Tento odvážný krok na představitele amerických korporací zapůsobil jako studená sprcha. Obama jim totiž de facto řekl: "Tím, kdo má poslední slovo, je vláda ustanovená z vůle lidu a v zájmu lidu, a nikoliv velké korporace." John McCain to pochopil. Na schodech Senátu si položil otázku: "Jaký signál vyšle tento krok managementům ostatních korporací a finančních institucí? Že jim dá federální vláda také vyhazov?" Senátor Bob Corker se nechal slyšet, že "by z toho všem Američanům, kteří věří ve svobodné podnikání, měl běhat mráz po zádech".

A burza se propadala, jak vládcové vesmíru v duchu přemítali, zdali náhodou nejsou na řadě, a jak si mezi sebou začali šeptat, co si s tím Obamou počnou. Nedělejte si iluze, vážení! Mnoho s ním nesvedete. Má totiž za sebou drtivou podporu amerického lidu -- a dostal od nás svolení, aby udělal, co uzná za vhodné. Jestli vám tedy prezidentův bravurní kousek z minulého týdne vyrazil dech, mějte se na pozoru. Píšu tento dopis jménem stovek tisíc dělníků, které během posledního více než čtvrtstoletí koncern General Motors vyrazil na dlažbu. Životy mnohých z nich skončily v troskách. Propadli alkoholismu nebo drogám, jejich manželství se rozpadla, někteří si dokonce vzali život. Většina se už nikdy neusadila. Skončili tím, že chodili do dvou zaměstnání a vydělávali polovic toho, co jim platili v GM. A proklínali General Motors a jejich prezidenta za to, že jim zničili život.

Nikoho z nich ani ve snu nenapadlo, že se dožijí dne, kdy totéž potká i prezidenta GM. Předseda správní rady Rick Wagoner si určitě nebude nucen podat žádost o potravinové lístky, nedostane výpověď z bytu a nebude muset svým dětem vysvětlovat, že namísto univerzity budou chodit jen na vyšší střední školu. Místo toho dostane třiadvacetimilionový zlatý padák. Ale v ruce bude svírat stejnou výpověď, kterou předtím dostaly stovky tisíc jiných -- jen s tím rozdílem, že tuhle jsme mu dali my, prostřednictvím jednoho z Obamových lidí. Litujem, kámo. Máš padáka. Pakuj se! Dnešní den jsem strávil ve Washingtonu. Ráno jsem se zastavil v Senátu a navštívil jsem slyšení senátní komise o záchranném plánu pro Wall Street. Senátoři se zajímali, jak banky s těmi všemi penězi naložily. A řada z nich jim to neřekla. Shrábly biliony a nikdo neví, co s nimi udělaly. Určitě nebyly použity na tvorbu nových pracovních míst, na pomoc hypotečním dlužníkům ani k uvolnění zmrazených úvěrů, které lidé potřebují. Byl jsem tím, co jsem viděl, tak šokován, že jsem se musel zvednout a odejít ještě před koncem slyšení. Ale poskytlo mi to inspiraci k filmu, který právě točím.

Později jsem se zastavil v Národním archivu, abych se postavil do fronty těch, kteří si chtějí na vlastní oči prohlédnout originál naší ústavy. Myslel jsem na to, že přesně před dvaceti lety jsem právě v této ulici dotáčel svůj první film Roger a já, osobní apel, jímž jsem se národ pokoušel varovat před General Motors a jejich destruktivními praktikami. Toho březnového dne roku 1989 jsem byl úplně na mizině. V kapse jsem měl pár dolarů ze své poslední podpory v nezaměstnanosti a byl jsem závislý na pomoci přátel (Bob a Siri mne brávali na večeři a vždycky za mne zaplatili útratu, jeden známý zaměstnanec kina mne vždycky propašoval do sálu bez placení, abych tu a tam mohl zhlédnout nějaký ten film, Laurie a Jack mi z druhé ruky koupili střihačský stůl značky Steenback, John Richard mi do kapsy strčil nepoužitou letenku, abych se mohl na vánoční svátky podívat domů, a Rod se mi snažil pomáhat, kde mohl, a ochotně se autem vydal do Flintu, kdykoliv jsem tam kvůli natáčení něco potřeboval). Moje nebohá matka (kdyby byla ještě mezi námi, slavila by nyní osmdesáté osmé narozeniny) a můj otec, který léta pracoval u General Motors na lince, mi v kuchyni řekli, že mi všichni chtějí pomoct, a předali mi šek na nepředstavitelných tisíc dolarů. Nechápal jsem, kde mohli vzít tolik peněz. Odmítl jsem to, ale oni trvali na tom, abych si je vzal. A pak mi otec starostlivým hlasem řekl, abych si šek nechal proplatit a dokončil ten film. Poslechl jsem ho.

A pak si vzpomínám, jak jsem se jednoho březnového dne roku 1989 ubíral po Pennsylvania Avenue a můj devět let starý automobil mi vypověděl službu. Zajel jsem k obrubníku, položil jsem hlavu na volant a dal jsem se do breku. Neměl jsem peníze, abych ho dal do servisu, a už vůbec jsem neměl na to, abych ho nechal odtáhnout. A tak jsem vystoupil, odšrouboval jsem poznávací značky, abych nedostal pokutu, udělal jsem čelem vzad a nechal ho tam jen tak stát. Můj pohled sklouzl k přilehlé budově. Stálo na ní Národní archiv. Komu jinému jsem mohl věnovat své nepojízdné auto, říkal jsem si, jak jsem se pěšky ubíral k domovu.

Ačkoliv jsem to neměl snadné, zdaleka jsem si nemusel projít tím, čím si kvůli General Motors a ekonomickému systému pracujícímu proti nim muselo projít tolik mých přátel a sousedů. Říkám si, co se jim asi muselo táhnout hlavou, když se v pondělí ráno probudili a přečetli si v Detroit News nebo v Detroit Free Press palcové titulky oznamující, že Obama dal padáka generálnímu řediteli General Motors. Ačkoliv když nad tím teď přemýšlím, napadá mě, že si to možná ani nepřečetli. V pondělí totiž oba tyto tituly přestala pošta distribuovat. Roznáška byla zrušena, protože detroitské deníky jsou stejně jako General Motors a stejně jako celý Detroit na mizině. Nedočkavě čekám na další prezidentův superhrdinský kousek!

Váš

Michael Moore

P. S. Vězte, že nám, obyvatelům a rodákům z průmyslového pásu, neuniklo, jakého zacházení se dočkali hlavouni našich korporací (nezapomínejme, že automobilky žádaly o půjčku, nikoliv o milodar) ve srovnání s magnáty z Wall Streetu, jimž se dostalo bilionů vládní pomoci, pozvání na večeři do Bílého domu a příležitosti defilovat před médii. Vemte jed na to, že nám to neuniklo. A jestli existuje nějaká spravedlnost, tak lupiče z Wall Streetu za jejich zločiny co nevidět stihne spravedlivá odplata. A sledovat našeho prezidenta, jak se dušuje, že na veškeré vozy koncernu GM poskytne vláda záruku a že spotřebitelé obdrží vládní bonus, když vymění svůj starý koráb silnic za hybridní automobil, bylo zároveň smutné, komické i bizarní. To jsme to dopracovali: vrchní velitel svobodného světa jako imaginární ředitel sítě autosalonů a značkových autoservisů General Motors!

Autor je dokumentarista, spisovatel a aktivista. Text byl publikován na jeho stránkách. V češtině vyjde v nejnovějším čísle Literárních novin 16/2009, které vycházejí 14. 4.2009 ZDE