Tato kniha má všechny náležitosti publikací bilancujících a reprezentativních. Je opatřena rozsáhlým autorovým doslovem, ediční poznámkou pořadatele a překladatele většiny studií Jana Pospíšila i rejstříkem. Tematicky zahrnuje českou literaturu od středověku po současnost a několik studií je věnováno literatuře slovenské. Objevují se oblíbená autorova témata: české a slovenské národní obrození, T. G. Masaryk, dekadence, antisemitismus v literatuře, Karel Čapek, motivy erotiky a sexu, žena v literatuře jako téma i jako autorka. Robert Pynsent rozhodně není typem nezaujatého literárního historika, který s odstupem a s minimální mírou osobního angažmá hodnotí literárněhistorická fakta. Má mnohem blíž k pozici programového kritika, který bez milosti soudí. Tomu ostatně odpovídá i esejistická poloha většiny studií. Proto bychom neměli brát smrtelně vážně výroky typu "Žádný literární kritik dnes nemůže pochybovat o tom, že Engels měl alespoň potenciální vlastnosti dekadenta" (PYNSENT 2008: 197), Masarykův "kratičký projev k nacionalistickému romanopisci Aloisu Jiráskovi v roce 1918 předznamenává vyjádření šéfů kulturní sekce ÚV KSČ po druhé světové válce" (227) nebo "román [Olgy Barényiové] vlastně vyjadřuje jen optimistický sociální pesimismus, jenž obsahuje představu možného začlenění se do společnosti - politiku zastávanou marxismem-leninismem, fašismem a nejnověji New Labour (blairovštinou)" (433). Považujme je za vtipné a provokativní bonmoty, jimiž autor zpestřuje svůj výklad, za pokračování anglosaské tradice psaní, při kterém se nenudíme.

Řekl bych, že autorův přístup k literatuře je zvláštním způsobem rozeklaný. Nesporná je Pynsentova záliba v l'art pour l'art. Pozitivně vnímá artistní texty jako jsou Život svaté Kateřiny či Hlaváčkovy básně, obecně oceňuje díla založena na subverzivnosti a estetice distance (Durych, Vančura). Naopak s kritickým odstupem hodnotí literaturu husitskou, obrozenskou (českou i slovenskou), Havlíčka, Masaryka, K. Čapka, Seiferta, Škvoreckého, tedy literaturu, která vychází z estetiky identifikace. "Čapek patří k tradici infantilního senzualismu, zlostného házení bačkorami, bez velké nechuti k oplzlostem, již tvoří: Dalimil, císař Karel IV. (v jeho autobiografii), Hynek z Poděbrad, Lomnický, Svatopluk Čech, Jaroslav Hašek. Durych naproti tomu patří k tradici vášnivého senzualismu: veršovaný život Kateřiny Alexandrijské, Milíčovy modlitby, Komenský, Bridel, Vrchlický, Hlaváček, Vančura" (356). Tomu do jisté míry odpovídá i autorův odpor vůči zaběhaným, konvenčním soudům o literatuře, hledání nonkonformních, okrajových, někdy i kuriózních spisovatelů a děl. Tak ve výčtu šesti textů "barokního kontinua" české literatury vedle uznávaných knih (Labyrint světa a ráj srdce ) se ocitá Jestřábského Vidění rozličné sedláčka sprostného a také Hrabalova novela Obsluhoval jsem anglického krále , která je sice kanonická, ale k barokní tradici nepřiřazovaná.

