostanu samozřejmě slíbené dva tisíce a mohu předmluvu uveřejnit jinde."

6. 12. 2002
Pravděpodobnost, že použije Saddám Husajn chemických a biologických zbraní poté, co se stane terčem útoku, je podle svědectví CIA před americkým senátním výborem pro rozvědné záležitosti ze 7. října "hodně vysoká". O tom tvrdí i Brent Scowcroft, byvalý poradce pro národní bezpečnost pro George Bushe seniora, že by to vedlo k "rozkladu" (meltdown) Blízkého východu. Bez ohledu na to, jaké informace dne 7. prosince Irák zveřejní, neměli bychom mít žádné iluze: Amerika a téměř jistě i Británie půjdou do války. Pokud nedojde k porušení rezoluce OSN, bude to uměle vyvoláno, stejně, jako byl uměle s neuvěřitelným cynismem vyvolán všeobecný souhlas s první válkou v Perském zálivu v roce 1991.

Americká propaganda rozdmychala první válku v Perském zálivu. Rozdmychá i tuto druhou - a rizika jsou ještě daleko větší, argumentovala ve čtvrtek v britském deníku Guardian známa reportérka Maggie O'Kanová.

6. 12. 2002

Zatímco většina Američanů stále podporuje vojenskou invazi do Iráku, jejímž cílem má být svrhnout Saddáma Husajna, Pew Research Centre, washingtonská nadstranická organizace pro průzkum veřejného mínění, zjistila, že ve Francii, v Rusku a v Německu se drtivá většina obyvatel staví proti užití síly na svrhnutí Saddáma Husajna a britští občané jsou v této věci rozděleni. (Informaci o tomto průzkumu přinesl i server iHNed, ale kupodivu se v článku "Češi jsou spokojení pesimisté" zaměřil na úplně jiné otázky."

Zvlášť znepokojující jsou výsledky z Turecka, které Američanům zprostředkovalo své základny pro útok na Irák, avšak v průzkumu veřejného mínění se tam zjistilo, že se 83 procent Turků staví proti tomu, aby Spojené státy využívaly tureckého území jako základny pro invazi.

Podstatný počet obyvatel v Británii, ve Francii, v Německu a v Rusku zastává názor, že Irák představuje velkou nebo středně velkou hrozbu. 75 procent Britů se domnívá, že Saddám Husejn musí být odstraněn, stejný názor zastává 75 procent Němců, 63 procent Francouzů a 42 procent Rusů.

Avšak na dotaz, zda by měl být Saddám Husajn odstraněn silou, odpovědělo záporně 71 procent Němců, 64 procent Francouzů a 79 procent Rusů. V Británii s tímto názorem souhlasí 47 procent Britů a 47 procent Britů s ním nesouhlasí.

Naproti tomu 62 procent Američanů je pro válku a jen 26 procent Američanů je proti válce.

Tři čtvrtiny Francouzů a Rusů konstatovaly, že si myslí, že je motivací americké války proti Iráku americká touha získat kontrolu nad iráckou ropou . Tito lidé si nemyslí, že americká vláda považuje Saddáma Husajna za skutečnou hrozbu. Menší většina Němců zastává stejný názor.

Britští občané jsou v této věci rozděleni poměrem 44 procent občanů ku 45 procentům. 67 procent Američanů plně důvěřuje své vládě, jen 22 procent Američanů zastává názor, že se válka povede o ropu.

Většina Evropanů, včetně Britů, si myslí, že válka proti Iráku povede k zvýšení terorismu v Evropě, kdežto jen 45 procent Američanů se domnívá, že to povede ke zvýšení teroristických útoků v USA.

Evropané nyní jasně rozlišují mezi Spojenými státy jako národem a nynější americkou vládou. 75 procent Britů má pozitivní názor na Spojené státy, ve srovnání s 83 procenty před dvěma lety. V Německu za poslední dva roky poklesla popularita USA o 17 procent na dnešních 61 procent. Ve Francii má rádo Spojené státy 63 procent občanů, jejich počet za poslední dva roky mírně stoupl.

Průzkum veřejného mínění organizace Pew zjistil, že skutečné antipatie vůči Americe, ne-li nenávist, se koncentrují v muslimských státech na Blízkém východě a ve Střední Asii, což jsou dnes ohniska největších konfliktů. Většina obyvatel v Libanonu a na Pobřeží slonoviny uvedla, že sebevražedné atentáty jsou "ospravedlnitelné", pokud se provádějí "jménem islámu".

