Jan Punčochář i já, kteří jsme tam o vlivu médií na děti hovořili, jsme očekávali, že s námi budou učitelé o médiích diskutovat. Leč nestalo se tak, jak jsme se domnívali. Většina z učitelů měla spíše na média názor vytvořený, zakořeněný, pečlivě zalévaný a teď by chtěla, aby média kvetla a nesla plody.

Učitelé měli dojem, že média by měla „převzít odpovědnost“ za stav světa a některé názory byly k médiím přinejmenším nelichotivé. Některé i právem. Protože je doba mediokracie. Vlády médií. Říkali to v rozhlase, tak to musí být pravda. Psali to v novinách... Miloši Kopeckému říkali Štrosmajer až do smrti...

Média a učitelé mají jedno společné. Veřejnost od obou očekává jakousi všemohoucnost. Spásu shnilého světa od Havlíčků (když od Havlů se jí nedočkali), od Komenských a dalších "učitelů na vsi". Ale učitelé už nemají tu prestiž těch, kteří učí negramotné číst a psát. Už nepřinášejí do vsí vzdělanost, informace, knihy, písmo i Písmo. Moudrost. Od moudrostí a vlády práva tu jsou politici - zákonodárci. A podle toho to vypadá. Všemohoucí nejsou ani novináři jako překladatelé událostí do řeči písmen, infografiky, symbolů a audiovizuálních zkratek. Všemohoucí nejsou ani učitelé. Protože ve věku burzovních derivátů a krachů nadnárodního kasinového kapitalismu už dávno neplatí, že jedna a jedna musí být dvě. Jedna a jedna může být i několik miliard. Dluhů.

Učitelé mají o možnostech médií stejné iluze, jako o bankách. Vědí, jaká by mohla být. Vědí, jaká by měla být. Vědí, jaká nejsou. Chtějí, aby byla taková, že by pomáhala jim. V jejich nelehké práci. Chtějí, aby média cenzurovala špatnosti světa, aby dítka nedošla mravní úhony. Aby vznikal nová, dokonalá rasa. Rádi by – podle ankety Asociace pedagogů základních škol – u médií a veřejnosti našli odporu při výchově dětí. Potřebovali by ovšem vychovat rodiče, na což nepřišli.

Místo toho ale chtějí působit na média, aby přijala díl odpovědnosti za utváření názoru společnosti. Nejen na vzdělání a výchovu. Na svoji upadající prestiž. Chtějí, aby média manipulovala realitou - posilovala pozitivní hodnoty v životě člověka i společnosti. Kdo ale určí, které hodnoty jsou přínosné a které ne? Desatero jako mrtvá norma prázdných kostelů? Parlament ve víru politických vášní? Vláda v demisi, dva a půl roku opřená o politickou korupci ve jménu moci? Kdo je tou nejvyšší autoritou, která má soudit a rozlišit dobro od zla?

Učitelé chtějí více pořadů, zaměřených na výchovu dětí, podporujících tvorbu pozitivních životních hodnot, podporujících toleranci, ochotu pomáhat druhým, poznávání dobra a zla. Chtějí obnovit vysílání pro školy, které by bylo v souladu s osnovami. Ale svět sám neuznává učební osnovy. Realita nemá čtyřicet pět minut a deset minut přestávky. Nelze minimalizovat zobrazování násilí v médiích, protože svět je agresivní. Individualismus a sobectví vítězí nad skautskými ideály - pravdou a láskou. Protože jsme si to v koutku duše přáli. Daleko víc než svoboda slova nás lákala svobod bohatství. Agresivita jako projev vlastní moci, netolerance k odlišným, ponižování a brutální chování k slabším jsou znakem hrdinů nejen barbarských ság, ale i hrdinů dneška.

Vulgárnost prezentuje a předvádí předseda vlády. Vulgarita a pohrdání pravidly je znakem dnešních elit. Volení představitelé jsou vzorem úspěšnosti, mají moc. Rozhodují o druhých. Přesto nejsou vzorem, který by chtěli ukazovat učitelé žákům. Média jsou svědkem světa. Ne jeho lepší stránkou. Ne jeho napravovatelem.

Když hrdinové filmů berou drogy, není to proto, že by neměli režiséři jiné, lepší vzory. Prostě – nejkrvavějším hororem je zpravodajství. Je návodem k patologickému jednání, které přináší úspěch, peníze a moc. Zdůrazňovat povinnost rodiny pečovat o své děti lze. Ale bude to za situace 60% rozvodovosti v ČR nepravděpodobná scénáristická fikce. Zprávy jsou negativní proto, že si je vyžaduje voyeurimus diváků. Média vyhoví... Všimněte si – když na ulici teče krev, seběhnou se lidé. Když mladík pomůže stařence přes silnici, nikoho to nezajímá. Vrah nebo opilec se může stát celebritou. Kolik lékařů, techniků či vědců je celebritami?

