Všude zní ozvěna bývalého utrpení. Touha Evropanů po cukrovinkách byla v osmnáctém století motorem zdejšího obchodu s otroky. Vznikla poptávka po cukru, která vedla k uvěznění a násilné deportaci milionů Afričanů, kteří byli nuceni pracovat na plantážích v Novém světě. Na tehdejším Zlatém pobřeží byly vybudovány obří pevnosti, které sloužily jako vězeňské ohrady pro otroky. A nad těmito věznicemi postavili Evropané své kostely a kaple. Vzhledem k tomu, jakým způsobem přišlo křesťanství na západní pobřeží Afriky, divím se, že tam dodnes tak prospívá.

Letos jsem byl jmenován honorárním kanovníkem katedrály v Sefwi-Wiawso. Nepředstavujte si středověké katedrály, jako jsou v Durhamu či Winchesteru. Má nová katedrála nemá ani dveře ani okna. Nad hlavou nám krouží orli. Jen obrovské mraky kadidla odstrašují sršně. A bohoslužby trvají dlouhé hodiny, neboť v Sefwi-Wiawso se dělají záležitosti "pořádně" a bohoslužby ve Svatém velikonočním týdnu jsou zvlášť důležité.

Ale co si máme myslet o bohoslužbách z Velkého pátku? Dokážu se skutečně vyrovnat s se všemi těmi motivy a obrazy oběti, které se tak běžně spojují s Kristovou smrtí? Protože tady je to taky region, který má děsivou pověst jako ohnisko rituálních vražd.

Když jsem byl naposledy ve Wiawso, v místní vesnici byli zatčeni čtyři muži, nedaleko od katedrály, za to, že se podíleli na ritualizované vraždě invalidy, člověka s hrbem. Přivázali ho k zemi a rozsekali ho na kusy. Vrahové pak prodali jeho tělesné pozůstatky za velké finanční částky místním šamanům. Terčem ritualistických vražd jsou také ženy a děti. V ghanském tisku se píše, že za lidskou hlavu dostanete tolik peněz, že si můžete za to koupit automobil - dodávku.

Když přemýšlím o oslavách Svatého týdne ve své nové katedrále, uvědomuji si, jak důležité je to, aby křesťané odmítali interpretaci Kristovy smrti jako oběti. Příliš dlouho už křesťané tolerují teorii spásy, jejímž jádrem je představa, že Bůh vyžaduje smrt svého vlastního syna, aby byly zrušeny lidské hříchy. "Žádné jiné dobro nedostraní cenu hříchu," budeme všichni zpívat. Že je to odporná představa a že je morálně zrůdná, to je zjevné všem, až na ty, kdo jsou obětí indoktrinace velmi úzkého čtení kříže.

Ne, Kristus není krvavá oběť, jejímž účelem je vyhovět krutému Bohu. Příběh Golgoty není potvrzením představy, že smíření s Bohem přináší oběť, ale je to útok na takovou interpretaci. "Požaduju milosrdenství, nikoliv oběť," zdůrazňuje Kristus a staví se na stranu obětních beránků. Evangelium je v tom smyslu jasné. Jsem na straně hrbáčově. Jsem na straně vyvržených. Přidal se k odmítaným a vyhnaným. A tak utrpěl jejich osud. Významem toho příběhu není potvrdit teologii oběti, ale odsoudit ji.

Avšak navzdory tomu, že se Kristus jasně identifikuje s obětí, většina oficiálního křesťanství se přidržuje oné interpretace Kristovy smrti, která ji považuje za oběť. Současný papež trvá na tom, že eucharistii je nutno považovat za oběť a nikoliv za večeři přátel, a evangelikálští křesťané trvají na své teorii, že Kristus byl obětován za lidské hříchy. Pane, smiluj se nad námi.

Podrobnosti v angličtině ZDE