6. 12. 2002
Zatímco se prezident Bush připravuje na útok proti Iráku, na opačné straně světa vládne jiný brutální diktátor ve státě, jehož miliony občanů jsou na hranici hladomoru. Diktátor se snaží tajně získávat jaderné zbraně. Je to Kim Jong Il a jeho zemí je Severní Korea.

Více než 100 000 Severokorejců je vězněno v koncentračních táborech, v nichž čtvrtina vězňů umírá hladem a ti, kteří přežívají, se živí krysami. Korea připravuje nejen jaderný program, ale vyvíjí i chemické a biologické zbraně. Podle informací CIA je jaderný program Severní Koreje daleko blíže realizaci než jaderný program irácký.

6. 12. 2002
Medzinárodný tlačový inštitút IPI poslal prezidentovi SR Rudolfovi Schusterovi otvorený list. Vyslovuje v ňom svoje znepokojenie nad hroziacim trestným stíhaním slovenskej novinárky, ktorá publikovala seriál článkov o korupcii v justícii. Podnet na obvinenie redaktorky za "poškodzovanie povesti", dal predseda Najvyššieho súdu, Štefan Harabin. Okrem podstaty veci samotnej je pikantným faktom už len naivita riaditeľa IPI J.P. Fritza, s ktorou sa obracia verejne o pomoc ku "najvyššej morálnej autorite" našej krajiny. Práve R. Schuster totiž dal nedávno sám trestne stíhať novinára za "ohováranie", najnovšie napriek obrovskej vlne nesúhlasu vymáha na vlastnom štáte vysoké odškodné za svoje liečenie.
6. 12. 2002
Abstract: Toto je reakce na článek Štěpána Kotrby "Jděte už konečně k čertu...", ve kterém autor kritizoval Otakara Motejla za to, že byl (O.M.) členem senátu Nejvyššího soudu, který v roce 1970 rozhodl o porušení zákona v případě rehabilitačního rozsudku nad určitou skupinou osob. S Kotrbovými tvrzeními polemizuji a dokazuji, že jsou nesmyslná, nelogická a zavádějící.

Úvodem bych rád poděkoval Štěpánu Kotrbovi za to, že článek napsal a že k němu připojil i oskenovaný záznam inkriminovaného rozsudku a že přiložil i oskenovaný dopis Dr. Motejla z roku 1994, ve kterém Dr. Motejl zaujímá ke zmiňovanému rozsudku stanovisko. Poněkud expresivnější styl pana Kotrby mne donutil, abych si připojené dokumenty pročetl a pokusil se pochopit, co sdělují. Tím mi pan Kotrba dal příležitost utřídit si myšlenky a vytvořit si na případ vlastní názor.

5. 12. 2002
Dopis s tímto nadpisem zaslal redakci Britských listů syn sociálně demokratického funkcionáře, odsouzeného komunisty a rehabilitovaného až po "sametové revoluci", Slavomír Klaban, o kterém se zmiňuje včerejší článek v BL. Budiž vysvětlivkou za motivy jedné z nesouhlasících stran v polemice (pro někoho účelové) o prezidentských kandidátech ČSSD. Dnes je Slavomír Klaban jeden ze seniorů sociální demokracie s přídomkem čestný předseda strany. Čestný v tom sousloví asi znamená, že mu možná zbyl kus cti v těle..., určitě však neznamená to, že by jeho hlas někdo bral jakkoliv vážně, i uvnitř té strany, jejímž je čestným předsedou. Předpokládám, že svůj dopis zaslal stejně nám, jakož i mnoha dalším redakcím či svým soudruhům (správně dle oficiální etikety v ČSSD "přátelům"). Seriózní odpovědi se, pokud vím, nedočkal. Žádný list jeho názor neotiskl, Právo ale před časem otisklo "slepou" polemiku s jeho názorem z pera Petra Uhla.

Zvětšte si ve zvláštním okně celý článek Redakci Porybného Práva pak Slavomír Klaban zaslal jiný článek, ve kterém také vysvětluje své postoje a důvody svého konání. Článek nikdy nevyšel, zato v témže listu na něj vyšla odpověď...

