Svět bez válek a jaderných zbraní realitou

Společný zájem je velmi ošidný termín, přesto však často používaný v politické oblasti a to dokonce v mezinárodně politické problematice. Zájmy se však liší velice zásadně. V podstatě subjekt od subjektu, což je zcela přirozené. Pokud se argumentuje společným zájmem je nutno takováto prohlášení podrobit detailnímu zkoumání s jistou dávkou podezření. Nyní se však jedná o ochranu samotné lidské existence a proto musíme být naklonění hledání jednotících prvků.

Svět se podstatně změnil již před dvaceti lety. Náš poměr k atomové zbrani a její „společenské“ funkci však nikoliv. To neobráží objektivní situaci. Spíše je to svědectví o zaostávání pocitu odpovědnosti a přežívání atmosféry nedůvěry, která již nemá reálný základ. S jistou váhavostí můžeme přiznat jistou funkčnost této hrůzné zbraně v období bipolárního světa ne, pro možnost jejího použití, což stejně nebylo představitelné, ale jako faktor jistoty.

Mezinárodní společenství však nyní poprvé dosáhlo stavu, kdy jsou podmínky  pro reálné odzbrojení atomového arzenálu. Jeho nepoužitelnost mezi držiteli atomových zbraní není však jediným důvodem k likvidaci.

Výše uvedený odstavec hovoří nadějně o stavu bezpečnosti ve světě a o reálnosti vyloučení atomové zbraně k jejíž aktivizaci neexistuje žádný relevantní důvod. Bohužel přesto není vše tak jednoduché. Atomové zbraně existují a je jich velké množství u předních mocností, ale dnes již v jiných státních subjektech a na různých místech. Pak žijeme stále v nejistotě. Ta může být založena na náhodě, či katastrofické aktivizaci. Navíc žádný systém ochrany a střežení není dokonalý. Zde se však jedná přímo o existenci lidstva, která upřímně řečeno i bez vojenských motivů závisí na nejistých jistinách. Co víme o tolik kritizovaných zabezpečení v Rusku, Indii i Pákistánu (Izraeli)? Stejné riziko mohou představovat i americké atomové zbraně v Evropě (SRN, Británii, Belgii, Nizozemsku, Itálii a Turecku, kde skladují několik set termonukleárních bomb a 200 až 350 jaderných bomb typu B- 61) včetně ozbrojených přeletů bez souhlasu odpovídajících velitelů.

Přehled nukleárního arzenálu k 2. květnu 2008

Aby těchto nejistot nebylo málo, v jedné věci máme jasno.

Pokud je přední hrozbou mezinárodní terorizmus je existence atomových zbrojních kapacit zcela nepochybně cíleným zájmem tohoto nepředvídatelného aktivistického hnutí tuto zbraň získat. Existují již rozbory a předpovědi časových limitů kdy tohoto stavu může být dosaženo. Vzhledem k cílenému směřování teroristů a jejich aktivit proti USA nelze udělat jiný závěr než, že příští Hirošima by byla právě na jejich teritoriu. Mezinárodní charakter terorizmu a jeho utajená koordinace v globálních rozměrech (aktivity Talibánu, al Kaidy, kosovských či čečenských teroristů pracovali vždy v úzké koordinaci). Navíc využívali a snažili se o vytváření atmosféry nedůvěry k získání podpory mocných, což se jim v minulosti v podstatě i za přispění různých politiků z postkomunistických zemí dařilo. Byl to velmi neodpovědný přístup u mnohých politiků a komentátorů dokonce přežívající.

