10. 4. 2009
Mediální hysterici nazývají řešení krizíPád vlády strhl lavinu politicko mediální hysterie. Téměř všechny politické strany začaly děsit veřejnost apokalyptickými zvěstmi o ostudách a poškozeních, která Česká republika utrpěla buď tím, že vláda vládla, nebo tím, že vláda padla. Média samozřejmě tento modus diskurzu milují, a jak je jejich hloupým zvykem, místo pronikání pod povrch politických proklamací politické proklamace extrapolují a vytvářejí tak nereálný svět, takový žabincový povlak politicko mediálního rybníčku, v němž se, podobně jako za mlhou, která by se dala krájet, odehrávají podivuhodné věci. |
Že ale došlo po několika letech "nulových tolerancí" k dohodě vlády a opozice na společném postupu tváří v tvář ekonomické recesi, to je fakt, který si hysterikové neuvědomují a podle všeho je spíše znervózňuje. Nechejme stranou diskusi o tom, zda prosazované změny, ať už ze strany vlády či opozice, jsou prospěšné, či nikoliv. Dostali bychom se do nekonečné a nikam neústící spirály politických argumentací, jejichž pravdivostní hodnotu nejsme schopni objektivně posoudit a není to ani předmětem tohoto textu. Jde o podstatnější princip, princip vzájemné komunikace. Pád vlády a tzv. "politická krize", což je pojem, který vzešel z hysterie politicko mediálního diskurzu, však "paradoxně" způsobila, že zablokovaná politická situace byla odblokována. Po několika měsících naprosté parlamentní impotence musely strany pod tlakem nalézt modus vivendi. Ani ne tak pod tlakem "ďábelského prezidenta", jak mytizuje časopis Reflex, ale pod tlakem blížících se dvojích voleb, před nimiž se politické strany musejí ukázat jako "odpovědné a státotvorné". Těm dvěma největším nezbývá skutečně nic jiného, než se dohodnout. ČSSD a ODS mají největší podíl na moci, ale také na odpovědnosti a velmi správně tuší, že se hraje zejména o jejich hlasy a o to, kdo bude moci sestavovat další, tentokráte plně politickou vládu. Jakýkoliv postoj, který by mohl dále blokovat de facto jediné možné řešení současné politické situace, by je stál důvěru voličů. To, že dvě malé koaliční strany pohybující se v průzkumech jen těsně nad či pod pětiprocentní hranicí politické marginality lavírují a rozpadají se na zájmové bloky, je důsledkem jejich vlastní aktuální "kondice", nikoliv výsledkem nějaké globální politické krize. Nakonec jim nezbude, než být "státotvorné" také, pokud nechtějí navždy odejít do politického ústraní, kde pšenka státního příspěvku na činnost zdaleka nezraje tak dobře. A že KSČM vidí, jak se krize prohlubuje? Ano, co jiného by mohla vidět strana, která chtě nechtě opět zůstala v izolaci... Modrooranžová halucinaceZajímavé je, jak nervózní jsou někteří mediální hysterici z faktu, že se dvě největší politické strany shodly na společném postupu a na tom, že vzájemně podpoří některé své návrhy na řešení ekonomických problémů vyplývajících z globální recese. "Moc představuje parní modrooranžový válec s pohodlnou ústavní většinou. Zničí vše, co se mu postaví do cesty," prorokuje komentátor MF Dnes. Jeho kolegyně se pohoršuje nad jednáním dvou velkých politických stran coby nad "groteskou". Přítel ze ministerstva zahraničí jí totiž řekl, že pádem vlády jsme cosi "úplně...". Ano, všichni mluví o jakési velké prohře, porážce, o tom, že "tohle jsme úplně...". Ale co konkrétně? Evropský kredit ministerského úředníka? Evropské "obavy" z pádu vlády vyplývají pouze a jen z toho, jak dopadne hlasování o Lisabonské smlouvě. Jestli bude nadále přednášet na evropských