"Peter Klentsch byl svědkem masové vraždy svých německých spoluobčanů na konci války v Evropě. Vypracoval seznam 1300 lidí, kteří zemřeli během deportace etnických Němců z Československa v roce 1945," takto dramaticky začal komentářem Charlese Wheelera pořad televize BBC a pokračoval: "Oběti těchto násilných deportací je vždycky považovaly za válečný zločin. Nyní se snaží využít žádosti České republiky o vstup do Evropské unie - a usilují mu zamezit - aby tak prosadili svou věc u spravedlnosti - bez ohledu na to, jak dlouho je odkládána."

"Vyhnání milionů nevinných lidí bylo nespravedlivé a tato ideologie etnického očišťování nemůže být součástí budoucího evropského pořádku," citoval film ještě před úvodními titulky mluvčího sudetských Němců Berndta Posselta, a hned vzápětí potom mluvčího české vlády Libora Roučka:

"Minulost změnit nemůžeme. Můžeme se z ní poučit, ale nemohou z ní obviňovat Čechy. Pokud chtějí někoho obviňovat, musejí obviňovat Adolfa Hitlera."

"Přijel jsem do Prahy, abych se zabýval historií, která byla skryta padesát let, pohřbena od posledních chaotických dnů druhé světové války, kdy Češi vyhnali svou německou menšinu. Byl to čin odplaty, který stál tisíce životů. Toto je také historie dvou komunit se společnou minulostí, obě z nichž se však tvrdošíjně přidržují své vlastní verze ohledně toho, co byla příčina, co následek a co je pravda," vysvětlil začátkem filmu Charles Wheeler: "Dvě strany pohlížejí zpět v hněvu přes půl století."

"Pociťuje resentiment vůči českým úřadům, protože poškodily velkou část mých spoluobčanů, vyhnaly je ze země jako žebráky a nechtějí jim poskytnout odškodné," konstatoval vyhnanec Peter Klentsch.

"Rozhodně žádné odprošování tady není vhodné, my jsme válku nechtěli, nezačali, nerozpoutali a neprohráli. Zač se tedy máme omlouvat," řekla hned poté ve filmu Zdeňka Němcová.

"Základním problémem vždycky byla otázka loajality německé menšiny vůči československému státu," zdůraznil pak Wheeler a vysvětlil v delším historickém extempore, že drtivá většina sudetských Němců podporovala koncem třicátých let nacistické Německo a odmítala středoevropské narovnání po ukončení první světové války. Sudetští Němci se stali pátou kolonou rozbití Československa při Mnichově v září 1938 a umožnili tak Hitlerovi, aby o několik měsíců později okupoval Československo bez boje.

Film pak citoval Jiřího Peheho: "Beneš se stal posedlým německou menšinou. Měl pocit, že sudetští Němci Československo zradili a že nemůže být s tak velkou německou menšinou stabilním státem. Proto začal pracovat na plánu pro odsun Němců. Nakonec to byl totální odsun všech Němců z Československa."

Pak film prezentoval německou verzi událostí, týkající se odsunu. Obětmi divokého vyhánění byli civilisté, kteří byli kolektivně označeni za nacisty a byli donuceni pracovat na ulicích, na záda jim namalovali hákové kříže. Spojenecké státy odsun Němců schválily, avšak zjevně počítaly s tím, že bude odsun spořádaný, nepočítaly se zuřivostí Čechů.

Film se pak podrobně zabýval jedním masakrem, k němuž došlo v internačním táboře v Postoloprtech. O zadržování v tomto internačním táboře a o masakru svědčil Peter Klentsch, syn bohatého německého podnikatele, jemuž tehdy bylo sedmnáct.

Wheeler poznamenal, že informace o masakru - možná 750 Němců - v Postoloprtech byly po válce potlačeny. O tom, že mrtví Němci byli posléze exhumováni a jejich mrtvoly byly spáleny v hutích v Mostě a na Kladně, svědčil místní český novinář, který potvrdil, že místní občané se dlouhá léta snažili zabránit mu, aby tento masakr vyšetřoval:

" Naprostá většina těchto ohlasů byla negativních, velmi negativních, i hodně extrémních. My jsme ráno chodili do práce a na záznamníku bylo každou chvíli o tom, že nás zastřelí, že nás oběsí."