Nejenom spolupráce, ale i důvěra je nyní hlavním faktorem v boji proti terorizmu. Musí být bezpodmínečně na takové úrovni, kterou předpokládají společné operace zpravodajských služeb. Stručně řečeno – není jiné alternativy. Právě boj proti této spolupráci je také předním a v podstatě jediným taktickým ideovým zaměřením teroristických skupin. Snad je již doba, aby to pochopili američtí neocons a dokonce i naši chickenhawks. Tuto jejich linii bezpečně plní i pseudoideologické tendence rádo by bezpečnostních skupin a think tanků, které se zaměřují na akcentování jakýchkoliv rozdílů k narušení spolupráce, vyhledávání nepřátel (zprávy BIS) a různých forem k vyvolávání nedůvěry. I v našem malém českém prostředí se jich dá vysledovat celá řada, ať se váží k bývalým aktivistům či jen stručně řečeno k „převlékačům kabátů“. Toto kalení vody již nemůže mít ten dopad jako v polovině devadesátých let (akce lidí kolem Havlova Hradu a polského Walesy proti prezidentu Clintonovi) za který musili Američané platit tak vysokou cenu. Nelze je ale podceňovat.

Jaké jsou tedy reálné předpoklady a jakým směrem by měla postupovat kvalifikovaná a odpovědná zahraničně politická úvaha. I ta bude vždy pracovat v prostředí zájmů majících vazby k minulým dobám a osobám neschopným svoji nízkou, zpravidla militantní erudicí překročit svůj stín a své možnosti. I v našem prostředí se dosud setkáváme a to i ve „vědeckých“ pracovištích soustředěním se na hledání nepřítele akcentováním či vymýšlením různých scénářů příštích střetu (CESES při UK v Praze dokonce předpovídá nevyhnutelnost válek víry) a to v globálních rozměrech.

Na druhé straně existuje skutečné nebezpečí, nebezpečí terorizmu a atomová bomba v jejich rukou. Proto z pohledu věcí podstatných (pro Čechy možná překvapivě) rok 1968 vstoupil do dějin, jako vrchol spolupráce dvou hlavních mocností v oblasti skutečných společných zájmů. Byl však rokem nejenom podpisu Smlouvy o nešíření atomových zbraní, ale měl také vést (to se nějak přestalo zdůrazňovat) k „všeobecnému a úplnému odzbrojení v jaderné oblasti“. Byla to sice dlouhodobá vize, ale její nutnost a tím i nevyhnutelné reálné podmínky se začínají naplňovat.

Na jedná straně z hlediska využití jako součást zbrojního systému a vojenské doktríny se jedná o nákladný, nefunkční šrot. Na straně druhé v držení teroristů zbraň ohrožující samu existenci lidstva. Existuje jediná cesta jak této hrozbě čelit. Nejenom omezit, ale likvidovat veškeré atomové zbraně.

Toto konstatování nemá vést k pouhému zamyšlení, ale přímo má být výzvou k operativnímu postupu. Na pomoc si dnes můžeme vzít překvapivě osobu krajně povolanou, Roberta S. Mc Namaru, který má válečné zkušenosti a byl i sedm let ministrem obrany USA. Navíc s odstupem času i poučený. Přímo apeluje, že Spojené státy nemohou nadále počítat s nukleárními zbraněmi jako prostředkem zahraniční politiky. Cituji: “Je to nemorální, protiprávní a nebezpečné vzhledem k riziku jejich existence.“ Přímo říká „Dosavadní nukleární politika vytváří nepřijatelné riziko pro ostatní země, ale i naší vlastní“. Uvědomuje si riziko těchto zbraní v rukou teroristů a proto nemůže vyloučit v nedaleké budoucnosti útok na USA právě těmito prostředky.“ V tomto hodnocení nestojí v USA osamoceně. Končí naléhavou výzvou: „Jsme v kritickém momentu lidské historie .... Musíme zničit všechny nukleární zbraně“. (Foreign Policy, May/June 2005).

Mc Namara není sám. K němu se připojili i bývalí američtí politici, jako George P. Shultz, William Perry, Henry Kissinger a další. Všichni pro „svět bez nukleárních zbraní“. Pro nás stojí jistě za zaznamenání, že k výzvě se připojili i němečtí Helmut Schmidt, Richard von Weizsecker, Egon Bahr a i Hanz-Dietrich Genscher.

