Nepřekvapí tedy, že nalezení průklepu téhož seznamu knihovníky v australském Sydney je kurátorkou knihovny Olwen Prykeovou prezentováno jako objev seznamu, který prý přes kopírák sepsal Schindler a několik průklepových kopií leží v muzeu holocaustu v Jeruzalémě. Tuto kopii seznamu z 18. 4. 1945 obsahujícím 801 jméno prý dal v roce 1980 bývalý vězeň Leopold Pfefferberg (a někdejší OD-mann, příslušník židovské police, který v roce 1980 žil v Kalifornii pod jménem Page) australskému spisovateli Thomasi Keneallymu, který pak vytvořil románový příběh o nacistovi – zachránci židovských vězňů. Z románu se stala výnosná legenda, která je bez ohledu na doložitelná fakta vydávána za reálný obraz událostí v posledním roce druhé světové války. Žádný „Schindlerův seznam“ však neexistoval.

Jakým způsobem byl soupis vězňů pro transport do pracovního tábora v Brněnci sestavován, líčí vzpomínky některých vězňů. Jeden z nich, Henryk Mandel, uvedl: „Všechny transporty na území tábora sestavoval OD-mann Marcel Goldberg... Lidé ho začali zasypávat brilianty a když Goldberg přišel do Brněnce, viděl jsem, že měl celý váček briliantů. Ty brilianty mu převezl do Brněnce Schindler. Nakonec Goldberg sestavil transportní listinu do Brněnce. Tehdy na něho začali naléhat plašovští OD-manni, aby je spolu s rodinami zapsal do toho seznamu. Goldberg začal škrtat jedny a umisťovat jiné.“ Nelze se divit, že Marcel Goldberg si po válce změnil jméno a žil na neznámém místě.

Goldbergovu úlohu při výběru vězňů pro brněnecký transport potvrdil i bývalý vězeň MUDr. Aleksander Biberstein, který napsal ve svých vzpomínkách, že prostřednictvím Goldberga se ocitli na seznamu především zámožní OD-manni a jiní prominenti tábora, a to za ohromné úplatky. Rozhodující podíl M. Goldberga na výběru vězňů do pracovního komanda v Brněnci potvrzují i další bývalí vězni, např. Moše Bejski, takže celý seznam by měl být spíše označován jako „Goldbergův“ – ovšem podle MUDr. A. Bibersteina se na přijímání úplatků od vězňů podílel i Schindler. Je zřejmé, že Schindler věděl i o Goldbergově „výdělečné“ činnosti a jejich vztahy musely být velice blízké. Jak jinak si vysvětlit, že vězni Goldbergovi jeho brilianty získané z úplatků převezl do Brněnce Oskar Schindler a zde mu je i předal?

V roce 2004 vydal Schindlerovu biografii americký historik David Crowe, profesor z Elonské univerzity v Severní Karolíně, který prohlásil v rozhovoru pro New York Times: „Hned na začátku je třeba říct, že žádný Schindlerův seznam vlastně neexistoval a Schindler sám s ním neměl skoro nic společného“. Crowe došel k závěru, že legendu o seznamu částečně zveličil Schindler sám, aby se ozdobil hrdinstvím. Pokoušel se prý získat odškodnění za své válečné ztráty... Crowe se domnívá, že také někteří židé schindlerovskou legendu přiživovali, protože jej obdivovali a chránili.