Právní puristé možná namítnou, že z Klabanova příspěvku nehovoří právo, ale emoce. Emoce syna, kterému kdysi zostudili, uvěznili a zničili otce a který se jej celý život snažil očistit. Snad ano, ale právo by mělo usilovat o světskou spravedlnost, když v tu Boží každý nevěří... Přesto se Slavomír Klaban nepřidal k těm, pro které byly hodnoty spravedlnosti sociální příležitostí si uplivnout. I on měl určitě také své nepřátele, i on zcela určitě také ublížil některým lidem v zápalu "politického boje". Dodnes si určitě některé své poklesky pamatuje a soudí sám sebe daleko přísněji, než jsou toho schopni soudci... Ať už se jedná o poklesky z euforických a zaujatých "sametově revolučních" let, nebo ty dřívější. Dnes ale pozoruje "svou" sociální demokracii s moudrostí starců, smířených s tím, že "jejich čas" už je dávno, dávno pryč. Dnes už se nemstí svým bývalým nepřátelům, ani lidem, kteří zradili myšlenky, ve které věřil. Protože ví, že chybovat je lidské a každý má právo chyby napravovat. Až do okamžiku své smrti.

Neumí ale odpouštět těm, kteří své chyby nikdy nepřiznali a dovolují si přesto poučovat druhé. Možná proto je nazýván Petrem Uhlem "nevraživým nešťastným člověkem". Protože je neštěstím v tomto světě zůstat slušným po nezanedbatelný kus života. Ale to možná Petr Uhl ještě neví...

5. 12. 2002

Zvětšte si ve zvláštním okně celý rozsudek Druhý příklad svědomité činnosti slovutných právních expertů, jimž třídní právo padesátých let je nade všecko, se týká napadnutí rozsudku Zvláštního senátu Městského soudu v Praze. (Je to 21 stran odůvodnění de-rehabilitačního rozsudku, proti kterému už není odvolání... - pozn. red.) Případ byl otevřen v roce 1949 proti velké skupině národních socialistů - převážně mladých. Jako provokatéři v něm fungovali později odhalení agenti možná už gestapa, ale rozhodně StB. Jeden z nich se činil také v procesu s gen. Kutlvašrem.

Vše bylo podle práva a platných zákonů komunistické totality. Ani stopa po přiměřené lítosti nad dobou, kdy něco - dejme tomu musil dělat, prostě, "vždyť jsem nebyl sám, kdo byl svrab".

Pan dr. Motejl - a není sám - dodnes vlastně nehledí na příslušníky třetího odboje jako na lidi, na které národ prostě musí být právem hrdý. Nebo to byli zločinci, kteří pozdvihli své svědomí nad zákony hrůzné totality, nad zákony proti lidskosti?

Nemohu souhlasit s ministrem spravedlnosti (dr. Rychetským, v Právu.- pozn. red.), že einmal ist keinmal . My jsme už řekli, že zweimal. A on (JUDr. Rychetský, místopředseda vlády a ministr spravedlnosti - pozn. red.) má klíč k tomu, aby se pošťouralo v archivu Nejvyššího soudu, kolik derehabilitačních rozsudků vydal a který senát. Nebo tam už nejsou? Prý se v roce 1969 jednalo o 1800 rehabilitačních rozsudků, z nichž bylo odvoláno 808. Je tomu tak?

Zbývá připojit, že pokládám za účelový tah pana doktora Motejla, prohlašuje-li v současnosti, že tenkrát hlasoval proti, ale byl v senátu přehlasován. Proč to neřekl již v lednu roku 1994, ve svém stanovisku oficiálně zdůrazněném jako stanovisko předsedy Nejvyššího soudu ? Naopak, vlastně tam zpochybňuje i Zákon o soudních rehabilitacích. Procesní právo je mu nade vše, bez ohledu na to, jak je nemorální.

Tento výňatek z rozhořčení nad "spravedlností" rehabilitačních senátů, v nichž zasedal JUDr. Motejl je z pera Jiřího Vaňka, člena ČSSD od roku 1947.

Otakar Motejl
4. 12. 2002

V obskurní ukázku formalizovaného práva, vítězícího nad smyslem právních předpisů, úmyslem tehdy ještě krotce reformního komunistického zákonodárce, ale i zdravého rozumu se vyvinul případ, který hýbe pověstí jednoho z dosud důstojných kandidátů na prezidenta, ombudsmana Otakara Motejla. Tehdy před více než třiceti lety nezvítězila spravedlnost, ale pokřivená logika komunistického práva v hlavě sice nestranického, ale precizně snaživého, formalistického právníka. Nikoliv pokora a úcta před oběťmi bývalého bezpráví, ale zpupná bolševická arogance vševědoucnosti, i když ta smrtelně nemocná chuděra spravedlnost stále ještě zvítězit mohla. Měli ji totiž v rukou tři "spravedliví", které tehdejší Federální shromáždění pověřilo, jako Pilát Pontský, úklidem. Psal se rok 1969 a 1970...

