Druhý příklad svědomité činnosti slovutných právních expertů, jimž třídní právo padesátých let je nade všecko, se týká napadnutí rozsudku Zvláštního senátu Městského soudu v Praze. (Je to 21 stran odůvodnění de-rehabilitačního rozsudku, proti kterému už není odvolání... - pozn. red.) Případ byl otevřen v roce 1949 proti velké skupině národních socialistů - převážně mladých. Jako provokatéři v něm fungovali později odhalení agenti možná už gestapa, ale rozhodně StB. Jeden z nich se činil také v procesu s gen. Kutlvašrem.

Vše bylo podle práva a platných zákonů komunistické totality. Ani stopa po přiměřené lítosti nad dobou, kdy něco - dejme tomu musil dělat, prostě, "vždyť jsem nebyl sám, kdo byl svrab".

Pan dr. Motejl - a není sám - dodnes vlastně nehledí na příslušníky třetího odboje jako na lidi, na které národ prostě musí být právem hrdý. Nebo to byli zločinci, kteří pozdvihli své svědomí nad zákony hrůzné totality, nad zákony proti lidskosti?

Nemohu souhlasit s ministrem spravedlnosti (dr. Rychetským, v Právu.- pozn. red.), že einmal ist keinmal . My jsme už řekli, že zweimal. A on (JUDr. Rychetský, místopředseda vlády a ministr spravedlnosti - pozn. red.) má klíč k tomu, aby se pošťouralo v archivu Nejvyššího soudu, kolik derehabilitačních rozsudků vydal a který senát. Nebo tam už nejsou? Prý se v roce 1969 jednalo o 1800 rehabilitačních rozsudků, z nichž bylo odvoláno 808. Je tomu tak?

Zbývá připojit, že pokládám za účelový tah pana doktora Motejla, prohlašuje-li v současnosti, že tenkrát hlasoval proti, ale byl v senátu přehlasován. Proč to neřekl již v lednu roku 1994, ve svém stanovisku oficiálně zdůrazněném jako stanovisko předsedy Nejvyššího soudu ? Naopak, vlastně tam zpochybňuje i Zákon o soudních rehabilitacích. Procesní právo je mu nade vše, bez ohledu na to, jak je nemorální.

Tento výňatek z rozhořčení nad "spravedlností" rehabilitačních senátů, v nichž zasedal JUDr. Motejl je z pera Jiřího Vaňka, člena ČSSD od roku 1947.

Napsal nám Luděk Staněk z domény stratosfera.cz:

Nehodlam na rozdil od vas, Motejla moralne soudit. Jako cloveku, kteremu bylo v roce 1989 15 let, jdou tyhle problemy trochu mimo mne a necitim se v nich kompetentni. Povazuji to za problem svych rodicu. Jde mi o neco jineho:

Vysvetlete mi prosim jednu vec: Kdyz jsou BL plne vasich poznamek o "investigativni praci novinaru" (vas termin), o tom, jak je v Cechach spatne delana (na to mame stejny nazor) a podobne, jak muzete v BL otisknout (a hrde otisknout - hned na prvnim miste a s dost agresivnim titulkem) clanek, ktery je zalozeny pouze na dokumentech, o kterych i naprosty laik vi, ze se dostaly na svetlo pouze jako vysledek vnitrostranickeho boje v Lidovem dome?

Chci rict - neni nahoda, ze ty dokumenty ma k dispozici (jak se zda), pouze redaktorka Prava Cihlarova a Kotrba? A ve stejnou dobu (Cihlarova navic o dost driv), presne v dobe, kdy v CSSD vrcholi boj o prezidentskou kandidaturu? Pricemz oba maji z principu velmi blizko nejen k Lidovemu domu, ale i do jeho utrob.

Kdyz je Kotrba takovy investigativec, proc ty dokumenty nesehnal drive?

Odpoved se, i diky tomu, jakou formu BL ke zverejneni zvolily, nabizi prosta: drive mu je nikdo nedal.

At vedome nebo ne zahral Kotrba pro cast CSSD (spolecne s Cihlarovou), roli koloucha, ktery se nechal naockovat spin doktoringem jedne z frakci. Dostal do ruky dokumenty, uprime (nebo ne) se nad nimi zhrozil a pustil to.