Tím se ocitáme u druhého pólu Pynsentova pojetí literatury. Jestliže na jedné straně preferuje literaturu jako vášnivé, nonkonformní a artistní gesto (paralela k Adornově estetice negace), na druhé straně jsou pro něho texty - jako v případě esteticky průměrně a podprůměrné Barényiové - zajímavé jako doklady sociální reality. "Většina Barényiové beletrie sestává z lehce komických a trpkých vyprávění, v nichž se mísí sentimentalita se sarkasmem, univerzální pesismismus s vírou v existenci silných individualit, kterými jsou téměř vždy mladé ženy. Jelikož tyto ženy bývají často herečkami, tanečnicemi nebo zpěvačkami, bude mít čtenář nejprve nutkání považovat díla za >dívčí romány<. Obyčejně však Barényiová vlastně usiluje o reflektované využití motivů >dívčích románů<, aby tak podala silně kritické obrazy společnosti 20. století. Čím více toho napsala, tím slabší byla její kritika i styl" (427). Tomuto pojetí literatury jako bezprostřední reprezentace empirické reality (obraz prostředí, dobových mravů) nahrává mnoho pasáží v Pynsentově knize, např. opakovaný zájem o témata erotiky a sexu, antisemitismu, žen v literatuře jako postav i jako autorek. Odpovídá tomu i autorův minimální zájem o tvar literárního díla, texty jsou pro něho především vyjádřením tematických obsahů a idejí.

Nelze samozřejmě takové zkoumání a priori odmítat, je blízké duchu soudobého Nového historismu. Problém je v tom, že v Pynsentových úvahách nebývá dostatečně zdůrazněno, že jde o umělecké zobrazení v rámci fikčního světa, že "skutečnostní" repertoár aktuálního světa není s literární fikcí rovnoběžný. Např. v románu prozaičky Libuše Hanušové Anarchie srdcí (1929) se objevuje židovská prostitutka, k čemuž Pynsent píše: "Nikdo nepopře, že za Rakouska bylo mnoho židovských prostitutek, ale bylo mnohem více těch nežidovských, takže nemůže být náhodou, že autorka románu o sexu uvádí židovku jako jedinou zástupkyni prostituce" (419). Přitom uvedení této postavy nemusí souviset s poměrem židovských a nežidovských prostitutek v zobrazované době. Navíc se někdy dostatečně nerozlišuje mezi dílčí částí fikčního textu a jeho celkovým smyslem resp. autorskou intencí. Když třeba cituje slova z Mináčova románu "kde raz prešiel komunista, ani tráva nerastie", komentuje to Pynsent slovy "Podobně Slovák Mináč v románu Zvony zvonia na deň (1961) satiricky poznamenává..." (120). Naivní čtenář z toho usoudí, že slovenský prozaik Vladimír Mináč v tomto díle zaujímá antikomunistický postoj. Opak je pravdou. Jde o výrok jedné z postav románu, Krempašského, který je zobrazen vysloveně negativně a který slova pronáší ve volebním boji v roce 1946. Vše je vnímáno a hodnoceno z perspektivy komunisty Janka Krapa. Intence Mináčova románu je schematicky prokomunistická. V jiných případech se zase argumentuje jednotlivými údaji spisovatelovy biografie, aniž by byl jasný jejich vztah k analyzovaným literárním faktům. "Benito Mussolini byl synem kováře, pohrdal starým Rakouskem a našel zalíbení v táboritské písni Kdož jsú boží bojovníci, měli tedy s Masarykem cosi společného" (226).