Zvětšte si ve zvláštním okně celý rozsudek Britským listům se podařilo shromáždit některé exkluzivní dokumenty, svědčící o poměrech ve zvláštním senátu, zřízeném Federálním shromážděním proto, aby napravil nejkřiklavější případy porušení zákonů, ke kterým došlo v souvislosti s vykonstruovanými procesy z padesátých let. Namísto rehabilitace perzekvovaných se tříčlený senát, v tomto případě za předsednictví dr. Otakara Adamce, ve kterém byl členem dr. Miloš Horák a dr. Otakar Motejl, pozdější předseda Nejvyššího soudu, současný ombudsman a Špidlův kandidát na prezidenta, zasadil o zrušení některých zprošťujících rozsudků soudů nižších instancí. Paradoxem historie bylo to, že obětí posmrtné "rehabilitace" zvláštního senátu v roce 1970 se stal mimo jiné František Klaban, otec současného čestného předsedy sociální demokracie Slavomíra Klabana, sociálně demokratický funkcionář, odsouzený spolu s dalšími osmi sociálními demokraty za vykonstruované zločiny vyzvědačství, velezrady a ohrožování zásobování v roce 1954. Otec čestného předsedy strany, jejíž výkonný předseda dnes navrhuje dr. Motejla za prezidenta. Ti lidé, odsouzeni do komunistických žalářů a věznění dlouhá léta, byli už krátce předtím Krajským soudem a posléze Nejvyšším soudem rehabilitováni, a po stížnosti předsedy Nejvyššího soudu "pro porušení zákona" rozhodoval tento zvláštní tribunál, "soud posledního odvolání". Rozhodl tak, jak rozhodl. Historie napíše jeho rozsudky krvavým písmem do dějin a ti tři soudci si budou muset srovnat se svým svědomím, pod co se dobrovolně podepsali.

Zvětšte si ve zvláštním okně celý dopis Otakar Motejl své názory z roku 1970 arogantně obhajoval ještě v roce 1994, tehdy jako předseda Nejvyššího soudu, v dopise, zaslaném jako odpověď synovi postiženého, Slavomíru Klabanovi. V dopise hovoří o "historické spravedlnosti", kterou patrně stavěl nad konkrétní pomoc a rehabilitaci umučených či uvězněných. Otec Slavomíra Klabana se díky neodvolatelnému, konečnému rozsudku tří "spravedlivých" z roku 1970 dočkal spravedlnosti in memoriam až po roce 1989...

Nechceme vás unavovat právním rozborem, jak to učinil před časem Petr Uhl na obranu současného šéfa své manželky v komentáři "Klaban kontra Motejl" 6. listopadu 2002 v Právu, kde Klabana nazval nevraživým nešťastným člověkem. Nechceme vás unavovat ani planým žvaněním Stanislava Grosse v článku podepsaném šifrou Alexandra Mitrofanova (alm), též v Právu. V tomto případě naštěstí neplatí, že "každý odpustí, neboť neví, kdy lze odpustit a která vina přetrvá - třeba věky". A tak namísto právních rozborů či komentářů necháváme hovořit samotné dokumenty, které snad ani Vladimír Špidla, Petr Uhl či ministr Gross nemohli vidět. Protože sebeumněji napsaný komentář by nedokázal hovořit tak přesvědčivě jako tři soudci, tvořící tehdy, před třiceti dvěma lety, "spravedlnost".

(Další případy "přezkumných rozsudků" zvláštního senátu z let 1969 - 70, ve kterém zasedal soudce Motejl, ještě stále prověřujeme.)

4. 12. 2002

Napsal nám Luděk Staněk z domény stratosfera.cz:

Nehodlam na rozdil od vas, Motejla moralne soudit. Jako cloveku, kteremu bylo v roce 1989 15 let, jdou tyhle problemy trochu mimo mne a necitim se v nich kompetentni. Povazuji to za problem svych rodicu. Jde mi o neco jineho:

Vysvetlete mi prosim jednu vec: Kdyz jsou BL plne vasich poznamek o "investigativni praci novinaru" (vas termin), o tom, jak je v Cechach spatne delana (na to mame stejny nazor) a podobne, jak muzete v BL otisknout (a hrde otisknout - hned na prvnim miste a s dost agresivnim titulkem) clanek, ktery je zalozeny pouze na dokumentech, o kterych i naprosty laik vi, ze se dostaly na svetlo pouze jako vysledek vnitrostranickeho boje v Lidovem dome?