fórech předem jasně omezené politické floskule pan Topolánek, nebo pan Fischer, je úplně jedno. Určité pozitivum je navíc možné spatřovat v tom, že pan Fischer nebude mít potřebu ani touhu poněkud maloměstským způsobem zviditelňovat svou nedostatečnost jako dosluhující předseda vlády. Podobně uvažují i další zajatci a zároveň strážci "pravolevých" paradigmat, obestavující svou hýčkanou ideologickou omezenost hradbou mediálního vlivu a vytvářející v politických představách společnosti hotová ideologická mauzolea. Dohoda dvou stran, které na politické podkově představují těžiště položená na protilehlých stranách, je pro ně nepředstavitelná. Argumentují tím, že z takové dohody nemůže vzejít nic smysluplného. Jistě, pokud smysl úzce ideologicky profilují, nemohou jej pak tímto způsobem naplnit. Jenže to je problém chápání mediálního hysterika, nikoliv problém objektivního pohledu. Národovecký duch žijeAle nejsou to jen oni, jsou tu i další, kteří se nechali strhnout hysterií okolo politické "krize" a dovozují z ní "dalekosáhlé" následky, třeba v podobě jednání o novém rozpočtu. "Místo toho, aby se politici po dobu předsednictví semkli (teď jde o víc než o politikaření, nyní jde o historický moment pro stát); místo toho, aby se semkli po dobu krize (což dělá například Barack Obama - a pokouší se o to prostě každý moudrý politik), rozklížili jsme kulturu zdejší politické scény na ty nejmenší myslitelné střípky," soudí ekonom z jedné banky v Hospodářských novinách a opírá se přitom o přísloví, že přepřahat v kopci se nemá. Roztomilé na jeho textu je, že v něm naráží také na Saturnina, v němž se praví, že brát přísloví doslovně je pošetilé. Připadá mi to, jakoby lidé, kteří poplašně bijí nad rozklíženou politickou kulturou, žili posledních několik let v izolaci. Copak bylo možné a únosné, za politické konstelace v parlamentu a za podmínek, které panují uvnitř některých stran, aby došlo k nějakému semknutí? Je to podobné, jako tvrdit po fotbalovém zápase, v němž naše mužstvo hrálo mizerně a proto prohrálo, že jsme měli vyhrát. Nevím, jakou takový úsudek má hodnotu. A jestliže ekonom věští, že "je to zlá sudba pro národ, špatná zpráva pro ekonomiku", pak asi očekával zásah nějaké vyšší moci, která českou politickou situaci transponuje do podoby hrdinského ekonomicko-národovecké veslování stejným směrem. To je taky pěkná halucinace. Ale dobře, klidně přiznejme mediálním hysterikům nějaké nároky, když ne na pravdu, tak alespoň na určitá oprávnění. To nelze upřít ani lidem uvažujícím přísně v hranicích svého mýtu. Úplně jim ale uniká fakt, že současný stav na parlamentní scéně je takový, že bez dohody dvou největších stran není prakticky prosaditelná žádná změna, tedy ani ta, která konvenuje jejich představám o "řádu" světa, ani představám o dobrém rozpočtu. Zcela pomíjí fakt, že krize, pokud tak chceme politickou situaci v České republice nazývat, začala po volbách v roce 2006 a až do pádu vlády bylo její (ne)řešení zcela provizorní a z hlediska voličů, kteří určitým způsobem o poměru sil rozhodli, nelegitimní. Teprve pád vlády představuje skutečně odpovídající vyjádření politických tenzí způsobených posledními volbami do poslanecké sněmovny. Jestli tedy chceme mluvit o "krizi", pak pád vlády není jejím počátkem, ale jejím řešením. Jiné ani nastat nemohlo. Snaha dvou největších stran dohodnout se, jakkoliv je v ní ukryt jejich vlastní mocenský zájem, nemá v současné situaci žádnou jinou alternativu. Jak je ale známo, hysterik alternativy nevidí. |