Ve sdělovacích prostředcích se poukazuje na nejotřesnější případy... Podle učitelů mají média pomáhat změnit negativní postoj veřejnosti k učitelské profesi. Proč by měla? Ukazují učitele jací jsou. Ukazují učitelku angličtiny, která se svým žákem točí porno stejně dlouho, jako držitelku oceněné Zlatý Ámos. Je učitel dneška oním prestižním nosičem informací a vzdělanosti? Většinou není. Většinou je to padesátiletá dáma, která téměř nic neví o moderních technologiích a její znalosti nemohou soutěžit ani s encyklopedií Wikipedia, natožpak s jinými zdroji okamžitě dostupných informací. JE placená hůř, než sekretářka a děsí se důchodu. Přivydělává si po večerech v Tescu, aby uživila děti. Je nervózní, protože nemá klid a zázemí. Nemá čas odpočívat, relaxovat, učit se. K počítači má hluboký odpor a v televizi sleduje pouze naučné pořady na druhém programu ČT. Jinak křičí Apage, satanas! Nerozumí dětem a děti odmítají rozumět jí. Je frustrovaná.

Média by, podle učitelů, měla rovněž nezkresleně informovat o situaci ve školách a pomáhat při formování postojů rodičovské veřejnosti k výchově mládeže a ke vzdělání a zlepšit obraz školství v mediích. Možná mají učitelé pravdu. Ze svého pohledu. Ale jinak je přehlídka učitelských požadavků na média přehlídkou frustrované, dnešek nechápající skupiny lidí, kteří dříve měli autoritu, a dnes o ni musí dennodenně bojovat. Kteří dříve měli informační a vzdělanostní převahu, a nds vedou marný boj s globální informační sítí. Kteří dříve měli jistotu v interpretaci historie na věčné časy a nikdy jinak stejné, a dnes se jim jistoty hroutí po shlédnutí jednoho dokumentárního filmu...

Dynamika dnešního světa nepřipouští pohodlnost.

Média, alespoň veřejnoprávní, přitom vysílají i vzdělávací pořady. Koneckonců jim to přikazuje zákon. Některé vzdělávací projekty jsou tak úspěšné, že to může stát krk i generálního ředitele. Rozhlasová "tak trochu jiná reality show" s gorilami v hlavní roli a provokativním názvem Odhalení je ten příklad. Mezinárodní cena Wildscreen - "divoký Oskar" za objevnost multimediálního projektu, německá Komenského cena za vzdělávací obsah, naposledy koncem března cena Greenpeace International z technologický pokrok při ochraně přírody – Innovation for Living Planet. Prestižní zařazení mezi vzorové projekty OSN k Roku gorily. Přesto Radě ČRo zjevně takovéto vzdělávání vadí... Multimediální projekty Českého rozhlasu jsou kvůli omezenosti hrstky pomazaných hlav v rádiu popelkou.

Česká televize vzdělává také. Nejen na klasických obrazovkách, ale i na internetu. Multimediálními projekty. Jenže... jenže se zdá, že pedagogové to neví. Nebo ví, ale multimédia jim připadají příliš cizí. Příliš složitá, nesrozumitelná. A tak si stýskají po tom jednoduchém Televizním vysílání pro školy, které bylo dříve. A bylo možné k němu získat didaktické materiály. Ostatně, sama jsem na TVŠ vyrostla a vím, že dobrý kantor s ním dokázal dělat zázraky. Možná je to tím, že školy jsou feminizované a postarší pedagožky krátce před důchodem prostě nejsou většinou s novými technologiemi kamarádky.

Je to vlastně jako s tou agresivitou, které je prý v televizi mnoho. Ano, je. Protože agresivní je svět. A zpravodajství v jakémkoliv médiu je jen výsečí výseče odrazu světa. Protože média zajímá, co se vymyká, ne to, co je „normální“. Násilí se v médiích objevovalo vždycky, stačí si přečíst prvorepublikové noviny. Píší i mordech stejně, jako nyní, jen více ponechávali na fantazii čtenářů. Doba básníků byla vystřídána prózou dokumentů.

Noviny neměly tolik obrázků. Každý u sebe nenosil fotoaparát. Nebyla elektronická média a fotografie v novinách nebyly nejkvalitnější, pokud tedy byly. Ale Marit Lecián, Klepetář a jiní existovali i tehdy a i tehdy si na ně děti hrály.