Chci rict - neni nahoda, ze ty dokumenty ma k dispozici (jak se zda), pouze redaktorka Prava Cihlarova a Kotrba? A ve stejnou dobu (Cihlarova navic o dost driv), presne v dobe, kdy v CSSD vrcholi boj o prezidentskou kandidaturu? Pricemz oba maji z principu velmi blizko nejen k Lidovemu domu, ale i do jeho utrob.

Kdyz je Kotrba takovy investigativec, proc ty dokumenty nesehnal drive?

Odpoved se, i diky tomu, jakou formu BL ke zverejneni zvolily, nabizi prosta: drive mu je nikdo nedal.

At vedome nebo ne zahral Kotrba pro cast CSSD (spolecne s Cihlarovou), roli koloucha, ktery se nechal naockovat spin doktoringem jedne z frakci. Dostal do ruky dokumenty, uprime (nebo ne) se nad nimi zhrozil a pustil to.

Frakcni boj uvnitr CSSD mne daleko vice zajima z hlediska jeho pozadi. Ne JAKE dokumenty kdo komu podstrkava (to vim ostatne uz z Prava), ale PROC to dela, KDO to dela a PRO KOHO to dela. Podle mne je "investigativni prace" prace prave o tom a ne o zaskrtavani zvyraznovacem v podstrcenych dokumentech.

Uprimne, myslite ze prave tohle je ta "investigativni prace", na kterou by vam meli donori BL prispivat? Nebylo by lepsi (praktictejsi a mozna i uprimnejsi), aby si otisteni tech dokumentu nechal Kotrba od sveho "zdroje" zaplatit, pricemz by ty penize dal na konto BL?

Odpověď Jana Čulíka:

Představte si, že by za vámi jako právníkem v době počínající normalizace přišli a řekli: "Soudruhu, je zapotřebí přezkoumat rehabilitační rozsudky nad lidmi, odsouzenými v padesátých letech." Co jste to asi byl za člověka, který takovou práci přijal? A je skutečně vhodné, aby se takový člověk - bez ohledu na svou právní erudovanost či profesionální pečlivost - případně stal prezidentem České republiky?

Máte jistě pravdu, že záporné informace o významných lidech mohou být využívány či zneužity v politickém boji a je možné, že se to stane nebo děje i nyní v případě pana Motejla.

Bohužel však v žádném případě to nemůže být důvodem, proč ty informace potlačit. O titulku, jaký pro svůj článek zvolil Štěpán Kotrba ("Jděte už konečně k čertu, pane Spravedlivý") je jistě možno diskutovat, obávám se však, že to zřejmě dosti přesně vystihuje názor postižených osob.

Jak zní heslo amerického tisku: "Nechcete-li, aby nějaké informace byly zveřejněny, nedělejte činy, které by mohly vyvolat skandální titulky."

Není to obráceně.

Já jsem publikoval tyto informace v době, kdy se ke mně dostaly. Nic jiného mě nezajímá.

Je jistě možné, že je někdo nyní chce využívat k politickým účelům. Obávám se však, že ať je tomu jakkoliv, tato minulost pana Motejla je nepřijatelná a je zcela ve veřejném zájmu tyto dokumenty publikovat. Zjistíme-li obdobně skandální informace o jiných kandidátech na prezidenta ČR, zveřejníme i je.

Pan Motejl může vinit jedině sebe.

Vaše argumentace není příliš logická. Myslíte snad, že jsme tyto informace neměli zveřejňovat, protože by mohly být zneužity k politickému boji? Nebylo by už to samotné politickou manipulací?

Doplněk odpovědi od Štěpána Kotrby

Nemám rád svatoušky všeho druhu. Nemám rád lidi, co tvrdili, jak pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, a přitom se nestyděli tvrdě vyhrožovat svým protivníkům v již demokratické volbě. Mám tím na mysli Václava Havla, jehož spolupracovníci před první prezidentskou volbou zastrašovali Havlova protikandidáta Čestmíra Císaře až do té míry, že získal obavy o svůj život i život své manželky a musel se skrývat do té doby, než oznámil svou rezignaci prostřednictvím ČTK. Funkce zvláštního velvyslance byla pak jen ubohou náplastí, a to nejen za zničené iluze o demokracii v sametové republice... Z tehdejších poměrů zvracel i písničkář Karel Kryl, posléze také příznivec sociální demokracie. Klaka se totiž neštítila ničeho. Při další volbě prezidenta musel být protizákonně zatčen poslanec Sládek, aby byl vůbec Václav Havel znovu zvolen...

