Historie

V roce 332 před Kristem, když Alexandr Veliký dobyl Perskou říši, Jeruzalém a Izrael tak připadl pod řeckou nadvládu. Alexandr byl jiný než dobyvatelé před ním, nebyl jen voják a politický imperialista. Měl také kulturní a ideologické záměry, jak šířit helénismus. A tak se Jeruzalém záhy ocitl ve velmi silné helénistickém vlivu, který soupeřil s židovskou vírou, jejich zvyky a kulturou. Po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. se jeho království rozdělilo mezi Ptolemaie Egyptského a Seleucida Syrského.

Izrael, který byl právě mezi těmito královstvími, byl dalších 150 let ovládán střídavě jedním a pak druhým. Egypt a Sýrie se staly dvěma hlavními světovými mocnostmi a bojovaly nejméně pět hlavních válek v 3. století před Kristem. Naneštěstí byl Izrael právě uprostřed.

Z tohoto období se nenašly téměř žádné pozůstatky. V roce 168 př. n. l., když byl Izrael ovládán Seleucidy, syrský král Antiochus IV. z rodu Seleukovců došlo k Makabejskému povstání (167 -137 před n.l.). To začalo obsazením jeruzalémského Chrámu a jeho zasvěcením Diovi Olympskému spolu s obětováním prasete v něm. Znamenalo to pohrdání krále náboženstvím poddaných a náboženský útlak v Judeji.

Cyrus Veliký vrátil židům chrámové nádoby, které král Nabuchadnezar odnesl z Jeruzaléma, jak se píše v Ezd.1:7. Když Antiochus vyplenil chrám, židé se vzbouřili, ale tato vzpoura byla potlačena a byl ustanoven vojenský dohled.

Antiochos zakázal dodržovat šabat a provádět obřízku. Nakonec se sám nechal prohlásit bohem a říkal si "Antiochus Epifanes" - Božský Antiochus. Jeho nepřátelé mu ovšem přezdívali "Antiochus Epimanes" - Bláznivý Antiochus.

Občané však panovníkovi vzkázali, že sice měl moc postavit sochu Dia v Chrámě, ale takovou zase nemá, aby je do Chrámu donutil chodit. Také lidé ve vesnicích reagovali po svém. Opouštěli své domovy a žili v horách Judska. Chrám zůstal prázdný.

Vzestup náboženského útlaku byl umožněn dokonce malomyslností z vlastních řad. Hovoří o tom První kniha Makabejská.

V oněch dnech vzešli z Izraele svévolníci a svedli mnohé. Říkali: "Pojďme a uzavřeme smlouvu s okolními pohany, vždyť v té době, co jsme se jich stranili, potkalo nás jen mnoho zlého." Ten návrh se zalíbil a někteří z lidu se ochotně vypravili ke králi. Ten jim dal plnou moc žít podle práva pohanů. Po porážce Egypta se Antiochus vrátil a napadl Izraele. S obrovským vojskem vpadl do Jeruzaléma. Zpupně vešel do svatyně a uloupil zlatý oltář a svícen se vším příslušným vybavením. Když všechno vyplenil, odtáhl do své země. Po dvou letech poslal král do judských měst vrchního výběrčího daní a ten přitáhl s obrovským vojskem k Jeruzalému. Lstivě mluvil k jeho obyvatelům o míru, a když mu uvěřili, znenadání na město udeřil. Způsobil velkou pohromu a zahubil mnoho izraelského lidu. Město vydrancoval a zapálil. Král dal vyhlásit v celém království, že se všichni musí stát jednolitým lidem, ze každý musí opustit vlastní obyčeje. Všechny národy se rozkazu krále podrobily, i mnohým z Izraele se zalíbila králova bohoslužba, obětovali modlám a znesvěcovali šabat. Král poslal do Jeruzaléma a do judských měst posly s vyhláškami, že budou muset žít podle zakonů, jež byly jejich zemi cizí. Kdo by pak nejednal podle králova zákona, nechť zemře. Mnozí v Izraeli vsak zůstali pevní. Byli odhodláni raději zemřít, než se poskvrnit...

V roce 164 př. n. l., kdy postavil Antiochus sochu v chrámu, židé se proti tomu opět vzbouřili.