Problematika terorizmu je opravdu velmi závažná. Je charakterizována jako obtížný způsob asymetrického způsobu vedení boje. Ten je veden již nyní a umírají denně lidé. Nejedná se však o účinnou obranu. Je to jen stereotyp dávného militarizmu uplatňovaného v obtížnějších podmínkách. Či snad jen čekáme na moment, kdy teroristé si zajistí přístup k některému arzenálu (z mnoha) atomové výzbroje. Pak teprve může být a bude atomová zbraň opět funkční!

Kapitola hovoří o světu bez válek. Ten stav nebude výsledkem nečinnosti. Již v době bipolárního světa jsme se zavázali jednat o atomovém odzbrojení. Nyní je příznivá doba i ve své nutnosti k realizaci těchto závazků. Zatím jsme umožnili vstup teroristů do Iráku a povýšili evropské centrum terorizmu na stát. (Kosovo). To není jen odpovědnost USA, ale i naše vlastní, protože jsme také v ohrožení. Způsob války s terorizmem má opravdu zvláštní formy, ale neznamená to nekonečnost tohoto boje.

Iniciativy k nukleárnímu odzbrojení nepřichází jen od profesionálů, ale i od odpovědných lidí „z dola“.

Výzvu za „atomové odzbrojení do roku 2020“ prohlašují starostové měst na základě iniciativy Hirošima – Ypres. Již dnes má podporu 2.028 starostů z 127 zemí světa. Pro zajímavost vice než polovina měst z Belgie, značný počet i z ČR. Je vytvořen reprezentativní organizační výbor starostů z Hirošimi, Nagasaki, Acron (Ohio), Florencie, Hannoveru, Manchestru, Volgogradu a Ypres. I některá česká města se připojila a to i přes potlačování jakýchkoliv informací v našich mediích (ty vyčerpávají prostor na podporu akcí čeští starostové a Tibet). Nelze se ubránit závěru, že odpovědná media nemáme.

Výše uvedená úvaha a informace se týkala přímo otázek skutečného nebezpečí, které před námi stojí jen vzhledem k samotné existenci nukleární výzbroje. V podmínkách teroristického nebezpečí je jen jedna cesta – kompletní likvidace.

Má však tato podmínka a vůle po jejím dosažení reálný základ? Tím se dostáváme do složité politologické ba dokonce do filozofické problematiky. Zamysleme se nad ní.

Výzev k nukleárnímu odzbrojení bylo již mnoho. Přicházely od různých politiků a z různých stran. Fakta o současných válkách však vždy svědčila o tom, že skutečnost byla jiná. Pomožme si filozofií - „ tím hůř pro fakta“.

Podstatou politiky je transformace moci v zájmu určitého subjektu a jeho vize. Válka vždy v historii sloužila jako krajní lidský „civilizační“ prostředek k prosazení tohoto zpravidla národního zájmu, a to ať cestou rádo by nadnárodní ideologie (internacionalizmus), nebo jiných v podstatě vždy pravověrných hnutí (fundamentalistických). Prvek moci byl rozhodující i v nedávné minulosti bipolárního světa i udržující rovnováhu atomových sil a tím zajišťující jistý stav soužití a vlastně i míru. Již tehdy do mezinárodních vztahů vstoupila paradoxně obava jako stabilizující faktor. Je to nový prvek, mohu li si vypůjčit – „bezmoc moci“, který se posledním vývojem působením mnoha faktorů ještě prohloubil.

Rozpad bipolárního světa vedl při velmi značném zjednodušení k letmému chápání USA jako rozhodující a jediné mocnosti (unipolární) při pojetí tradičních mocenských atributů. Ty však sami o sobě změnily své historické místo. Vojenské přehraniční střety a nazveme je tradičním jménem - války, patří minulosti a to i se svojí komplexní výbavou (letadla, tanky křižníky i rakety. Staly se šrotem.