Frakcni boj uvnitr CSSD mne daleko vice zajima z hlediska jeho pozadi. Ne JAKE dokumenty kdo komu podstrkava (to vim ostatne uz z Prava), ale PROC to dela, KDO to dela a PRO KOHO to dela. Podle mne je "investigativni prace" prace prave o tom a ne o zaskrtavani zvyraznovacem v podstrcenych dokumentech.

Uprimne, myslite ze prave tohle je ta "investigativni prace", na kterou by vam meli donori BL prispivat? Nebylo by lepsi (praktictejsi a mozna i uprimnejsi), aby si otisteni tech dokumentu nechal Kotrba od sveho "zdroje" zaplatit, pricemz by ty penize dal na konto BL?

Odpověď Jana Čulíka:

Představte si, že by za vámi jako právníkem v době počínající normalizace přišli a řekli: "Soudruhu, je zapotřebí přezkoumat rehabilitační rozsudky nad lidmi, odsouzenými v padesátých letech." Co jste to asi byl za člověka, který takovou práci přijal? A je skutečně vhodné, aby se takový člověk - bez ohledu na svou právní erudovanost či profesionální pečlivost - případně stal prezidentem České republiky?

Máte jistě pravdu, že záporné informace o významných lidech mohou být využívány či zneužity v politickém boji a je možné, že se to stane nebo děje i nyní v případě pana Motejla.

Bohužel však v žádném případě to nemůže být důvodem, proč ty informace potlačit. O titulku, jaký pro svůj článek zvolil Štěpán Kotrba ("Jděte už konečně k čertu, pane Spravedlivý") je jistě možno diskutovat, obávám se však, že to zřejmě dosti přesně vystihuje názor postižených osob.

Jak zní heslo amerického tisku: "Nechcete-li, aby nějaké informace byly zveřejněny, nedělejte činy, které by mohly vyvolat skandální titulky."

Není to obráceně.

Já jsem publikoval tyto informace v době, kdy se ke mně dostaly. Nic jiného mě nezajímá.

Je jistě možné, že je někdo nyní chce využívat k politickým účelům. Obávám se však, že ať je tomu jakkoliv, tato minulost pana Motejla je nepřijatelná a je zcela ve veřejném zájmu tyto dokumenty publikovat. Zjistíme-li obdobně skandální informace o jiných kandidátech na prezidenta ČR, zveřejníme i je.

Pan Motejl může vinit jedině sebe.

Vaše argumentace není příliš logická. Myslíte snad, že jsme tyto informace neměli zveřejňovat, protože by mohly být zneužity k politickému boji? Nebylo by už to samotné politickou manipulací?

Doplněk odpovědi od Štěpána Kotrby

Nemám rád svatoušky všeho druhu. Nemám rád lidi, co tvrdili, jak pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, a přitom se nestyděli tvrdě vyhrožovat svým protivníkům v již demokratické volbě. Mám tím na mysli Václava Havla, jehož spolupracovníci před první prezidentskou volbou zastrašovali Havlova protikandidáta Čestmíra Císaře až do té míry, že získal obavy o svůj život i život své manželky a musel se skrývat do té doby, než oznámil svou rezignaci prostřednictvím ČTK. Funkce zvláštního velvyslance byla pak jen ubohou náplastí, a to nejen za zničené iluze o demokracii v sametové republice... Z tehdejších poměrů zvracel i písničkář Karel Kryl, posléze také příznivec sociální demokracie. Klaka se totiž neštítila ničeho. Při další volbě prezidenta musel být protizákonně zatčen poslanec Sládek, aby byl vůbec Václav Havel znovu zvolen...

Nemám rád takové politiky, kteří se neštítí ničeho, když jde o jejich moc. "Agresivní titulek" byl asi tou nejmírnější formou vyjádření názoru politického komentátora na osobu "spravedlivého" ombudsmana. Je škoda, že ti, kteří vlastnili důkazy o jeho poklescích, neotevřeli své trezory dříve. Ale je v pořádku, že je otevřeli alespoň dnes. Nehodlám se za svůj titulek nikomu omlouvat a před nikým se za něj ospravedlňovat. Ať již zvítězí v těchto prezidentských volbách kdokoliv, z pana Motejla se mi bude zvedat žaludek už vždy. Prokurátor Urválek už totiž na prezidenta kandidovat nemůže, protože je mrtev.