V těch dnech povstal v Modiim, vesnici nedaleko Jeruzaléma Matatiáš (Matitjahu) z knežské rodiny Hasmonejců se svými pěti syny. Když jej jako předního ve městě nutili královi úředníci k odpadnutí, Matatiáš jim odpověděl: "I když všechny národy v králově říši krále poslouchají a kazdý od náboženství svých otců odpadá, já i moji synové a přátelé budeme žít podle smlouvy našich otců. Bože chraň, abychom opustili Zákon a jeho ustanovení!" (1. Mak. 2:l9)

Spolu se svými pěti syny zaútočil na vojenskou posádku, několik vojáků zabil, zničil modlu a pote prchl do hor, kde začal shromažďovat povstalecké síly. Židovská armáda den ode dne rostla ...

Tak začalo povstání, které nejvíce proslavil po smrti Matatiáše jeho syn Jehuda ha-Makabi (= kladivo; přezdívaný tak byl pro svou neobyčejnou sílu), zvaný pak Juda Makabejský. Ten nakonec osvobodil Jeruzalém, očistil a znovuzasvětil (chanuka) Chrám.

Aggeus 2:3,4 srovnává první chrám s novým chrámem: "Kdo zůstal mezi vámi z těch, kteří viděli tento dům v jeho prvotní slávě? A jaký jej vidíte nyní? Není ve vašich očích jen pouhé nic? Buď rozhodný, Zerubábeli, praví Hospodin, buď rozhodný, veleknězi Jóšuo, synu Jósadakův, buď rozhodný, všechen lide země, praví Hospodin. Dejte se do díla, neboť jsem s vámi, je výrok Hospodina zástupů."

Za noci vyráželi Židé proti syrským jednotkám a s ránem mizeli v horách. Ačkoli jich bylo jen šest tisíc, vítězili. Apollonius, místodržitel Judska, vytáhl v čele vojska proti povstalcům. Byl poražen. Epifanes zuřil. Pověřil svého důvěrníka Lysia potlačením povstání. Ten svěřil velení dvěma vojevůdcům - Nikánerovi a Gorgiovi. Judovi bojovníci porazili armádu čtyřiceti sedmi tisíc Syřanů.

K prvnímu střetnutí došlo r. 166 u města Emauz, zvítězil ale Juda. Po roce poslal Antiochus na vzbouřence vojsko čítající 65.000 vojáků. V zemi byl v tom čase králův zástupce Sérón. Narychlo posbíral vojsko a vedl jej proti povstalcům. Poznal ale, že Židé by raději zemřeli, než by se vzdali. V bitvě u Bejt Cur Židé opět zvítězili.

Juda rozeslal po zemi zvědy, kteří rychle zjistili, že syrské vojsko si postavilo opevněný tábor, který hlídalo jen několik stovek vojáků. V táboře byly shromážděny všechny zásoby a náhradní zbraně. Hlavní kontingent vojska směřoval na jih. Taktický plán se zrodil v okamžiku. Juda se svým vojskem proklouzl přes hory na sever a tábor dobyl. Nepřátelští velitelé si uvědomili, že bez potravin a zbraní nemají v zemi šanci, obrátili se a vrátili nazpět.

Židovští bojovníci se radovali; nad vítězstvím, i nad zásobami. Nyní už dostatečně vyzbrojení se rozhodli zaútočit na opevněný Jeruzalém, kde byla syrská pevnost Akra ze silným vojskem. Přesto se povstalcům podařilo Jeruzalém dobýt.

25. kislevu r. 165 př. n.l. dobyl Juda zpět Jeruzalém a tedy i Chrám. Znovu tam zapálil světlo v menoře, našel však jen jeden jediný džbánek čistého oleje, označený pečetí velekněze, kterého je k tomu třeba. K opatření nového čistého oleje je potřeba alespoň osmi dnů. Na tu dobu nemohl jeden džbánek stačit. A tu se stal, podle Talmudu, zázrak. Hospodin se opět přiznal ke svému lidu a nechal menoru svítit celých 8 dní, než se přečistil nový olivový olej z vybraných oliv Izraele. Chrám byl očištěn a znovu zasvěcen jedinému Bohu. Slavení tohoto svátku bylo ustanoveno rabíny o rok později, aby Židům připomínalo vítězství víry a věrnosti. Slaví se od 25. kislevu (Erev Chanuka - v letošním roce 2002, dle židovského kaledáře 5763, od 29. 11.) po osm dní.