Změny v Rusku kopírující o patnáct let později „Pražské jaro“, které podnítily a iniciovaly nové světové bezpečnostní prostředí koncem osmdesátých let daly poprvé důvěře a spolupráci operativní charakter v zájmu globální odpovědnosti a univerzality bezpečnosti. Víme, že mír je nedělitelný. Proto mohlo dojít k bezprecedentnímu odzbrojování, konsensu v Radě bezpečnosti OSN (nevyužíváním práva veta) a rozvoji spolupráce USA – Rusko na širokém základě, nehledě na nový aktivní a významný faktor v mezinárodní politice jako je Čína a jí inspirovaná Šanghajská organizace spolupráce.

Šance trvala dost dlouho. Nebyla však plně využita. Naopak, začaly se hledat důvody k narušení tohoto vývoje v ahistorickém pojetí a opět kupodivu s protiruským zaměřením. Byl to výraz nepochopení, neznalosti a omezené zaujatosti s prvky nadějné servility, neboť iniciativa vyšla právě z „postkomunistických“ zemí. K tomu posloužila úspěšně kampaň o „bezpečnostním vakuu“ a „nepříteli za obzorem“, podnícení rozpadu Jugoslávie bez zajištění nutných předpokladů pro bezpečnost a dokonce život menšin, tentokráte z podnětu SRN, a dále zahájení kampaně za rozšíření NATO rovněž z iniciativy SRN pod záminkou zajištění bezpečnosti nových členských států (což Washingtonská smlouva ani negarantuje). To vše ještě za situace, kdy samotné USA byly jak proti rozpadu Jugoslávie, tak proti rozšíření NATO. Do této kategorie je nutno zahrnout i teroristy iniciovanou kosovskou kampaň a vítr foukal opět z Německa.

Přes výše uvedené politováníhodné skutečnosti, kterých se aktivně účastnili i čeští představitelé a nesou tak svoji odpovědnost, se nic nezměnilo na základních premisách, že současné bezpečnostní prostředí je zásadně již jiné a má všeobsáhlý globalizační charakter..

Již v polovině devadesátých let nastupovala uměle vyvolaná atmosféra nedůvěry. Byly zapojeny různé mediální kampaně v zájmu katastrofických scénářů. V podstatě uspěly a zabránily účinné spolupráci nutné pro monitorování a odhalování teroristických aktivit cestou zpravodajské bezpečnostní součinnosti, jako jedině možné obrané formě proti terorizmu. Jaké byly důsledky této zcela nepodložené tendence svědčí i oslavování Talibanu v naší veřejnoprávní televizi a jeho hrdinných bojovníků krátce před „9/11“. Bez současné odpovědnosti kohokoliv. Nakonec právě v této době došlo i jako politické gesto potvrzující změnu přístupu i v USA k vyhoštění 50 (padesát) ruských rozvědčíků z Washingtonu, aby po následném teroristickém útoku na New York City s politováním okamžitě omluvených. Byl to nešťastný odklon od atmosféry devadesátých let, za který nesou odpovědnost i naši představitelé soustředěni v té době kolem Hradu, operativním působením na vytvoření atmosféry nedůvěry.

Teroristický útok hrůzostrašným způsobem potvrdil, že stát a to i sebemocnější nemá schopnost se bránit sám a nezávisle, navíc tradičními i když velmi sofistikovanými prostředky. Vojenský potenciál na své místo při obraně bezpečnosti svých občanů historicky rezignoval. Nutné a dnes již sebezáchovné zajištění má již jen jednu možnost. Spolupráci a důvěru a rozvíjení všech možných forem, které by ji usnadňovaly.

Základem se v současnosti stává ne síla, ale slabost. Ta je univerzálnější a proto stálejší faktor než vše co dosud umožňovala síla, která navíc v podmínkách multipolárního světa ztratila svoji funkci. A i USA, které se snažily vystupovat jako nejmocnější země, jsou však také nejméně bezpečné. Jedná se o historicky nový prvek v posuzování mezinárodních vztahů při vytváření a hodnocení bezpečnostního prostředí. Doufám, že tento faktor povede k větší ostražitosti před opět zaznívajícími hlasy, třeba i našich představitelů. Hledají někoho méně důvěryhodného, když už to asi nikdy nebude moci být přímo nepřítel. Vše nasvědčuje přijetí zásadní koncepční změny. Zvláště, když obrana proti terorizmu již není věcí úvah a diskuse, ale existenční nutností. Řešení za současného stavu je mimo sílu, kapacitu a rozsah schopností členských zemí NATO. Chybí mu nutná univerzalita. Pokud nebude v toto smyslu transformováno, ztratí svůj funkční smysl.