Nemám rád takové politiky, kteří se neštítí ničeho, když jde o jejich moc. "Agresivní titulek" byl asi tou nejmírnější formou vyjádření názoru politického komentátora na osobu "spravedlivého" ombudsmana. Je škoda, že ti, kteří vlastnili důkazy o jeho poklescích, neotevřeli své trezory dříve. Ale je v pořádku, že je otevřeli alespoň dnes. Nehodlám se za svůj titulek nikomu omlouvat a před nikým se za něj ospravedlňovat. Ať již zvítězí v těchto prezidentských volbách kdokoliv, z pana Motejla se mi bude zvedat žaludek už vždy. Prokurátor Urválek už totiž na prezidenta kandidovat nemůže, protože je mrtev.

Proti termínu investigativní žurnalistika se stále a i v redakci BL ohrazuji, neboť se domnívám, že je to nesmyslný termín. Neznám žádnou kauzu, jejíž zveřejnění by nebylo účelové a provázeno něčím prospěchem a něčí škodou. Na novinářích pak zůstává nelehké rozhodnutí, jestli to je také i ve veřejném zájmu či ne...

5. 12. 2002
Minulý měsíc v Severní Karolíně se mě zeptala jedna dáma, kdy Amerika půjde do války proti Iráku, napsal ve středu v deníku Independent Robert Fisk. Odpověděl jí, aby sledovala titulní stránky listů New York Times a Washington Post a hlídala, kdy se objeví první známky pomlouvačné kampaně proti zbrojním inspektorům OSN. A už je to tady, argumentuje Fisk, pomlouvačná kampaň proti zbrojním inspektorům už začala:
3. 12. 2002
"Všichni měli strach. Proto stačilo, když někdo řekl, že schvaluje atentát na Heydricha a to už byl rozsudek smrti," svědčila ve filmu Zdena Němcová německy britskému reportérovi a pak pokračovala česky: "Každou chvilku jsme slyšeli, že je z našeho okolí někdo popravený. Čili žili jsme ve stálém strachu a hrůze. Ale teď se začali vracet lidé z koncentračního tábora, zničení, kteří nám umírali na očích, ti nejlepší. Jsem věřící katolička, chodím do kostela. V životě jsem nikomu neublížila. Ale když jsme viděli ty naše oběti těch nejlepších lidí, pane redaktore, já snad bych byla i tenkrát sama schopna vraždit. My jsme ty Němce tak strašně nenáviděli, že jsme nenáviděli zvuk německého jazyka."

V úterý v 21 hodin vysílal "intelektuální" digitální televizní okruh BBC 4 čtyřicetiminutový dokumentární film dlouholetého reportéra BBC Charlese Wheelera o Benešových dekretech. Film striktně dodržel zásady nestrannosti: nejprve prezentoval na prostoru cca 18 minut postoj sudetoněmecké strany (do tohoto bloku byly implicitně zařazeny i názory Jiřího Peheho a Pavla Tigrida) a pak názory "české" strany (představované zejména lidmi, dodneška ztraumatizovanými nacistickým, německým útlakem). V závěru se pořad pokusil o shrnutí, analýzu a profesionální úsudek ohledně toho, co může znamenat problém vyhnání Němců z Československa a Benešových dekretů pro vstup dnešní ČR do Evropské unie. Dospěl k názoru, že nic moc. Viz níže:

3. 12. 2002
Pojem "exilová literatura" je naprosto běžný, ale přesto je občas - a to především v publicistické, ale i pedagogické praxi - používán ne zcela jednoznačně. Následující úvaha se bude zabývat obdobím od srpna 1968 do počátku 90. let, v němž byl počet novodobých českých exulantů neobvykle vysoký a ve kterém se proto česká exilová literatura rozvíjela s nebývalou intenzitou. Kvůli snadnější orientaci v rozmanitém a proměnlivém kontextu bude užitečné pokusit se hned v úvodu o vystižení jistých nepřesností v soudobém úzu a o pojmenování základních podob soudobé české exilové literatury:
2. 12. 2002
Příjmy od čtenářů - sponzorů za měsíc listopad byly 5321 Kč a 70,97 euro, výdaje pouze 457 Kč, zůstatek vzrostl na 15 640 Kč a 70,97 eur. Není to mnoho... Všichni spolupracovníci Britských listů nyní pracují pro list dobrovolně bez nároku na odměnu či dokonce na režii své práce, kterou si hradí stále sami ze svého. Tento stav začíná být ale dlouhodobě neudržitelný, zvláště tehdy, když chceme čtenářům dodávat obrazové informace ve vysoké kvalitě, ojediněle i videa či zvuk. Britské listy např. pokrývaly proběhlý summit NATO a protesty v pražských ulicích několika dobrovolnými fotoreportéry. Výsledkem je rozsáhlé fotozpravodajství v galeriích. To vše bez nároku na rozpočet Britských listů, i když nákady se pohybovaly v tisících. Veškeré fotografie nabízíme v originálním rozlišení, což je na webu poměrně unikátní...