Film však poznamenal, že ti Němci, kteří byli schopni prokázat svou loajalitu československému státu, směli v Československu zůstat, lidé jako Dora Muellerová, kterou film interviewoval a která dosud žije v Brně - její otec byl prominentním antinacistou. I paní Muellerová však svědčila o drastičnosti i pozdějšího spořádaného odsunu Němců z Brna, lidí, kteří se ničím neprovinili.

Pavel Tigrid poukázal na to, že Němci byli vyhnáni z Československa v podstatě za stejných podmínek, za nichž židé byli za druhé světové války deportováni do koncentračních táborů. Jiří Pehe dodal, že mnoho Němců při transportu zahynulo.

Po válce přijal prezident Beneš celou řadu dekretů. Podle jednoho z nich měli být kolektivně sudetští Němci odsunuti bez odškodnění. Jiný poskytl imunitu před trestním stíháním za násilné činy spáchané během odsunu. Český parlament letos tyto dekrety potvrdil.

Wheeler: "Češi tvrdí, že jsou dekrety mrtvé a že nikdy nebudou znovu použity. Proč je tedy nezruší?"

Rouček: "Ano, teoreticky bychom je mohli zrušit, protože neplatí, netýkají se přítomnosti, netýkají se budoucnosti. Ale my nechceme přepisovat historii, ani ji nově soudit. To bychom se mohli vracet k první světové válce, dokonce až do doby rakousko-uherského mocnářství, kdy Češi neměli žádný stát. Měli bychom se soustřeďovat na přítomnost a budoucnosti a ponechat historii historikům."

"Vzhledem k tomu, že Česká republika chce vstoupit do Evropské unie, čeští politikové nic nezískají válkou slov s představiteli sudetských Němců a jejich stoupenci v Německu a v Rakousku. Raději tedy hovoří mlhavě," konstatoval Wheeler a pokračoval: "Není však pochyb, že většina Čechů, když pohlédne zpět na rok 1938 a na to, co pak následovalo, je přesvědčena, že na konci války se dostalo sudetoněmecké menšině přesně toho, co si zasloužila."

V následujících cca 18 minutách se film zabýval českým postojem k tomuto problému, "diametrálně odlišnému od postoje německého". Zde film interviewoval především Zdenu Němcovou, která žila v třicátých letech jako dítě v Sudetech mezi etnickými Němci:

"Byli to sousedé, byli to v mnoha případech přátelé, a moje dvě nejlepší přítelkyně, spolužačky, byly sudetské Němky. Když Hitler stupňoval svoje výkřiky, svoje požadavky, tak teď jsme viděli, čeho jsou schopni. Byli jsme zoufalí a viděli jsme, že se naši dobří známí chovají, jako když je posedne ďábel. Vzpomínám si na to s velkým smutkem, protože pořád jsme se nemohli smířit s tím, jak se naši dobří sousedé, ba i přátelé, strašlivě změnili."

"Dělali schůze, vykřikovali, Raus mit Tschechen, Češi se začali bát. Mého otce samotného na četnické stanici přepadlo padesát ozbrojených ordnerů s tím, že žádají, aby jim četnickou stanici předal. Česká vláda na to reagovala tím, že mobilizovala. A tím se ta nenávist ještě ze strany sudetských Němců začala posilovat. Začala být intenzivní a začalo docházet k vytloukání oken, k přepadávání lidí, k bití lidí..."

"Téměř 200 000 Čechů z oblasti uprchlo, nebyla k dispozici česká policie ani armáda, aby je ochránila. Lidé jako Zdena a její rodina byly ponechány na pospas gestapu a SS," poznamenal Wheeler.

Němcová: "Často padá otázka: Vy jste utekli, nebo byli vyhnáni? My jsme utekli, protože jsme se báli. Věděli jsme o vraždách, o přepadeních, a my s maminkou jsme naložili na venkovský žebřiňák nejnutnější věci a v noci jsme utekli přes hranice. Ale celá řada našich sousedů zachránili holý život a nechali tam všechno."

Pak film podrobně vylíčil to, co charakterizoval jako "neuvěřitelné ponížení a brutalitu válečné okupace jejich země, která pak vedla po ukončení války k výbuchu nenávisti vůči všemu německému".