V současném a nutno přiznat ohroženém světě žijeme v podmínkách vzájemné závislosti. Svět i v neantagonistickém rozložení států má a bude mít řadu problémů k řešení. To není již o síle, ale o profesionalitě a odpovědnosti. USA se nemohly stát superizolacionistickou zemí (také se de facto nikdy nestaly), která oddělí, jak naznačoval prezident Bush, problémy světa od světa a bude jednat sama v jeho zastoupení. Byl by to přístup, který není obecně přijatelný pro ostatní státy a měl by předně protiamerické důsledky. Prokázaná snadná zranitelnost i mocných a jejich slabost se stala paradoxně solidnějším základem stability než moc sama. „Nemocní mocní“ musí hledat novou formu své obrany. Ta nezávisí jen na nich. Svět je z mnoha aspektů (zvláště negativních) jednotnější, než si jednotlivé mocnosti mohou představit, ale vyrovnat se s tímto aspektem musí. Vědomě, plánovitě nebo z pouhé nutnosti. O tom je i opět nutná zvyšující se role OSN.

Směr, který by vedl ke kolektivní bezpečnosti vyžaduje, aby rozhodování bylo podmíněno zásadám Charty OSN a to nejenom deklarativně. Samotná americká zahraniční politika v nedávné minulosti vybočila z uznávaných norem mezinárodních vztahů, ale nyní se nachází v období, kdy bude musit ve vlastním zájmu respektovat cestu užší spolupráce na multipolárním či raději univerzálním základě. Kooperace s Ruskem ji to má usnadnit. Dnes to však již nestačí. Je tu Čína, vlivná Organizace šanghajské spolupráce, Indie, nutnost respektu nového vývoje v Latinské Americe a další aspekty, které nemohou být opomíjeny. Zdá se, že USA docházejí do tohoto stádia uvažování a ke své vlastní transformaci. I postavení NATO, která bylo servisní organizací USA se mění například uplatňováním různorodosti přístupů svých členů a proto i dnešní skutečnost, francouzského návratu do vojenských struktur sleduje přesně ten samý důvod, jako když Francie z nich vystupovala. Vystoupila v zájmu udržení si své vlastní váhy a vrací se za situace, kdy zvláště USA již z objektivních důvodů nemohou ovlivňovat či kontrolovat monolitnost tohoto uskupení.

Důraz, který je kladen na postavení USA vychází z nutnosti akcentovat základní tezi o objektivní slabosti silných a proto podrobnější rozbor právě v tomto směru není od věci.

Celý svět se transformoval a uznal změnu. Této nutnosti, jak se naivně zdálo nebyla vystavena domnělá mocnost číslo jedna USA. Není tomu tak. V minulosti projevované tendence k upozadění role OSN i zpochybňování a nerespektování zásad mezinárodního práva, které se nyní objevují a jsou bohatě papouškovány a podporovány našimi médii, ale i rádo by odbornými úvahami (v těchto snahách zvláště vyniká redakce časopisu Mezinárodní vztahy), ustoupí pod váhou dalšího vývoje do pozadí. Současný, téměř výlučný mediální prostor pro popírače mezinárodního práva a zpochybňování role OSN, dosud tak populární v tisku, ale i veřejnoprávní televizi a rozhlasu v ČR skončí. Bohužel neméně toto hodnocení platí i pro naši akademickou komunitu. Tím je postihována i její pedagogická role. Převládá neprofesionalita až diletantství. „Nizkopaklonstvo“ se změnilo na „servilitu“, kterou již ale žádný odpovědný pán nechce a stává se proto jednoznačnou přítěží. Snad si to konečně uvědomíme i pod tlakem reálného světového vývoje.