V roce 144 př. n. l. dobyli Makabejští pod vedením posledního bratra Šimona seleucidskou pevnost, čímž získali pod svou nadvládu celý Jeruzalém. Poprvé po 450 letech měl tak Izrael znovu svou židovskou vládu. Tato makabejská éra, která se též nazývá Hasmonejské období, trvala do roku 63 př. n. l., kdy římský generál Pompeius dobyl Jeruzalém.

Mezi dobou exilu a dobou nezávislosti zůstával Jeruzalém izolovaným, nerozvíjejícím se městem. Ale během Hasmonejského období se město rozrostlo z odhadovaných 4500 na téměř 35000 lidí. Byly postaveny hradby kolem města a město se začalo rozvíjet a růst. Hasmonejská dynastie končí v roce 67 př. n. l. smrtí Alexandry Salome. Její dva synové, Hyrkános II. a Aristobúlos II., bojovali o trůn jeden proti druhému a obrátili se na Řím s prosbou o podporu. Římané zasáhli roku 63 př. n. l., což nakonec vedlo k podpoře Heroda, který roku 37 př. n. l.dobyl Jeruzalém, čímž začalo období nesoucí jeho jméno.

Obřady

Hlavním obřadem svátku chanuka je zapalování svícnu chanukíja. Na zvláštní menoře, která má na rozdíl od obvykle sedmiramenné osm ramen (a jedno pomocné (šamaš), jímž se ostatní světla zapalují) a říká se jí chanukíja, se každý den rozsvěcuje o jedno světlo více.

Zajímavý je i způsob zapalování - první den zapálíme jednu svíčku, druhý den dvě a tak dále, až osmý den hoří všech osm svící. Svíčky chanukíje nezapalujeme zápalkou nebo zapalovačem, ale pouze pomoci "šamaše". Nepoužíváme je na nic jiného, neboť mají své poslání - šířit světlo.

Každý večer je zapálena jedna svíčka, která symbolizuje nový den, po který tenkrát zázračně hořela menora. Po východu první hvězdy se shromáždí celá rodina a při zapalování první svíčky se říká požehnání:
"Pochválen budiž, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž konal divy za otce naše, za oněch dnů v této době."

Při zapálení dalších světel v následujících dnech se říká:
"Světla tato jsou posvátná a není nám dovoleno používat jich, leč dívati se na ně pouze, abychom děkovali a chválu pěli jménu Tvému velikému za divy a zázraky Tvé a za pomoc Tvou."

Po odříkani požehnání, se zpívají dvě známé písně - Hanerot halalu (Tyto svíčky) a Maoz cur (Mocná skála).

V synagoze se čte VAJEŠEV 1M 37,1-40,23; Zach 2,14-4,7. Tato haftara (= pasáž čtená v synagoze z proroků) končí slovy: "Ne mocí ani silou, nýbrž svým Duchem, praví Hospodin zástupů."

Chanuka představuje jistotu, že Izrael nemůže nikdy podlehnout díky Boží síle. Chanuka jsou tedy radostné svátky, je zakázán půst i žalozpěvy za zemřelé. Lidé se vzájemně navštěvují, dávají si dárky a vydatně a s chutí jedí.

V židovských domácnostech se připomíná chanuka typickým jídlem, jehož výroba souvisí s olejem, který byl tehdy tak potřeba v chrámu. Jsou to koblížky (sufganijot) a bramborové placky (levivot, latkes (jidiš), bramboráky).

Latkes: Nastrouháme 5 syrových brambor, jednu cibuli, přidáme 4 vajíčka, 1/4 šálku polohrubé mouky, sůl, pepř. Směs klademe po lžících do husího sádla (nebo oleje), rozprostřeme na placku a smažíme po obou stranách. Jí se buď samostatně nebo jako příloha k huse. Vynechá-li se cibule, lze je jíst pocukrované a polité hustou smetanou, jogurtem nebo jablečnou omáčkou.

Sufganijot: 4 šálky polohrubé mouky, 4 žloutky, 1/3 šálku cukru, 1 šálek másla nebo margarinu, 4 dkg kvasnic, 1/2 lžičky soli, džem, olej na smažení.