Bořit legendy nebylo a není snadné. Vybočit z legendy znamená totiž vždycky pro historika odsouzení a zatracování, i když se opírá – na rozdíl od legendy – o doložitelná fakta a množství různých pramenů. S tím ovšem musí historik nových dějin počítat. Výstižně to vyjádřil britský historik R. Palme Dutt: „Je nebezpečné pracovat se současnými dějinami. Jsou plné výbušnin. Mnohé podstatné informace zůstanou utajeny dlouhé roky, než se vydají dokumenty a uveřejní paměti. Vášně a zaujatost mohou zamlžit objektivní úsudek. Každý, kdo se pokouší psát současné dějiny trvalejší hodnoty, než je běžný novinářský článek, klade,  jak se říká, katovi hlavu na špalek.“ Pro většinu sdělovacích prostředků je ovšem přitažlivější líbivá legenda, která se stala světoznámou díky Spielbergovu filmu a může upoutat pozornost čtenářů či diváků. Možná se dočkáme i „objevu“ dalších seznamů, protože z pobočného tábora Gross-Rosen v Brněnci se jich dochovalo více. Z nich nejstarším podle data vzniku je jmenný seznam 700 vězňů z 21. 10. 1944 a jmenný seznam vězeňkyň z 12. 11. 1944 – kopie obou jsou uloženy v Památníku Terezín. Co na tom, že první z nich byl sestaven v KT Gross-Rosen a druhý v KT Osvětim. Senzacechtivý novinář nehledá fakta.

Údajný „Schindlerův seznam“ objevený v Hildesheimu a v Sydney již roku 1991 v upravené podobě (s abecedně řazenými jmény vězňů) publikovala polská historička Aleksandra Kobielec. Jedná se o běžný stravovací seznam vězňů brněneckého pracovního tábora a na jeho vzniku se Schindler nepodílel. Přes tuto skutečnost se někteří obhájci schindlerovské legendy se budou zuby nehty držet fámy o nálezu originálu slavného „Schindlerova seznamu“, aniž si tuto skutečnost ověřili.

Autorka je historička, věnuje se regionální historii druhé světové války. O Oskaru Schindlerovi vydala dvě knihy (1997, 2002)

Pozn. red.: OD-mann je příslušník Jüdischer Ordnungsdienst - židovské pořádkové police. O Jüdischer Ordnungsdienstu píše např. v bakalářské práci o varšavském ghettu Matěj Stránský :

Židovská pořádková služba byla povolána z příkazu gestapa v době utvoření varšavského ghetta. Její příslušníci (asi 1600) byli výlučně Židé. Formálně podléhala ŽPS Judenratu, ve skutečnosti ale především německé policii. Služba v ŽPS byla bezplatná, znamenala však po určitou dobu větší bezpečí pro jejího příslušníka i jeho rodinu, především v období transportů do táborů smrti. Židovští policisté dostávali větší příděl potravy. Nebyli vybaveni střelnými zbraněmi, pouze obušky. Nosili jednotné policejní čepice s odznakem s Davidovou hvězdou, speciální opasky a zpravidla vysoké boty. Mezi příslušníky ŽPS se šířila demoralizace a korupce, spojená zejména s pašováním zboží do ghetta a z ghetta. Židovská policie, společností v ghettu nenáviděná, pořádala v době tzv. Velké akce razie, blokovala ulice a domy, chytala lidi a odváděla je na Umschlagplatz. Prvním velitelem ŽPS ve varšavském ghettu byl Józef Szeryński, jeho nástupcem pak Jakub Lejkin.

zdroj ZDE

Pozn. aut.: Tak jako v jiných ghettech byla i v krakovském ghettu židovskou radou (Judenrat) vytvořena zvláštní židovská policie, tzv. Ordnungsdienst (OD). Byla uniformovaná, vybavená obušky a měla "udržovat klid a pořádek". Mezi jejími příslušníky, OD-manny, byli lidé, kteří své moci zneužívali k vlastnímu obohacování, plnili rozkazy německých orgánů a zastupovali esesmany při provádění razií a při hledání skrývajících se židů a zatajovaného majetku. Nalezli se však mezi nimi i lidé vcelku neškodní či dokonce takoví, kteří ostatním židům v ghettu pomohli.( Karol GRÜNBERG, SS, Hitlerova černá garda. Praha 1981, s. 194.)

Podle názoru Artura Eisenbacha bez pomoci židovské policie by nemohly orgány SS a policie tak rychle a bez větších překážek uskutečnit masové vysídlení židů. (Artur EISENBACH, Hitlerowska polityka zagłady Žydów. Warszawa 1961, s. 243--245.)