Proti termínu investigativní žurnalistika se stále a i v redakci BL ohrazuji, neboť se domnívám, že je to nesmyslný termín. Neznám žádnou kauzu, jejíž zveřejnění by nebylo účelové a provázeno něčím prospěchem a něčí škodou. Na novinářích pak zůstává nelehké rozhodnutí, jestli to je také i ve veřejném zájmu či ne...

Manželská nevěra zvyšuje pravděpodobnost infarktu, konstatoval podle listu Daily Telegraph na kongresu v Hamburku britský kardiolog.

Graham Jackson, odborník na srdeční choroby ze St Thomas's Hospital v Londýně, zjistil, že u manželských dvojic, které mají dlouhodobý sexuální vztah, dochází k infarktům daleko méně častěji než u osob, které jsou nevěrné anebo praktikují sex s jinými partnery "jen na jedinou noc".

Zjistili jsme, že 75 procent případů náhlé smrti během sexuálního styku se týkalo lidí, kteří právě páchali nevěru, konstatoval britský lékař. Nebezpečí srdečního selhání je ještě větší, existuje-li mezi sexuálními partnery větší věkový rozdíl.

V první ze série přednášek a diskusí o českém a středoevropském dokumentárním filmu hovořil ve středu Martin Štoll z České televize na Glasgow University o poetice středo a východoevropského dokumentárního filmu od pádu komunismu. Vysvětloval, jakým způsobem se středo a východoevropský film vyvíjel od rozkladu komunistického systému v roce 1989, a soustředil se především na rozdíly mezi středoevropským a pobaltským dokumentárním filmem v souvislosti s tím, že v pobaltských zemích byl komunistický tlak ještě daleko silnější než ve střední Evropě, přímo ohrožoval jazykovou a národní totožnost Estonců, Lotyšů a Litevců. Probral některá základní témata, jimiž se středo a východoevropský dokumentární film zabýval v devadesátých letech ve snaze opravit komunistickou propagandou zkreslené vidění světa i historie z hlediska dobové interpretace. Argumentoval, že nejvýznamnější doba rozvoje středoevropského dokumentárního filmu zřejmě už proběhla, v devadesátých letech, a že se nyní potýká středo a východoevropský dokumentární film zejména s finančními problémy. Při jednání o koprodukční spolupráci jménem České televize s mezinárodními televizními firmami (BBC, Discovery Channel) je např. pro české tvůrce nesmírně obtížné přijít s místními tématy, která by mezinárodní producenty zaujala, vzhledem k tomu, že trvají na námětech, významných jen z globalizačního úhlu pohledu. Z tohoto hlediska jsou například pro Discovery Channel nepodstatné např. i letošní české povodně, protože "k daleko větším povodním došlo v Brazílii, takže film o povodních a jejich následcích bude Discovery Channel natáčet spíše tam."

V závěru své středeční přednášky promítl Martin Štoll cca desetiminutový film z jedné z pobaltských republik, nazvaný "Věci", který zajímavou obrazovou a vizuální koláží evokoval nacistický i komunistický útlak v Pobaltí a vyústil nynějším obdobím svobody a možnosti vstoupit do Evropské unie.

Polonistka Elwira Grossmanová z Glasgow University poukázala v následné diskusi na to, že se totožnost jednotlivých středoevropských a pobaltských národů zdá být do značné míry uzavřená a defenzivní, jaksi nepřipravená na nynější otevírání se světu, a že by snad možná byly třeba náměty středo a východoevropských dokumentaristů přijatelnější pro mezinárodní filmové producenty, kdyby se středo a východoevropští filmaři dokázali zbavit pocitu, že jejich životní a národní totožnost je výlučná, jedinečná a jedině možná, jíž nikdo jiný na světě nerozumí.

Martin Štoll přiznal, že to je možná pravda, avšak zdůraznil, že on není analytikem ani tvůrcem české, středoevropské či pobaltské národní totožnosti, že pouze informuje o tom, jak se pojetí této totožnosti projevuje v práci tamějších dokumentaristů.