Každá generace tvrdila, že mládež je horší, než jsme byli „my“. Tvrdili to za Rakouska, za první republiky, tvrdili to po válce, tvrdili to v osmašedesátém, po "plyšáku", tvrdí to i dnes. Možná mají pravdu. Otázka je, jakým způsobem se to dotýká médií, která pouze reflektují realitu. Realitu dneška, ne iluzi minulosti, s vytěsněním nepříjemných zážitků z paměti. Ne fikci budoucnosti, která nikdy nenastane ale dobře se o ní mluví.

Za násilí v médiích může násilí ve společnosti. A proto za něj můžeme my všichni. Nemohou z něj média. Protože „my“ posíláme vojáky do válek na druhé straně zeměkoule. Protože „my“ nedáváme přednost na silnicích. Protože „my“ jsem lhostejní ke krádežím, podvodům, cizoložství, násilí.

Protože my jsme odvrhli řád, který se přežil a nový jsme si nevytvořili. Nehledáme mravnost, ale zoufale sháníme práci za trochu důstojných ekonomických podmínek. To je odvrácená tvář demokracie.

Podle průzkumů britského psychologa Guy Cumberbatche, člena komise pro klasifikaci filmu a britského regulačního orgánu Ofcom (něco jako naše Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), jsou britské i americké výzkumy, které podporují teorii přejímání vzorů násilného chování v médiích mladými delikventy, nereprezentativní. Pracují totiž s respondenty, kteří už něco provedli a skončili za mřížemi. Takových průzkumů bylo na americké i evropské půdě provedeno víc.

iHNed Celebrity z divných branží

Má tedy násilí vliv na děti? To je to, co vlastně nikdo neví. Profesor Jan Jirák z fakulty sociálních věd Karlovy univerzity řekl v rocě 2005 na Anifestu v Třeboni:

Jan Potůček, Reflex: Plodí násilí v médiích další násilí?

Hmmmm... Satitistiky potvrdily pokračující trendy. Sňatkový boom se nekonal. Stále více lidí žije singles či "na psí knížku".

Podobný názor má i psycholog Jeroným Klimeš v diskuzi s Tomášem Trampotou.

Jeroným Klimeš, LtN, 31. srpna 2005 : Je násilí zobrazované v médiích důležitým faktorem způsobujícím kriminalitu dětí a mládeže?

Ale copak tomu tak není? Copak není násilí normálním a běžným způsobem řešení konfliktů a problémů v této společnosti? Mohou a to média nebo společenské uspořádání, které upřednostnilo peníze a majetek získaný v době kožené a železné za jakoukoliv cenu, i za cenu "útěku ekonomů před právníky", jak se vyjádřil otec kupónové privatizace Tomáš Ježek?

iHNed, 11. 1. 2006: 15 let kapitalismu

Aktivista hnutí Proti násilí v televizi Tomáš Franke v roce 2007 prohlásil:

Tomáš Franke, BL, 4.4.2007: Vadí vám zločin a násilí v televizi?

Ale televize se chová tak, jak se chovají dospělí. Marné je se zlobit na zrcadlo, když máme křivou hubu. Mediální a politický analytik Štěpán Kotrba na slyšení o dětech, násilí a médiích v Senátu v roce 2004 ovšem konstatoval:

Štěpán Kotrba, BL 9.6.2004: Násilí v médiích je odrazem násilí ve společnosti

Jsou tedy média semenem všeho zla? Nejsou. Jsou jen nástrojem informování a prostřeným stolem, z něhož je třeba si vybrat. Média nemohou vychovávat, mohou jen pomáhat informovat a vzdělávat. A to činí. Nemohou nahradit rodinu, v níž má být dětem vysvětlováno, co se děje a proč a že někdy i násilí je jediným řešením. Nemohou nahradit morálku, která ve společnosti chybí. Média jsou naším zrcadlem.

K pochopení médií by měla sloužit mediální výchova. Na semináři jsem po vyslovení tohoto sousloví pochopila z tváří přítomných, že mediální výchova je pro ně patrně jen další osnovy, další odučená hodina, další povinnost. Nikdo na ni nezareagoval. Ale žijeme v mediálním světě, v němž je novinářem každým, kdo má fotoaparát či videokameru v mobilním telefonu. Dá se s ní natočit porno příběh s učitelkou angličtiny stejně snadno, jako pedagogický gag s rozzuřeným učitelem v hodině přírodopisu. Je proto nutné, aby učitelé věděli, jak média fungují. Aby netvrdili, že „odmítají převzít odpovědnost“ a uvědomili si, že mediální krajina je široširá. Že je prorostlá do současné reality jako špek do masa. 6e tvoří vrstvu, která obpíná celou zeměkouli a formuje nás okamžitostí komunikace i svou pomíjivostí.

Možná bychom měli zavést mediální výchovu i pro učitele. Možná by se učitelé mohli začít učit dřív, než začnou učit druhé. Možná bychom pak proti sobě nemuseli na konferencích stát „my“ a „oni“.

psáno pro server První zprávy