Další sporný bod metody Pynsentových studií spočívá podlé mého názoru v zaměňování postupů literární kritiky a literární historie. Programový kritik může, ba má zaujmout jednostranný, provokativní postoj, zdůraznit jeden směr literárního vývoje, jeden styl, jedno tvůrčí autorské gesto. Robert Pynsent toto často činí, když upozorňuje na zapomínané hodnoty české literatury, naznačuje nečekané souvislosti, ukazuje literární fakta v novém osvětlení. Problematické však je, jestliže tuto metodu "kritické provokace" uplatní v širším měřítku, poměřuje s ní rozsáhlé oblasti literárních dějin, období, směry, celou tvorbu autorských osobností a podobně. Potom se z mýtoborce stává tvůrcem nového mýtu, který je podobně zaujatý, jednostranný a uzavřený jako interpretační mýtus původní. To se stalo v případě díla Karla Čapka, jehož evidentní mnohostrannost je redukována na teze typu "spisovatel establishmentu" (355), "zavírání očí před realitou, pštrosovitost" (379), "antisemitská hra" RUR (415) atd. Tím nemá být řečeno, že neexistuje čapkovský mýtus nebo spíš mýtů několik a že by neměly být rektifikovány a vyvraceny. Seriózní vědecká práce by však neměla postupovat takto reduktivně. Jiným příkladem je třeba úvodní studie Britské kočky a jejich barbarští imperialističtí páni. Zabývá se stereotypy zobrazení Britů (mužů a žen) v české literatuře, tedy tím, co dnešní literární věda nazývá imagologie. Podle Pynsenta jsou tyto obrazy v podstatě negativní. "Češi se v průběhu minulých dvou století na Brity obecně dívali jako na šosáky bez vkusu, kteří, mají-li nějaké umění, ukradli je ze zemí, kde vkus existuje, a dali je do muzeí a venkovských sídel. (...) Podobně jako židé prokazují i Britové obecně nedostatek lidského cítění a citlivosti. (...) Zrzavé vlasy, které se v českém konvenčním psaní spojovaly s židy a Brity, mohou emblematizovat odpornost, padoušství, zesílenou sexualitu nebo dokonce mystičnost" (19, 22, 24). Opačný názor zastává profesor olomoucké univerzity Jaroslav Peprník, který v rozsáhlé monografii Anglie očima české literatury od středověku po rok 2000 (2001) vycházel z excerpce 500 děl české knižní literatury. Konstatuje, že někteří čeští spisovatelé, ve 20. století zvláště levicoví, sice komentovali kriticky britský kapitalismus, ale převážná většina odkazů k Anglii je "spíše kladná, až obdivná, což ukazuje, že Češi v anglo-americké oblasti viděli protiváhu vlivu německého a později sovětského. A vzhledem k šíři záběru - zahrnuje tzv. zlatý fond české literatury i populární autory posledních dvou, tří generací - je to zřejmě reprezentativní obraz českého myšlení a citových postojů" (PEPRNÍK 2001: 5). Pokud jde o literární portrét Angličanů a Skotů, převažují podle Peprníkových údajů tyto charakteristiky: sportovní fyzická kondice, čistota, fyziognomie, flegmatičnost, trudnomyslnost, zdvořilost a ohleduplnost, ochota a filantropičnost, mlčenlivost a rezervovanost, nenápadnost, výstřednost, poctivost, věrnost, fair jednání, houževnatost, konzervativnost, svobodomyslnost, empiričnost, smysl pro humor a ironii, přesnost, prudérnost, pokrytectví, přezíravost, imperialismus (ibid, 425-450). To je s Pynsentovým tvrzením v přímém rozporu.

Jindy se zdá, že Pynsent považuje za "mýtus" to, co běžně vnímáme jako tradici (např. v pojetí Janusze Sławińského). "Masaryk v podstatě přijímá mýtus propagovaný nejsilněji J. E. Sojkou, že obrozený národ 19. století má svoje kořeny ve venkovanech a sedlácích, mýtus, který uznávali i tací, jako třeba Jan Patočka..." (PYNSENT 2008: 209). Jde o mýtus, nebo o sociální realitu doložitelnou empirickými údaji? Česká společnost se skutečně v 19. století formovala na egalitárních základech, chybělo jí společenské rozvrstvení a bohatší třídy. To bylo reálným předpokladem plebejství, jímž se česká kultura odlišuje třeba od polské, kde hraje nepoměrně větší roli šlechtický aristokratismus. V každém případě jde o něco, co hraje významnou roli v české literatuře a utváří jednu linii její tradice.