Ve čtvrtek bude Martin Štoll na Glasgow University hovořit o svém dědečkovi, stalinském literárním dohližiteli Ladislavu Štollovi a o propagandě v dokumentárním filmu. Našel patnáctiminutový dokumentární film stalinské propagandy z padesátých let o tzv. "číhošťském zázraku" a přestříhal ho tak, aby podporoval hledisko katolické církve.

V pátek bude Martin Štoll přednášet o historii českého dokumentárního filmu.

V pondělí 9. prosince v 17 hodin v sálu Boženy Němcové v Památníku národního písemnictví, Strahovské nádvoří, Praha 1 bude zpívat sbor sbor Musica Sarensis skladby Jana Křesadla a Antonína Tučapského, konstatuje neúnavný propagátor díla svého zemřelého otce Jana Křesadla/Václava Pinkavy, Václav Pinkava mladší.

V obskurní ukázku formalizovaného práva, vítězícího nad smyslem právních předpisů, úmyslem tehdy ještě krotce reformního komunistického zákonodárce, ale i zdravého rozumu se vyvinul případ, který hýbe pověstí jednoho z dosud důstojných kandidátů na prezidenta, ombudsmana Otakara Motejla. Tehdy před více než třiceti lety nezvítězila spravedlnost, ale pokřivená logika komunistického práva v hlavě sice nestranického, ale precizně snaživého, formalistického právníka. Nikoliv pokora a úcta před oběťmi bývalého bezpráví, ale zpupná bolševická arogance vševědoucnosti, i když ta smrtelně nemocná chuděra spravedlnost stále ještě zvítězit mohla. Měli ji totiž v rukou tři "spravedliví", které tehdejší Federální shromáždění pověřilo, jako Pilát Pontský, úklidem. Psal se rok 1969 a 1970...

Britským listům se podařilo shromáždit některé exkluzivní dokumenty, svědčící o poměrech ve zvláštním senátu, zřízeném Federálním shromážděním proto, aby napravil nejkřiklavější případy porušení zákonů, ke kterým došlo v souvislosti s vykonstruovanými procesy z padesátých let. Namísto rehabilitace perzekvovaných se tříčlený senát, v tomto případě za předsednictví dr. Otakara Adamce, ve kterém byl členem dr. Miloš Horák a dr. Otakar Motejl, pozdější předseda Nejvyššího soudu, současný ombudsman a Špidlův kandidát na prezidenta, zasadil o zrušení některých zprošťujících rozsudků soudů nižších instancí. Paradoxem historie bylo to, že obětí posmrtné "rehabilitace" zvláštního senátu v roce 1970 se stal mimo jiné František Klaban, otec současného čestného předsedy sociální demokracie Slavomíra Klabana, sociálně demokratický funkcionář, odsouzený spolu s dalšími osmi sociálními demokraty za vykonstruované zločiny vyzvědačství, velezrady a ohrožování zásobování v roce 1954. Otec čestného předsedy strany, jejíž výkonný předseda dnes navrhuje dr. Motejla za prezidenta. Ti lidé, odsouzeni do komunistických žalářů a věznění dlouhá léta, byli už krátce předtím Krajským soudem a posléze Nejvyšším soudem rehabilitováni, a po stížnosti předsedy Nejvyššího soudu "pro porušení zákona" rozhodoval tento zvláštní tribunál, "soud posledního odvolání". Rozhodl tak, jak rozhodl. Historie napíše jeho rozsudky krvavým písmem do dějin a ti tři soudci si budou muset srovnat se svým svědomím, pod co se dobrovolně podepsali.

Otakar Motejl své názory z roku 1970 arogantně obhajoval ještě v roce 1994, tehdy jako předseda Nejvyššího soudu, v dopise, zaslaném jako odpověď synovi postiženého, Slavomíru Klabanovi. V dopise hovoří o "historické spravedlnosti", kterou patrně stavěl nad konkrétní pomoc a rehabilitaci umučených či uvězněných. Otec Slavomíra Klabana se díky neodvolatelnému, konečnému rozsudku tří "spravedlivých" z roku 1970 dočkal spravedlnosti in memoriam až po roce 1989...