"Přišel jsem na místo, které jsem chtěl vidět od té chvíle, kdy jeho jméno uprostřed druhé světové války dramaticky proniklo do světa. Tady, v této otevřené krajině všude kolem mě byla česká vesnice, jmenovala se Lidice," hovořil Wheeler do kamery uprostřed českého venkova. Pak ve filmu následovalo podrobné vylíčení "jednoho snad z nejhrůznějších zvěrstev druhé světové války, kdy nacisté (po atentátu na Heydricha, vyhladili Lidice z mapy světa a usmrtili většinu jejích obyvatel." Toto historické extempore obsahovalo i osobní svědectví přeživších žen, i o tom, jak ženy musely odevzdávat své děti přítomným vojákům, které byly posléze většinou zplynovány v náklaďácích v Polsku.

Avšak Němci se, pokračoval film, nepomstili za Heydrichovu smrt jen vyhlazením Lidic. Do Německa byly odesílány transporty židů a stovky nežidovských Čechů byly vybrány a zastřeleny.

"Všichni měli strach. Proto stačilo, když někdo řekl, že schvaluje atentát na Heydricha a to už byl rozsudek smrti," svědčila ve filmu Zdena Němcová německy britskému reportérovi a pak pokračovala česky: "Každou chvilku jsme slyšeli, že je z našeho okolí někdo popravený. Čili žili jsme ve stálém strachu a hrůze. Ale teď se začali vracet lidé z koncentračního tábora, zničení, kteří nám umírali na očích, ti nejlepší. Jsem věřící katolička, chodím do kostela. V životě jsem nikomu neublížila. Ale když jsme viděli ty naše oběti těch nejlepších lidí, pane redaktore, já snad bych byla i tenkrát sama schopna vraždit. My jsme ty Němce tak strašně nenáviděli, že jsme nenáviděli zvuk německého jazyka."

"Český stát se pomstil Karlu Herrmanu Frankovi, který vykonával po Heydrichově smrti represivní akce proti Čechům. V roce 1946 byl Frank veřejně popraven. Češi se pak pomstili anonymním sudetským Němcům, aniž by pomýšleli na vinu či nevinu," pokračoval Wheeler: "Právě toto nerozlišování znepokojilo prezidenta Havla natolik, že se v roce 1990 do určité míry omluvil za výstřelky roku 1945. Nebyl to trest, ale pomsta," řekl Havel. Posselt s Havlem souhlasí, ale čeští politikové jeho postoj podle Posselta odmítají. Sudetští Němci požadují odškodné. A právě proto asi Česká republika Benešovy dekrety nechce zrušit. Obává se Němců. že se vrátí do svých bývalých domovů a prohlásí je za své vlastnictví."

Rouček: "Pokud na nás vyvíjejí nějaké extremistické pravicové skupiny tlak ze zahraničí, lze to srovnat s tlakem, jaký vyvíjeli sudetští Němci na Čechy v letech 1937-1938. Zejména starší lidé se bojí, že by se mohla historie opakovat. Protože Němci nehovoří jen o morálním gestu, ale někteří z nich i o návratu a o návratu pozemků a majetků."

A jaký byl závěr celého pořadu? Tento. Charles Wheeler argumentoval:

"Současná kampaň sudetských Němců oživila stará nepřátelství. Češi nejsou ochotni uvažovat o odškodnění. Co se týče snah zabránit České republice ve vstupu do EU, asi to nepovede k ničemu jinému než k připomenutí, že i Němci se stali obětmi.

Podle předpisů Evropské unie smí každá členská země vetovat vstup každé nové členské země. V tomto případě je nepravděpodobné, že by se to stalo. Evropská unie není o minulosti. Vezměme její zakládající členy, Francii a Německo. Kdyby Francie a Německo nebyly schopny smazat celá staletí nepřátelství, Evropská unie by dnes neexistovala. A kromě toho, staří lidé s trpkými vzpomínkami umírají a mladí lidé se zajímají daleko víc o smíření.

Nalezli jsme toho pozoruhodný příklad na starém německém hřbitově v Brně. Od války tu Češi nechtěli být pohřbíváni, takže došlo k devastaci tohoto hřbitova. Nyní však mladí čeští studenti ten hřbitov restaurují, částečně jako symbol smíření, ale také v naději, že místní lidé budou schopni zanechat za sebou své minulé nenávisti.