Tyto připomínky k Pynsentovým studiím neznamenají, že v nich postrádám inspirativní a zajímavé pasáže. Takový je kupříkladu postřeh, že česká literatura až na několik výjimek (Máchův Máj ) postrádá tragédie (90); příčinou nemusí být únik před skutečností (hledání idyly), ale víra v dosažení ideálu v nitru (v dílech, jež jsou nazvány "barokní kontinuum"). Nebo netradiční vymezení českého naturalismu, kam podle autora nepatří A. M. Tilschová ani většina díla K. M. Čapka-Choda (v recenzované knize ve studii o Merhautovi). Dále analýza dekadence ve stati K morfologii české dekadence, srovnání "ňadrománie" lumírovců a "ňadrofobie" dekadentů, upozornění na Lešehradovu protiokupační sbírku Jen víra (1940), kázání katolického kněze a vyšehradského kanovníka Bohumila Staška z téže doby (třeba při uložení Máchových ostatků na Vyšehradě), poznámky o jazyku reportáží Jarmily Glazarové ze Sovětského svazu. Čtivá a zajímavá je esej Smrad ďáblův a živá voda.

V Pynsentově knize Ďáblové, ženy a národ najdeme dílčí nepřesnosti. Například román Boženy Benešové Úder nevyšel v roce 1946, hrdina Kožíkova románu Největší z pierotů se nejmenuje Debureau, Čechy nelze lokalizovat jako skupinu usazenou "v nejzápadnější části Rakouska" (co Tyrolsko a Vorarlberg?). Když se o Masarykovi píše "Jeho oficiálně uznaná konfese byla za Rakouska kalvínská, ale na úmrtním listě byl českým bratrem" (232), není v tom rozpor, neboť kalvínská církev se v Československu sloučila s českobratrskou. Etiopský císař se v češtině nejmenuje Haile Selasse, ale Selassie, Kunderův Žert nevyšel 1964. Přinejmenším poslední omyl však nenajdeme v původní verzi Pynsentovy studie a tak je možné, že jde o chybu editora. Musím bohužel konstatovat, že takových nepřesností v překladu i v ediční práci se vyskytuje dost. Tak název studie Characterization in Mácha's Máj se otrocky překládá Charakterizace v Máchově Máji, i když je zřejmé, že jde o utváření postav, ne o "charakterizaci". Podobně "kritický patriotismus" (179, 447) dává v češtině jiný smysl, neboť podle kontextu jde o kritiku patriotismu. Ve větě "V dopise z roku 1836 píše slovenský klasicistní básník Václavu Hankovi..." (109) při překladu vypadlo jméno tohoto básníka (Karol Kuzmány). Staročeský tvar není "bleše", ale "bieše" (63). Lemberg je česky Lvov, nelze tedy psát lemberský. Na s. 239 je citována báseň Karla Vokáče, ale poznámka odkazuje ke Karlu Tomanovi. Hugo Kosterka byl jistě spíše překladatel než "nakladatel" (277). Chyby najdeme i ve studiích publikovaných slovensky ("zákeřný vplyv Ríma" na s. 98). Překladatel Jan Pospíšil někdy nerozlišuje dokonavost a nedokonavost, když píše "Na konci I. zpěvu, když se Jarmila pravděpodobně topí..." (117, v originále "drowns herself", tedy utopí). Neumí používat zájmeno "svůj": "Dítě je zrovna takovým antihrdinou jako kterákoli z Camusových postav. Vybaví se nám jeho reakce na vlastní slabomyslné dítě a na pohled na svou ženu s uťatou hlavou" (89). A některé pasáže jsou opravdu na hranicích srozumitelnosti: "... ta venkovanky léčící zkaženého městského muže v Mladém městě" (300) - takové kupení jmen prostě čeština nesnese.

Je to škoda, Pynsentova kniha si zasloužila větší překladatelskou a editorskou péči.

Literatura:

PEPRNÍK, Jaroslav

2001 Anglie očima české literatury od středověku po rok 2000 (Olomouc: Univerzita Palackého)

PYNSENT, Robert B.

2008 Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah o české literatuře, ed. J. Pospíšil (Praha: Karolinum)