Do 1/4 šálku vlažného mléka s trochou cukru rozdrobíme kvasnice a postavíme s moukou, solí, žloutky a mlékem s kvasnicemi a vypracujeme vláčné těsto. Je-li třeba, přidáme ještě mléko. Těsto posypeme moukou, přikryjeme utěrkou a postavíme na teplé místo asi na jednu hodinu. Vykynuté je, až zdvojnásobí svůj objem. Na pomoučeném vále vyválíme z poloviny těsta placku asi 1,5 cm silnou. Tvořítkem na ní vyznačíme kolečka a doprostřed každého dáme lžičku zavařeniny. Potom ji opatrně překryjeme druhou plackou těsta a stejným tvořítkem vykrájíme koblihy. Přikryjeme je utěrkou a necháme je ještě asi 1/2 hodiny kynout. Smažíme je v hluboké vrstvě oleje po obou stranách do zlatova. Do oleje je vkládáme vykynutou stranou. Než je obrátíme, smažíme je pod pokličkou. Pocukrujeme je a ještě teplé podáváme.

Na chanukové oslavy se nejvíce těší děti. Dostávají dárky, někdy i peníze (tzv. chanukagelt) a mají prázdniny. Roztáčejí "sevivony" (dreidl - jidiš), což jsou vlastně čtyřhranné dětské "káči", na jejichž stranách jsou začáteční hebrejská písmena - nun, gimel, hej, sin na připomínky velkého vítězství: "Nes gadol haja sam" ("Stal se tam velký zázrak"). Lidová tvořivost však písmenům přiřkla jiný význam. S dreidlem totiž točime při chanukové "hazardní" hře. Do banku vloží každý z hráčů desetník a postupně točí dreidlem. Komu padne nun (ništ, v jidiš nic, má smůlu. O svůj vklad přišel a hraje další. Padne-li gimel, bere hráč celý bank (ganz, v jidiš vše). Pokud padne hej, znamená to v jidiš halb a hráč bere půlku banku. Sin vyzývá k opakováni pokusu (spíl, v jidiš hra, hraj).

Maharal, pražský rabi Löw, říká, ze číslo osm v sobě skrývá tajemství. "Do vnitřní části svatyně jeruzalémského chrámu mohl vstoupit jen ten, kdo byl obřezaný. Obřízka se provádí osmý den chlapcova života na znamení, že člověk má schopnost překonávat omezení a nástrahy fyzického světa, symbolizovaného sedmičkou - sedmi dny stvoření, sedmi dny týdne a sedmi rameny menory." To píše ve své knize "Ner micva" (Světlo příkazu). "Menoru odděloval závěs od nejsvatější svatyně, od místa, kde byly v Arše úmluvy uloženy desky Desatera a svitek Tóry, které svým významem přesahují naše chápaní, protože jsou "Boží Moudrostí". I proto byla na lahvičce oleje pečeť velekněze, který svoji chrámovou službu sloužil v osmidílných šatech. Díky "osmičce", díky schopnosti překonávat nástrahy světa, byli Řekové, nositelé lidské moudrosti, poraženi. Nevěřili, že jsou věci, které svým významem přesahují člověka a jeho chápání. Proto slavíme chanuku osm dní...." Tak to alespoň píše moudry rabi Löw.

Dva významní učenci, učitelé Zákona v 1. st. n. l., Hilel a Šamaj se přeli, jakým způsobem zapalovat chanuková světla. Je-li lepší začínat s osmi svíčkami a další dny ubírat po svíčce až k jedné pro poslední den, nebo začínat s jednou a přidávat až do osmi svíček posledního dne.

První názor Šamajův (kolik dní ještě zbývá, tolik svíček) vychází z předpokladu, ze počátek svátku, první den, je nejdůležitější. Jinými slovy: to, jakým způsobem se například ve škole uvedeme, nás bude provázet po celou dobu studia.

Druhy názor, Hilelův, přidávat svíčky podle uplynulých dní, považuje za rozhodující hledisko pro hodnocení akce její dokončení. Konec dobrý, vše dobré. Tímto názorem se dnes Židé řídí, protože ví, ze vše, práce i studium, je dlouhodobý proces a ze "růst" se musí postupně, krok za krokem.

zpracováno za použití archivu Britských listů a internetových pramenů