Pokuste se tedy zlepšit finanční situaci Britských listů i vy, kteří jste je doposud sice četli, ale nepřispěli. Zaplatíte si tak jen to, co využíváte stále solidárně zdarma - námi veřejně poskytovanou a vámi přijímanou službu - nezávislý zdroj informací i místo pro své diskuse.

Většina ze čtenářů Britských listů nepatří mezi nemajetné, naopak. Jsou mezi vámi majitelé a ředitelé firem, poslanci, senátoři i vládní úředníci. Je slušné váš trvalý zájem o Britské listy podpořit, protože ony tu jsou pro vás a bez vaší spouúčasti nebudou. Za poslední měsíc poskytlo z průměrného denního počtu cca 5500 čtenářů (přibližně 3500 osob čte každý všední den BL na webu, cca 2000 osob dostává Britské listy emailem) finanční příspěvek na provoz BL cca 10 lidí.

Výpisy z bankovního konta Občanského sdružení Britské listy budeme aktualizovat v následujících několika dnech, jakmile to bude časově a technicky možné.

Trestní oznámení, které jsme podali na bývalého jednatele OSBL, Tomáše Pecinu, pro podezření ze zpronevěry, prošetřuje stále kriminální služba Policie ČR.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet č.: 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s. Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1. Variabilní symbol pro příspěvky 2002 (ti, po nichž chce banka konstantní symbol, mohou použít 0558). Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.

2. 12. 2002
18. 6. 2004

Ceník reklamy na BL

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
7. 12. 2002 Hrůzné informace o řediteli brněnského studia ČT Zdeněk  Drahoš
6. 12. 2002 Štěpánu Kotrbovi: Jděte už konečně k čertu, demagogu! Tomáš  Pospíšil
6. 12. 2002 Levicové bědování - ale s novými informacemi a s noblesou Jan  Čulík
5. 12. 2002 Motejl naskočil na normalizační vlak Jan  Čulík
5. 12. 2002 Procesní právo nade vše - pozadí rehabilitace skupiny národních socialistů   
5. 12. 2002 Jsme zmanipulováváni pro válku proti Saddámu Husajnovi   
5. 12. 2002 Slavomír Klaban: "Proč jsem proti kandidatuře dr. Motejla na prezidenta" Štěpán  Kotrba
4. 12. 2002 Nechcete-li, aby se o něčem psalo, nedělejte to Jan  Čulík
4. 12. 2002 Bylo možné o Motejlovi mlčet? Jan  Čulík
4. 12. 2002 Otakaru Motejlovi:
Jděte už konečně k čertu, pane Spravedlivý!
Štěpán  Kotrba

Útok na USA, Afghánistán, Irák RSS 2.0      Historie >
6. 12. 2002 Tentokrát se bojím   
6. 12. 2002 Evropané stále nepodporují invazi do Iráku   
5. 12. 2002 Jsme zmanipulováváni pro válku proti Saddámu Husajnovi   
4. 12. 2002 Habermas o Evropě, USA a o Iráku   
4. 12. 2002 Je-li Saddám Husajn takové monstrum, proč jsme ho vyzbrojili a obchodovali s ním?   
3. 12. 2002 Terorismus funguje   
2. 12. 2002 Šaron se dostal do pasti: umožnil bin Ladenovi určovat scénář války proti terorismu   
29. 11. 2002 Proč Američané tolerují saúdský terorismus?   
26. 11. 2002 Z Jugoslávie se pašují zbraně do Iráku   
25. 11. 2002 NATO: žádná vize v Praze   