Nechceme vás unavovat právním rozborem, jak to učinil před časem Petr Uhl na obranu současného šéfa své manželky v komentáři "Klaban kontra Motejl" 6. listopadu 2002 v Právu, kde Klabana nazval nevraživým nešťastným člověkem. Nechceme vás unavovat ani planým žvaněním Stanislava Grosse v článku podepsaném šifrou Alexandra Mitrofanova (alm), též v Právu. V tomto případě naštěstí neplatí, že "každý odpustí, neboť neví, kdy lze odpustit a která vina přetrvá - třeba věky". A tak namísto právních rozborů či komentářů necháváme hovořit samotné dokumenty, které snad ani Vladimír Špidla, Petr Uhl či ministr Gross nemohli vidět. Protože sebeumněji napsaný komentář by nedokázal hovořit tak přesvědčivě jako tři soudci, tvořící tehdy, před třiceti dvěma lety, "spravedlnost".

(Další případy "přezkumných rozsudků" zvláštního senátu z let 1969 - 70, ve kterém zasedal soudce Motejl, ještě stále prověřujeme.)

V úterý v 21 hodin vysílal "intelektuální" digitální televizní okruh BBC 4 čtyřicetiminutový dokumentární film dlouholetého reportéra BBC Charlese Wheelera o Benešových dekretech. Film striktně dodržel zásady nestrannosti: nejprve prezentoval na prostoru cca 18 minut postoj sudetoněmecké strany (do tohoto bloku byly implicitně zařazeny i názory Jiřího Peheho a Pavla Tigrida) a pak názory "české" strany (představované zejména lidmi, dodneška ztraumatizovanými nacistickým, německým útlakem). V závěru se pořad pokusil o shrnutí, analýzu a profesionální úsudek ohledně toho, co může znamenat problém vyhnání Němců z Československa a Benešových dekretů pro vstup dnešní ČR do Evropské unie. Dospěl k názoru, že nic moc. Viz níže:

Je to velkým kacířstvím říci to v otevřených společnostech, takže, řekněme to jen tiše, ale za poslední čtyři roky se nahromadilo množství důkazů, že terorismus často - funguje. A funguje v globálním měřítku, argumentoval v neděli 1. 12. v týdeníku Observer jeho zahraničněpolitický editor Peter Beaumont:

Ne mocí ani silou,
nýbrž svým Duchem,
praví Hospodin zástupů

Svátek chanuka, známý též jako svátek světel, připomíná světlo v znovuočištěném jeruzalémském Chrámu, zapálené po historickém vítězství v povstání Židů proti jejich násilné helenizaci Syřany za krále Antiocha Epifana. Židé tehdy povstali, aby svrhli Antiochovy modly. Vybojovali si ale svobodu...

Pokuste se tedy zlepšit finanční situaci Britských listů i vy, kteří jste je doposud sice četli, ale nepřispěli. Zaplatíte si tak jen to, co využíváte stále solidárně zdarma - námi veřejně poskytovanou a vámi přijímanou službu - nezávislý zdroj informací i místo pro své diskuse.

Většina ze čtenářů Britských listů nepatří mezi nemajetné, naopak. Jsou mezi vámi majitelé a ředitelé firem, poslanci, senátoři i vládní úředníci. Je slušné váš trvalý zájem o Britské listy podpořit, protože ony tu jsou pro vás a bez vaší spouúčasti nebudou. Za poslední měsíc poskytlo z průměrného denního počtu cca 5500 čtenářů (přibližně 3500 osob čte každý všední den BL na webu, cca 2000 osob dostává Britské listy emailem) finanční příspěvek na provoz BL cca 10 lidí.

Výpisy z bankovního konta Občanského sdružení Britské listy budeme aktualizovat v následujících několika dnech, jakmile to bude časově a technicky možné.

Trestní oznámení, které jsme podali na bývalého jednatele OSBL, Tomáše Pecinu, pro podezření ze zpronevěry, prošetřuje stále kriminální služba Policie ČR.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet č.: 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s. Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1. Variabilní symbol pro příspěvky 2002 (ti, po nichž chce banka konstantní symbol, mohou použít 0558). Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.