Summit NATO v Praze RSS 2.0      Historie >
26. 11. 2002 Summit - Havlův nedramatický epilog Josef  Trnka
25. 11. 2002 NATO: žádná vize v Praze   
25. 11. 2002 Nejistota: jaká bude budoucnost NATO a sjednocené Evropy?   
25. 11. 2002 Ze summitu NATO: kdy se hodí francouzština   
25. 11. 2002 Už se to láme... Jan  Čulík
22. 11. 2002 NATO: Pražští vyděrači   
21. 11. 2002 Zakázaná zbraň: slova Fabiano  Golgo
21. 11. 2002 Svět, NATO a my Petr  Kužvart
21. 11. 2002 NATO ztratilo nepřítele a hledá novou roli   
21. 11. 2002 Falešné dredy
aneb jak nevyšel pokus o policejní transparent
Jindřich  Lukáš

Genderová nerovnost ve společnosti RSS 2.0      Historie >
27. 11. 2002 Nigérie: má být popraven novinář   
27. 11. 2002 Feminismus, muslimský fundamentalismus a soutěž Miss World - už jen v třetím světě   
26. 11. 2002 V Londýně nebo v Africe, soutěž Miss World je stále ponižující   
21. 10. 2002 Sex nebo vztah?   
2. 10. 2002 Ženy v Iráku jsou svobodnější než v jiných arabských zemích   
29. 9. 2002 Feminismus - zbraň ženské emancipace Jean Bethke Elshtain
23. 9. 2002 Feminismus jako "mediální bublina" Eva  Presová
22. 9. 2002 Británie: další smrt malého dítěte, další selhání sociálních služeb   
17. 9. 2002 Nečisté kšeftovanie s právami žien Lubomír  Sedláčik
16. 9. 2002 Prostitutky: jsou terčem obrovské míry násilí   

Školství RSS 2.0      Historie >
26. 11. 2002 Stávková pohotovost v SOŠ na Praze 3   
20. 11. 2002 Ve jménu (vysokoškolského) zákona Topí  Pigula
30. 10. 2002 (Britské) univerzity "potřebují vybírat vysoké školné, mají-li obstát v mezinárodní konkurenci"   
11. 10. 2002 NATOidní normalizace? Účast na politickém školení je zase povinná... Václav  Votruba
9. 10. 2002 Škola včera, dnes... a možná ještě zítra Darius  Nosreti
23. 9. 2002 Skandál se známkováním britských maturit   
3. 9. 2002 Učitelé, zvedněte hlavu! Výzva k vyhlášení stávky   
2. 9. 2002 Klubko zmijí
aneb zneprůhlednění veřejné zakázky MŠMT na školení ICT koordinátorů
Jan  Wagner
30. 8. 2002 Učitelé nemohou hradit škody po povodních ze svých platů Radek  Sárközi
8. 8. 2002 Kritické myšlení   

Povodně a změna klimatu RSS 2.0      Historie >
2. 11. 2002 Karlín volá o pomoc   
21. 10. 2002 Prosba o pomoc Jiří  Svoboda
19. 9. 2002 Co chcete vědět o ochranném systému metra a bojíte se zeptat   
16. 9. 2002 IBC Pobřežní: Libor Ambrozek svým způsobem uspokojil Jaromíra Kohlíčka Štěpán  Kotrba
12. 9. 2002 Akademicky trvalá udržitelnost Topí  Pigula
11. 9. 2002 Co vlastně znamenaly nedávné záplavy Eugen  Haičman
11. 9. 2002 Obavy se potvrdily: Dioxiny ze Spolany jsou v Labi   
9. 9. 2002 Poučíme se? Tři katastrofální selhání českých vodohospodářů a nejen jich Jan  Zeman
9. 9. 2002 Pražské metro: Subterra čerpá tam, kam ji poslalo město Praha Štěpán  Kotrba, Radek Mokrý

Sdělovací prostředky RSS 2.0      Historie >
7. 12. 2002 Hrůzné informace o řediteli brněnského studia ČT Zdeněk  Drahoš
5. 12. 2002 Kterak Jan Čulík pomáhal České televizi pochovat Netopýra Karel  Mašita
4. 12. 2002 Nával do televízneho kresla Lubomír  Sedláčik
3. 12. 2002 Investigace nebo propaganda? Jan  Čulík
2. 12. 2002 Zákon o ČT anebo jablko sváru? Vladimíra Al-Maliki Levá, Lubomír Brožek
2. 12. 2002 Veřejná služba a televizní prostituti Jan  Paul
28. 11. 2002 Otevřený dopis pěti členům Rady ČT, kteří se zasloužili o setrvání Jiřího Balvína ve funkci generálního ředitele ČT   
28. 11. 2002 ČT: zvykové právo a kamarádšoft Jan  Čulík
28. 11. 2002 K dopisu FITESU a ARASU Štěpán  Kotrba